Tereza vstávala každý den v šest ráno, v době, kdy za okny ještě panovala tma. Rychlá sprcha, šálek kávy vypitý téměř za pochodu, taška plná sešitů — a pak spěch na autobus, aby stihla první vyučovací hodinu. Marek tou dobou obvykle stále spal rozvalený na jejich široké posteli. Jeho pracovní den začínal mnohem později, přibližně kolem desáté, kdy už Tereza stihla odučit dvě hodiny matematiky a chystala se na třetí.
Už tři roky spolu bydleli v prostorném bytě v samém centru města. Marek ho koupil ještě předtím, než Terezu poznal. Tři pokoje, vysoké stropy a obrovská okna sahající téměř od podlahy ke stropu. Tereza si dodnes pamatovala den, kdy poprvé překročila práh tohoto bytu. Její malá garsonka na okraji města vedle něj působila skoro jako domeček pro panenky.
Marek vedl stavební firmu, která mu přinášela stabilní a velmi slušné příjmy. Zakázky, stavby, jednání, schůzky s investory — jeho život se skládal z čísel, smluv a nekonečných pracovních rozhovorů. Tereza učila matematiku na obyčejné škole, do pozdních večerních hodin opravovala písemky a zdarma připravovala žáky na zkoušky, protože jednoduše neuměla odmítnout děti, které ji požádaly o pomoc.
Jejich vztah zpočátku vypadal téměř dokonale. Marka přitahovala Terezina laskavost, její neuvěřitelná schopnost najít společnou řeč s téměř každým dítětem, její trpělivost a vnitřní klid. Terezu zase okouzlovala jeho cílevědomost, sebejistota a pevná povaha. Tehdy oba věřili, že se skvěle doplňují: jeho energii vyvažovala její jemnost a jeho ambice její stabilita.
Asi po roce se však začalo všechno pomalu měnit. Markova firma rostla, zakázky byly větší a částky na účtech stále vyšší. A spolu s jeho majetkem narůstalo i jeho sebevědomí, které se postupně měnilo v povýšenost.
První varovné signály se Tereza rozhodla přehlížet. Nechtěla jim přikládat význam. Jednoho večera u večeře Marek najednou prohodil:
— Víš, někdy vůbec nechápu, proč ještě chodíš do práce. Z tvého platu bys sotva zaplatila všechny účty.
Tereza se tehdy jen rozpačitě usmála a mlčela. Přesvědčovala sama sebe, že je unavený nebo že se mu jen nepovedl vtip.
Později začala podobná vystoupení přicházet před jeho přáteli. Jednou seděli v restauraci v šesti a bavili se o nějakém novém projektu. Tereza poslouchala jen napůl a v duchu si opakovala, co ji čeká při zítřejších hodinách. Marek vyprávěl vtip, všichni se smáli, a pak bez varování dodal:
— No a naše Tereza si zatím hraje na učitelku, zatímco já živím nás oba.
Od stolu se ozval další smích.
Tereza cítila, jak jí hoří tváře. Sklopila oči k talíři a pod stolem pevně sevřela ubrousek. Chtěla něco namítnout, říct alespoň jedinou větu, ale hrdlo se jí stáhlo.
Znovu mlčela.
Doma se přesto pokusila s Markem promluvit:
— Marku, není mi příjemné, když takhle mluvíš o mojí práci. Snažím se, já…
— Ale prosím tě, — mávl rukou a ani nezvedl oči od notebooku. — Byl to obyčejný vtip. Všechno si bereš příliš osobně.
Marek začal Terezin názor postupně a zcela otevřeně ignorovat.
Když plánovali dovolenou, navrhla Gruzii. Toužila vidět starobylé chrámy, projít se ulicemi Tbilisi a nasát atmosféru starého města.
Marek se jen ušklíbl:
— Rozhodnu já. Protože platím já.
Nakonec odjeli do Turecka. Pětihvězdičkový hotel vybral Marek sám.
Tereza opět nic neřekla.
Když vybírali nábytek do obývacího pokoje, ukázala mu světlou a pohodlnou pohovku za rozumnou cenu.
Marek se na ni ani pořádně nepodíval.
— Vyberu ji sám. Ty vůbec nemáš vkus.
Nakonec koupil obrovskou černou koženou sedačku za sto dvacet pět tisíc korun. Byla působivá a drahá, ale upřímně řečeno naprosto nepohodlná.
Pokaždé, když se Tereza pokusila mluvit o jeho chování mezi čtyřma očima, Marek se podráždil:
— Ty vůbec chápeš, kolik toho pro tebe dělám? Bydlíš ve skvělém bytě, jezdíš na dovolené, dobře se oblékáš! A co dáváš ty mně? Svůj plat pětadvacet tisíc? To je směšné!
Tereza se začala stále více uzavírat do sebe.
Přestala mu vyprávět o svých plánech a téměř nikdy už nepřicházela s vlastními návrhy. Jen dál žila svůj každodenní život. Chodila do práce, vařila, starala se o domácnost a večer opravovala žákovské sešity.
Namlouvala si, že je to jen dočasné.
Že Marek prochází náročným obdobím.
Že se jednou znovu stane tím mužem, kterého znala na začátku.
Že láska bude silnější.
Jenže ponižování přibývalo.
Na narozeninové oslavě jednoho z Markových obchodních partnerů se sešlo přibližně třicet lidí. Drahá restaurace, lahve šampaňského, dlouhý stůl a hovory o podnikání, investicích, obchodech a nových projektech.
V jednu chvíli se Marek hlasitě rozesmál a rozhodl se ostatní pobavit další „veselou“ historkou:
— Představte si, Tereza mi nedávno začala radit v podnikání! Prý: „Marku, ověřil sis vůbec pověst toho dodavatele?“ Učitelka matematiky mi vysvětluje, jak řídit stavební firmu!
U stolu se rozlehl smích.
Někdo Marka dokonce poplácal po rameni, aby jeho vtip ještě podpořil.
Tereza seděla s nehybným výrazem a sevřené ruce schovávala pod stolem. Dívala se do talíře a ani jednou nezvedla oči.
Ten večer se zdál nekonečný.
Po návratu domů se Tereza zamkla v koupelně a dlouho plakala. Přitiskla si ručník k ústům, aby ji Marek náhodou neslyšel.
Potom si opláchla obličej studenou vodou a šla spát.
Ráno mu však připravila snídani, před odchodem ho políbila a popřála mu hezký den.
Stále se držela vzpomínek.
Vzpomínek na Marka, jaký býval v prvním roce jejich vztahu.
Všímavý.
Starostlivý.
Uctivý.
Tereza věřila, že původního Marka dokáže přivést zpátky, když bude dost trpělivá, chápavá a milující.
Pravda vyšla najevo úplnou náhodou.
Byl obyčejný úterní večer. Tereza seděla v kuchyni a opravovala sešity. Marek byl v obývacím pokoji, měl před sebou notebook a telefonoval s jedním z klientů.
Když hovor skončil, zavolal:
— Terezo, přines mi telefon! Je v ložnici na nočním stolku!
Tereza odložila propisku a vydala se do ložnice.
Telefon ležel přesně tam, kam Marek řekl.
Obrazovka byla odemčená.
Světélkovala na ní otevřená konverzace.
Jméno: Veronika.
Tereza opravdu neměla v úmyslu číst cizí zprávy.
Její pohled se však sám zastavil na posledním řádku:
„Chybíš mi. Kdy se zase uvidíme? Chci tě.“
Pod tím byla Markova odpověď:
„Zítra večer. Přijeď v osm.“
Tereza zůstala stát s telefonem v ruce.
Několik vteřin pouze zírala na displej.
Pak prstem posunula konverzaci výš.
Zprávy byly natolik otevřené, že nebylo možné dál pochybovat.
Trvaly už přibližně pět měsíců.
Možná ještě déle.
Schůzky.
Lichotky.
Sliby.
Celý druhý život, který existoval souběžně s jejich manželstvím.
Tereze se rozklepaly ruce.
Pomalu vyšla z ložnice a vrátila se do obývacího pokoje.
Marek seděl před notebookem.
Tereza mu podala telefon.
— Kdo je ta žena? — zeptala se tiše.
Marek přístroj převzal a podíval se na obrazovku.
Na okamžik se mu v obličeji objevil zmatek.
Vzápětí ho však vystřídalo podráždění.
— Ty mi čteš zprávy? To už jsi se úplně zbláznila? To je moje soukromí!
— Kdo je. Ta. Žena? — zopakovala Tereza, tentokrát mnohem pevnějším hlasem.
— Nikdo! Jen známá! Zase děláš problém z ničeho!
— Marku, všechno jsem viděla. Nelži mi.
Marek prudce vstal z pohovky a odhodil telefon na stůl.
— A co teď? Uděláš scénu? Začneš brečet?
— Proč? — Tereza cítila, jak se v ní zvedá něco horkého, co v sobě příliš dlouho dusila. — Proč se ke mně takhle chováš?
— Protože jsi nudná! — vybuchl Marek a už se ani nesnažil ovládat. — Pořád jen škola a sešity! Jsi pořád unavená, pořád máš něco na práci! S tebou se nedá normálně trávit čas! Neustále ty svoje rady a učitelské moralizování!
— Já pracuju! — Tereza poprvé po dlouhé době zvýšila hlas. — Snažím se! Dělám všechno pro to, aby ti bylo dobře! Vařím, uklízím, stojím při tobě! A ty mě podvádíš a ještě mě obviňuješ?!
— Už mě prostě nebavíš! — Marek k ní přistoupil a ve tváři se mu zračil vztek. — Nebaví mě předstírat, že vůbec za něco stojíš! Učitelka za pětadvacet tisíc! Bydlíš v mém bytě, jezdíš na dovolené za moje peníze a nosíš oblečení, které platím já!
— Nikdy jsem tě o nic nežádala! — Tereza měla bolestí a zuřivostí pocit, že nemůže dýchat. — Vždycky jsem pracovala, vždycky…
— Sbal si věci, — přerušil ji Marek chladně. — A vypadni z mého bytu.
Tereza ztuhla.
Několik vteřin před ním jen stála, jako by nedokázala pochopit význam jeho slov.
— Cože?
— Slyšela jsi mě dobře. Sbal si věci a odejdi. Už tě nechci vidět.
Marek však tím neskončil.
Slova z něj padala jedno za druhým a každé zraňovalo víc než to předchozí:
— Beze mě nejsi nikdo, chápeš? Z toho svého platu si nepronajmeš ani pořádný pokoj! Budeš se tísnit v nějaké díře na kraji města! Takových jako ty jsou stovky! Šedých, nudných učitelek! Já si za týden najdu jinou!
Tereza před ním mlčky stála.
A cítila, jak v ní pomalu umírá něco důležitého.
Nebyla to však láska.
Umírala iluze.
Iluze, že tenhle muž pro ni kdysi představoval oporu.
Rodinu.
Nejbližšího člověka.
Marek se podíval na její tvář a zasmál se:
— Ty neumíš ani pořádně plakat! Stojíš jako socha! Tak se sbal! Nebo si snad myslíš, že si to rozmyslím? Na to zapomeň!
Tereza se otočila a vešla do ložnice.
Ze skříně vytáhla velkou tašku a začala do ní skládat věci.
Džíny.
Svetr.
Spodní prádlo.
Doklady ze zásuvky.
Zarámovanou fotografii rodičů, kterou jí matka darovala k narozeninám.
Marek celou dobu stál ve dveřích opřený o zárubeň a dál mluvil:
— Uvidíš, že se za týden sama vrátíš po kolenou. Budeš mě prosit, abych tě přijal zpátky. A já si ještě rozmyslím, jestli tě vůbec potřebuju.
Tereza tašku zapnula.
Sundala z věšáku bundu.
Prošla kolem Marka do předsíně.
Obula se.
Položila ruku na kliku.
— Tak utíkej k mamince! — zavolal za ní Marek. — Jen nezapomeň nechat klíče!
Tereza beze slova sundala klíče a položila je na skříňku u dveří.
Otevřela.
Vyšla ven.
A dveře za sebou tiše zavřela.
Bez bouchnutí.
Na chodbě několik vteřin jen stála.
Potom vytáhla telefon a zavolala si taxi.
Jako adresu uvedla rodičovský byt na okraji města, kde bydleli Hana a Josef.
Byl to obyčejný dvoupokojový byt v panelovém domě.
Auto přijelo asi za deset minut.
Tereza si sedla na zadní sedadlo a položila tašku vedle sebe.
Řidič se zeptal, jestli má pustit hudbu.
Tereza ho požádala, aby jeli v tichu.
Rodiče ji přivítali kolem desáté večer.
Hana otevřela dveře v domácím županu.
Spatřila bledou a pohublou tvář své dcery a beze slova ji přitiskla k sobě.
Na nic se neptala.
Josef postavil na sporák konvici, ze skříně vytáhl čisté povlečení a šel připravit postel v někdejším dceřině pokoji.
Tereza si lehla na postel, na které spávala ještě jako školačka.
Na stěnách zůstaly staré plakáty.
Na poličce stály učebnice a knihy z dětství.
Dívala se do stropu a neplakala.
Jen ležela a snažila se pochopit, jak se život, který budovala tři roky, mohl během jediného večera rozpadnout.
První týdny si Marek svou svobodu užíval.
Setkával se s Veronikou, tou ženou z konverzace.
Chodil do drahých restaurací a klubů.
Zveřejňoval fotografie na sociálních sítích.
Auto.
Luxusní hodinky.
Sklenice whisky v ruce.
A popisky typu: „Žiju přesně tak, jak chci.“
Přátelé mu gratulovali k „osvobození“.
Tvrdili, že ho Tereza vždycky brzdila a že teď konečně může začít žít naplno.
Marek se cítil jako vítěz.
Úspěšný.
Svobodný.
Nezávislý.
Za celou tu dobu Tereze ani jednou nenapsal.
Nezavolal jí.
Byl přesvědčený, že trpí.
Brzy se sama objeví.
Bude prosit, aby se mohla vrátit.
Uplynulo půl roku.
Přišel březen.
Venku bylo stále chladno, ale slunce už začínalo hřát jarní silou.
A právě tehdy se u Marka objevily první vážné potíže.
Zpočátku vypadaly jako drobnosti.
Jedna zakázka padla.
Dodavatel se ukázal jako podvodník a zmizel se zálohou ve výši jednoho milionu korun.
Marek si z toho zpočátku nic velkého nedělal.
Takové věci se stávají, říkal si.
Nějak to doženeme.
Brzy však z projektu odstoupil velký investor.
Marek vložil značnou částku do výstavby obchodního centra a očekával zisk přibližně za rok.
Investor náhle svou účast ukončil a odvezl si svůj podíl.
Marek zůstal s rozestavěným objektem a obrovskými dluhy vůči dodavatelům.
Začal se rozhodovat ukvapeně a impulzivně.
Dříve Tereza často četla smlouvy, které si Marek nosil domů.
Všímala si sporných ustanovení.
Pokládala otázky.
„Marku, tady píšou, že pokuta za zpoždění činí třicet procent. Jsi si jistý, že to stihnete dokončit včas?“
Nebo:
„Podívej, drobným písmem je tu uvedena plná hmotná odpovědnost. Neměl by tu smlouvu raději vidět právník?“
Marek se rozčiloval a odbýval ji.
Později si ale dokumenty znovu přečetl.
Přemýšlel.
Prověřoval je podruhé.
Teď už vedle něj nebyl nikdo, kdo by včas zarazil jeho přehnanou sebejistotu.
Firma přicházela o zakázku za zakázkou.
Peníze mizely.
Dluhy rostly.
Na konci léta Marek pochopil, že jeho podnikání stojí doslova na hranici bankrotu.
Začali mizet i přátelé.
Dříve s ním ochotně trávili čas.
Marek za všechny platil účty, rezervoval stoly v klubech a objednával drahý alkohol.
Jakmile se však peníze začaly ztrácet, jeho přátelé náhle získali spoustu povinností.
Někdo měl rodinu.
Jiný práci.
Další byl jednoduše unavený.
Veronika zmizela téměř okamžitě poté, co zjistila, že má finanční problémy.
Marek jí přiznal, že se mu nedaří a že bude potřebovat čas, aby všechno znovu postavil na nohy.
Řekla, že si to musí promyslet.
Potom už mu přestala zvedat telefon.
Marek zůstal sám ve svém obrovském bytě.
Tři pokoje.
Velká okna.
Ticho.
Sedával na té samé kožené sedačce za sto dvacet pět tisíc korun a cítil děsivou samotu.
Stále častěji si začal vybavovat Terezu.
Jak na něj čekávala po práci.
Jak mu připravovala večeři.
Jak se ptala, jaký měl den.
A ptala se upřímně.
Ne proto, že se to od ní očekávalo.
Ale protože jí na tom opravdu záleželo.
Vzpomněl si, jak s ním jednou zůstala téměř do tří hodin ráno, když připravoval důležitou prezentaci.
Vařila mu kávu.
Kontrolovala čísla.
Upozorňovala na chyby.
Podporovala ho.
Věřila mu.
Tehdy Marek konečně pochopil jednu prostou věc.
Tereza byla jediný člověk, který nemiloval jeho peníze.
Ani auto.
Ani jeho postavení.
Ani obraz úspěšného podnikatele.
Milovala samotného Marka.
I s jeho strachy a slabostmi, které celé roky skrýval za maskou sebejistého muže.
Až teď, když se téměř všechno zhroutilo, si uvědomil, jak vzácného člověka ze svého života sám vyhodil.
Kvůli pýše.
Kvůli krutosti.
Kvůli vlastní hlouposti.
Pocit viny ho sevřel tak silně, že téměř přestal pořádně jíst i spát.
Bloumal bytem a nacházel věci, které po sobě Tereza náhodou zanechala.
Hrnek s nápisem „Nejlepší učitelka“, zapomenutý v kuchyni.
Domácí pantofle pod postelí.
Knihu na poličce.
Nakonec se Marek rozhodl zjistit, jak Tereza žije.
Otevřel sociální sítě.
Její profil byl uzamčený.
Napsal tedy jejich společné známé Petře, která pracovala ve stejné škole:
„Petro, jak se daří Tereze? Je v pořádku?“
Odpověď přišla až následující den:
„Marku, Tereza se má skvěle. Povýšili ji, teď je zástupkyní ředitele pro výchovnou práci. Kolegové si jí váží a děti ji milují. Zatím bydlí u rodičů, ale chce si pronajmout vlastní byt.“
Marek si tu zprávu přečetl několikrát.
Povýšení.
Zástupkyně ředitele.
Nezhroutila se.
Nevrátila se k němu.
Nepřiplazila se po kolenou, jak jí kdysi posměšně předpovídal.
Šla dál.
Marek otevřel web školy a našel fotografii z porady pedagogického sboru.
Tereza stála u tabule, usmívala se a něco vysvětlovala kolegům.
Vlasy měla kratší.
Nový účes.
Na sobě zářivě červené sako, které u ní nikdy předtím neviděl.
Nejvíc se však změnil její pohled.
Byla v něm jistota.
Klid.
Síla.
Marek na fotografii dlouho hleděl.
Tereza byla opravdu jiná.
Jako by konečně odhodila těžké břemeno, které celé roky nosila na ramenou.
Jako by se znovu naučila volně dýchat.
Náhodou se setkali v sobotu odpoledne.
Marek procházel kolem knihkupectví v centru města.
Dveře se otevřely a ven vyšla žena s taškou plnou knih.
Telefonovala a smála se.
Marek ji nepoznal hned.
Zastavil se.
Pozorně se zadíval.
Tereza.
A přitom jako někdo úplně jiný.
Krátké vlasy měly lehce načervenalý odstín, zatímco dříve bývaly dlouhé a tmavé.
Měla na sobě džíny, světlou bundu a šálu.
Lehké, upravené líčení.
Dříve se téměř nikdy nelíčila.
Smála se.
Volně.
Upřímně.
Otevřeně.
Marek si nedokázal vzpomenout, kdy ji takhle viděl naposledy.
Tereza hovor ukončila a schovala telefon do kapsy.
Pohledem přejela ulici a zastavila se u Marka.
Vteřina.
Druhá.
Poznala ho.
Lehce kývla.
Slušně.
Odstupně.
Tak člověk zdraví někoho, koho kdysi dávno znal, ale dnes už ho s ním nic nespojuje.
Pak se odvrátila a pokračovala v chůzi.
Marek zůstal stát na místě.
Nedokázal se ani pohnout.
Právě to ho zasáhlo víc než jakákoli výčitka.
Tereza se na něj dívala jako na cizího člověka.
Jako by pro ni už neznamenal vůbec nic.
Několik dní po tom setkání Marek doslova nevěděl, co se sebou.
Chodil po bytě.
Přemýšlel.
Psával Tereze zprávy a zase je mazal.
Potom napsal další.
A znovu je odstranil.
Nakonec se odhodlal:
„Terezo, můžeme se sejít? Potřebuju si s tebou promluvit.“
Tereza si zprávu přečetla asi za hodinu.
Neodpověděla však.
Marek čekal jeden den.
Potom druhý.
A třetí.
Teprve čtvrtého dne přišla krátká odpověď:
„Dobře. Kavárna na třídě Svobody, kde jsme slavili moje narozeniny. Zítra v šest.“
Marek dorazil s předstihem.
Asi o patnáct minut dříve.
Vybral stůl u okna a objednal si vodu.
Ruce se mu viditelně třásly.
Tereza přišla přesně v šest.
Sundala si bundu.
Posadila se naproti němu.
Podívala se na Marka klidně.
Bez podráždění.
Bez radosti.
Téměř bez emocí.
— Ahoj, — řekl Marek tiše.
— Dobrý den, — odpověděla Tereza rovným hlasem.
— Děkuju, že jsi přišla.
Jen lehce přikývla.
Marek se zhluboka nadechl.
A začal mluvit.
Slova z něj vycházela téměř sama:
— Terezo, choval jsem se k tobě příšerně. Byl jsem krutý, sebestředný a hloupý. Shazoval jsem tě, ponižoval, podváděl. Vyhodil jsem tě z domova a ještě jsem se ti vysmíval, když jsi odcházela. Choval jsem se jako poslední darebák.
Tereza mlčky poslouchala.
Její tvář zůstávala klidná.
— Teď už chápu, jak strašnou chybu jsem udělal, — pokračoval Marek a hlas se mu začal třást. — Ty jsi byla jediný člověk, který mě opravdu miloval. Ne kvůli penězům. Ne kvůli mému postavení. Prostě kvůli mně. Podporovala jsi mě, věřila mi, pomáhala mi. A já… já jsem nic z toho neviděl.
Marek natáhl ruku přes stůl, jako by se chtěl dotknout její dlaně.
Tereza svou ruku klidně odtáhla a položila si ji do klína.
— Firma je téměř zničená, — přiznal Marek. — Přátelé zmizeli. Veronika odešla hned, jak zjistila, že mám finanční potíže. Zůstal jsem sám. A tehdy mi došlo, že jsem přišel o to nejdůležitější. O tebe.
Po Markově tváři začaly stékat slzy.
Poprvé po mnoha letech si dovolil vypadat slabě.
— Terezo, prosím, dej mi ještě jednu šanci. Změním se. Slibuju. Budu jiný člověk. Teď už chápu, jak moc jsi pro mě znamenala. Jak strašně jsem se mýlil. Prosím tě.
Zmlkl.
Jako by ze sebe vydal úplně všechno.
Čekal.
Na jediné slovo.
Na jediný pohled.
Na sebemenší náznak, že by mu mohla odpustit.
Tereza stále mlčela.
Dívala se na Marka klidně a pozorně.
Vteřiny se vlečly bolestně pomalu.
Marek se zoufale snažil najít v jejích očích alespoň nějaký cit.
Vztek?
Lítost?
Zbytek lásky?
Neviděl však nic.
Jen tichou jistotu člověka, který už své rozhodnutí dávno učinil.
Uplynula minuta.
Možná dvě.
Marek to nevydržel:
— Terezo, řekni něco. Prosím.
Tereza pomalu vstala od stolu.
Vzala si kabelku.
Oblékla bundu.
— Terezo, počkej! — Marek také vyskočil. — Kam jdeš? Promluvme si!
Zamířila ke dveřím.
Klidně.
Jistě.
Aniž se ohlédla.
— Terezo! — zavolal za ní Marek.
Otevřela dveře kavárny a vyšla ven.
Neotočila se.
Neodpověděla.
Prostě odešla.
Marek zůstal stát u stolu.
Okno mu ukazovalo, jak Tereza kráčí ulicí a jak se její postava postupně ztrácí mezi večerními chodci.
Potom se pomalu posadil.
Terezino mlčení bylo rozsudkem.
Konečným.
Takovým, proti kterému se nedá odvolat.
Tentokrát však její mlčení nebylo projevem slabosti, jako dřív, kdy snášela ponižování a bála se odporovat.
Teď v něm byla síla.
Síla ženy, která konečně pochopila vlastní hodnotu a už nikdy nedovolí jinému člověku, aby ji přesvědčil o opaku.
Marek Terezu ztratil navždy.
A teď musel žít s následky vlastní krutosti, sebejistoty a povýšenosti.
S prázdnotou, kterou vytvořil vlastníma rukama.
S osamělostí, kterou si sám zvolil.