Nikdo tomu nevěnoval zvláštní pozornost. Všichni už toužili být ve vodě.
O chvíli později k nám přišli Tereza s Matějem. Oba se usmívali.
„Matěj se chce na něco zeptat,“ oznámila Tereza.
Matěj se na nás podíval.
„Vadilo by vám, kdybychom s Terezou jeli poslední jízdu na banánu před západem slunce?“
Podívala jsem se na Petra.
Pokrčil rameny.
„Budou mít záchranné vesty.“
Obrátila jsem se k Matějovi.
„Jak dlouho ta jízda trvá?“
„Asi dvacet minut.“
Jana se pousmála.
„Nechali jsme ho jet už mockrát.“
„Slibuju, že ji před večeří přivedu zpátky,“ dodal Matěj.
Petr se na mě podíval.
„Co myslíš?“
Každý ochranitelský instinkt ve mně křičel, abych řekla ne.
Ne kvůli Matějovi.
Protože říct ano znamenalo připustit si, že Tereza už není malá holčička, která potřebuje, abych ji hlídala na každém kroku.
Tereza si všimla mého váhání.
„Mami.“
Bylo neuvěřitelné, kolik významu se mohlo skrývat v jediném slově.
Prosím, věř mi.
Usmála jsem se.
„Dobře.“
Tvář se jí rozzářila.
„Děkuju.“
Rychle mě objala, než jsme si to některý z nás stihl rozmyslet.
Petr se zasmál.
„Myslím, že to objetí bylo hlavně kvůli získání povolení.“
„I tak ho beru,“ odpověděla jsem.
Zaměstnanec jim podal zářivě oranžové záchranné vesty. Matěj zkontroloval Tereziny popruhy a teprve potom si zapnul vlastní.
Společně s dalšími šesti pasažéry vylezli na nafukovací banán.
Vytáhla jsem telefon.
„Podívejte se sem!“
Oba se otočili.
Tereza se široce usmála a Matěj zvedl palec.
Stiskla jsem spoušť přesně ve chvíli, kdy se člun začal vzdalovat od mola.
Banán sklouzl po zlatavé hladině. Tereza se ještě naposledy zasmála a zamávala nám.
Petr mě objal kolem ramen.
„Udělala jsi správnou věc.“
„Málem jsem to nedokázala.“
„Ale dokázala.“
Vrátili jsme se do lehátek.
„Budou zpátky dřív, než se naděješ,“ uklidňoval mě Petr.
Uplynulo patnáct minut.
Další banán se vrátil. Rodiny z něj se smíchem slezly na pláž.
Tereza ani Matěj mezi nimi nebyli.
Zamračila jsem se.
„Možná jeli delší trasou.“
Petr přikývl.
„Určitě je to jen tím.“
Snažila jsem se mu věřit.
Po dalších patnácti minutách se obloha změnila ze zlaté na oranžovou.
Po Tereze a Matějovi stále nebylo ani stopy.
Posadila jsem se.
„Neměli by už být zpátky?“
Petr pohlédl k moři.
„Už se trochu opozdili.“
Vrátila se další skupina.
Jiní cestující.
Jiné tváře.
Pláž pomalu utichala, protože rodiny odcházely dovnitř na večeři.
Vstala jsem.
„Půjdu se někoho zeptat.“
Když jsem došla k půjčovně, obsluha zvedla hlavu.
„Moje dcera jela na posledním banánu s chlapcem jménem Matěj. Ještě se nevrátili.“
Mladík se zamračil a podíval se do seznamu.
„Měli by být zpátky.“
Žaludek se mi sevřel.
„Co to znamená?“
„Jízda běžně trvá dvacet minut.“
Sáhl po ruční vysílačce.
„Molo jedna volá poslední jízdu při západu slunce. Ozvěte se.“
Z vysílačky se ozvalo jen zapraskání.
Zkusil to znovu.
Nic.
Ohlédla jsem se směrem k moři.
Horizont byl téměř prázdný.
Petr přispěchal ke mně.
„Co říkali?“
Než jsem stačila odpovědět, obsluha znovu stiskla tlačítko vysílačky.
Na čele se mu objevila vráska.
„Nemůžu je zastihnout.“
Ta slova jako by z pláže vysála poslední zbytky zvuku.
Petr se na něj upřeně podíval.
„Co tím myslíte, že je nemůžete zastihnout?“
Mladík se podíval na vysílačku.
„Už se měli ozvat.“
Stiskl tlačítko ještě jednou.
„Poslední jízdo, tady molo jedna. Ozvěte se.“
Odpovědělo pouze praskání.
Petrův hlas ztvrdl.
„Zavolejte někomu dalšímu.“
„Snažím se, pane.“
Přiběhl další zaměstnanec. Oba si vyměnili ustarané pohledy a jeden z nich zmizel směrem k hlavní kanceláři.
Došla jsem až k vodě.
Za těch několik minut, kdy jsme mluvili, se oceán úplně změnil. Zlatá hladina, kterou jsem před necelou hodinou fotografovala, potemněla do sytě modré.
Malé vlny se tiše převalovaly přes písek.
Horizont byl prázdný.
Žádný banán.
Žádný motorový člun.
Žádné oranžové záchranné vesty.
Nic.
„Musí tam někde být,“ řekla jsem.
Nevěděla jsem, jestli to říkám Petrovi, nebo sama sobě.
Položil mi ruku kolem ramen.
„Najdeme je.“
„Třeba někde uvízli.“
Přikývla jsem.
Tohle jsem si potřebovala myslet.
Uběhlo dalších deset minut.
Obsluha se vrátila, ale stále neměla žádné zprávy.
U mola se mezitím shromáždilo několik zaměstnanců. Jeden z nich rychle telefonoval, další nastupoval do záchranného člunu.
Petr chytil obsluhu za paži.
„Řekněte mi, co se děje.“
„Kontaktovali jsme záchrannou službu.“
Kolena se mi podlomila.
Záchrannou službu.
Podívala jsem se na oceán. Všechny děsivé možnosti, které jsem se šestnáct let snažila ani nepřipustit, se najednou vrhly proti mně.
Spadli do vody?
Jsou pořád naživu?
Někdo se dotkl mé paže.
Byla to Jana, Matějova matka. Vypadala právě tak vyděšeně jako já.
„Najdou je,“ řekla.
Automaticky jsem přikývla.
Ani jedna z nás vlastním slovům nevěřila.
Martin stál vedle Petra a pozoroval moře.
Nikdo nic neříkal.
Nebyl důvod.
Hodinu poté, co děti odjely, se u vjezdu do resortu objevila blikající světla.
Na pozemek přijela dvě vozidla záchranné služby.
Záchranáři začali vykládat vybavení.
Hosté se shromáždili podél pláže a šeptali si mezi sebou.