Byla to poslední fotografie, kterou jsem pořídila, než moje dcera odplula z dohledu. O pětačtyřicet minut později se člun pořád nevrátil a já se k tomu obrázku vracela znovu a znovu, jako by mi mohl napovědět, co se stalo.
Naše dcera Tereza toho léta oslavila šestnácté narozeniny.
S kamarády si psala mnohem raději než s námi. Kdykoli jsem se jí zeptala, jaký měla den, obrátila oči v sloup, a opakovala, že se o ni bojím až příliš.
A nebyla úplně mimo.
Opravdu jsem se bála víc, než bylo nutné.
Když byla malá, bez váhání mi vkládala svou drobnou dlaň do ruky.
V šestnácti už měla vlastní, typicky dospívající způsob, jak mi dávat najevo náklonnost.
Krátké objetí před školou.
Letmé „Miluju tě, mami“, pronesené ve chvíli, kdy už stála jednou nohou za dveřmi.
Objímala mě čím dál kratší dobu.
Rozhovorů ubývalo.
Věděla jsem, že tak dospívání zkrátka vypadá.
To ale neznamenalo, že to pro mě bylo snadné.
Když můj manžel Petr navrhl, abychom před začátkem jejího posledního roku na střední vyrazili na týden do tropického přímořského letoviska, Tereza okamžitě zavrtěla hlavou.
„Slíbila jsem Kláře, že s ní půjdu nakupovat.“
„Nakupovat můžete každý víkend,“ namítla jsem.
„Tohle je něco jiného. O všechno přijdu.“
Petr se pousmál.
„O co přesně během jediného týdne přijdeš?“
Tereza si založila ruce na prsou.
„O život.“
Zasmála jsem se.
„Přežiješ to.“
Podle jejího výrazu o tom vůbec nebyla přesvědčená.
Trvalo skoro dva týdny, než jsme ji přemluvili. Nakonec jsme jí slíbili, že s námi nemusí trávit každou volnou minutu.
Mohla spát déle.
Seznámit se s dalšími teenagery.
Chodit na aktivity pořádané resortem.
Jediné, na čem jsme trvali, bylo, že vždycky budeme vědět, kde se nachází.
Ráno, když jsme nastupovali do letadla, se ke mně Petr naklonil.
„Víš, že to možná bude poslední dovolená, na kterou s námi bude chtít jet?“
„Co tím myslíš?“
„Poslední rodinná dovolená, která jí nebude připadat jako trest.“
Podívala jsem se na Terezu. Seděla o tři řady před námi, sluchátka na uších a telefon v ruce.
Dvacet minut už od něj nezvedla oči.
„Já vím.“
Ta dvě slova zabolela víc, než jsem čekala.
Druhý den v resortu si Tereza rychle vytvořila vlastní program.
Ráno posnídala s námi.
Potom zmizela u hřišť na plážový volejbal.
Později se na chvíli zastavila v pokoji, aby se převlékla.
A znovu jsme se setkali až u večeře.
Přistihla jsem se, že ji pozoruji přes celý areál. Ne proto, že bych jí nevěřila. Chtěla jsem si zapamatovat, jak vypadá právě teď, než ji dospělost odvede někam, kam už za ní nebudu moci jít.
Resort působil jako obrázek z katalogu.
Bílý písek, tyrkysové moře a tolik rodin kolem, že člověk snadno získal pocit naprostého bezpečí.
Právě tam se Tereza seznámila s Matějem.
Všimla jsem si ho ještě předtím, než mě Tereza představila. Zatímco většina dospívajících posedávala u bazénu a hlasitě se bavila, Matěj seděl ve stínu a četl knihu v měkké vazbě.
Tereza k němu přišla, aby se ho na něco zeptala.
O několik minut později se oba smáli.
Petr do mě lehce strčil loktem.
„Myslím, že si někdo našel přítele.“
„Taky jsem si toho všimla.“
„Pokusím se ji neztrapnit.“
„Prosím, udělej to.“
Asi po hodině ho Tereza přivedla k nám.
„Mami, tati, tohle je Matěj.“
Matěj se okamžitě usmál.
„Rád vás poznávám, paní.“
Pak se obrátil k Petrovi.
„Rád vás poznávám, pane.“
To mě rozesmálo.
Dnešní teenageři už jen málokdy někoho oslovovali „pane“ nebo „paní“.
„Nemusíš být tak formální,“ řekla jsem.
„Moji rodiče vždycky říkají, že slušné vychování ještě nikomu neublížilo.“
Jeho rodiče se objevili o pár minut později.
Jeho matka Jana se omluvila, že nás vyrušují, a otec Martin si s Petrem potřásl rukou.
Během půl hodiny jsme všichni seděli u bazénu a povídali si, jako bychom se znali mnohem déle než jedno jediné odpoledne.
Matěj jezdil do stejného resortu každé léto už od svých osmi let.
„Tohle místo zná lépe než zdejší personál,“ zavtipkoval Martin.
Matěj obrátil oči v sloup.
„Táta přehání.“
„Ani trochu,“ odpověděl Martin.
Od třetího dne už bylo úplně běžné vídat Terezu a Matěje spolu.
Trávili společně téměř každé odpoledne.
Petr se pohodlně opřel v lehátku.
„Už několik měsíců jsem neviděl její úsměv tak často.“
Já také ne.
Toho večera resort pořádal před západem slunce plážové hry. Po písku se nesla hudba a rodiny se shromažďovaly u vody.
Jednou z nejvyhledávanějších atrakcí byla jízda na banánu.
Každých patnáct minut táhl motorový člun přes zátoku velký žlutý nafukovací člun ve tvaru banánu. Lidé na něm poskakovali přes vlny, smáli se a křičeli.
Zaměstnanec resortu v modrém tričku svolal všechny účastníky k povinné bezpečnostní instruktáži.
„Jestli se někomu během jízdy udělá špatně,“ vysvětloval, „nesnažte se to za každou cenu vydržet.“
Ukázal ke skalnatému výběžku dál podél pobřeží.
„Vidíte tu bílou budovu?“
Většina lidí se tím směrem sotva podívala.
„Je tam klinika U Modré zátoky. Pokud během plavby dojde k nějakému zdravotnímu problému, zamiřte okamžitě tam. Je mnohem blíž než vracet se zpátky do resortu.“
Instruktáž skončila.