Bohuslav Matějka bydlel téměř na samém konci vesnice. Nebylo to proto, že by nenáviděl lidi nebo se jim úmyslně vyhýbal. Jeho život se jednoduše vyvinul právě tak. Dům stál za posledními staveními, téměř u lesa, na mírném návrší, odkud měl člověk celou vesnici jako na dlani. Solidní roubenku si Bohuslav postavil vlastníma rukama asi před třiceti lety a od té doby v ní žil sám.
Vesničané ho už dávno považovali za podivína a samotáře. Nebyl zlý ani škodolibý, jen mlčenlivý, uzavřený a nerad se s někým stýkal. Na sousedská posezení nechodil, do obchodu se vydával přibližně jednou týdně. Koupil chléb, mouku, mléko, zápalky a bez zbytečných řečí se vracel domů. Svátky téměř neslavil a návštěvy nezval. Když za ním ale někdo přišel s prosbou, málokdy odmítl. Uměl opravit zápraží, nabrousit pilu, spravit vůz nebo okovat koně. Jeho ruce byly opravdu zručné. Mluvit však Bohuslav rád neměl. Na otázky odpovídal několika slovy a sám rozhovor téměř nikdy nezačínal.
Ženy u obecní pumpy často rozebíraly, proč se z něj stal právě takový člověk. Jedna tvrdila, že ho v mládí těžce zranila válka. Jiná vyprávěla, že ho před lety opustila žena. Další zase soudila, že s ním odjakživa nebylo něco v pořádku. Bohuslav nikomu nic nevysvětloval a žil dál podle svého. Vstával kolem páté, zatopil v kamnech, vypil silný čaj se suchým chlebem a pustil se do práce. Na jaře a v létě často odcházel do lesa, v zimě trávil většinu času v dílně. Vyráběl nábytek — pevné stoly, stoličky a malé skříňky. Každý kus zdobil jemnou řezbou, jakou u jiných řemeslníků člověk vídal jen málokdy. Jednou za měsíc přijížděl překupník z okresního města, odvezl hotové výrobky a prodal je dál. Z těchto peněz Bohuslav žil.
Bylo mu dvaašedesát let. Neměl rodinu ani děti. Matka zemřela už dávno a otec odešel ze světa ještě dřív. Kdysi měl bratra, jenže ten příliš pil a jedné zimy zmrzl nedaleko řeky. Po jeho smrti zůstal Bohuslav úplně sám. Za dlouhých zimních večerů, když vítr hučel v komíně a v kamnech tiše praskalo dřevo, sedával u okna a díval se na sníh. V domě bývalo takové ticho, až mu zvonilo v uších. Jenže i na to si už dávno zvykl. Když něco trvá celé roky, člověk si nakonec zvykne téměř na všechno.
Jednoho dubnového dne se ale jeho život změnil.
Bohuslav se vydal do okresního města. Potřeboval předat překupníkovi další nábytek a zároveň zajít k lékaři. Záda ho v poslední době bolela tak silně, že v noci skoro nespal. V nemocniční chodbě bylo horko a dusno, fronta se sunula pomalu a většinu čekajících tvořily ženy s dětmi. Bohuslav si sedl na tvrdou židli u zdi a klidně čekal. Vedle něj seděla neznámá žena, která podle pozdějšího zjištění pracovala na sociálním odboru. Telefonovala a Bohuslav mimoděk zaslechl téměř všechno.
„Je jí devět let,“ vysvětlovala žena někomu do telefonu. „Vůbec nemluví. Po požáru ztichla. Rodiče zemřeli a nikdo si ji nechce vzít. Už skoro dva roky je v dětském domově. Příbuzné nemá. Do školy chodí a učí se dobře, ale neřekne ani slovo. Je tichá jako stín.“
Bohuslav dál seděl, ale uvnitř se v něm pomalu probouzelo těžké, nejasné pohnutí. Nedokázal si vysvětlit, co přesně ho tak zasáhlo. Večer, když se vrátil domů, se dlouho převaloval a nemohl usnout. Pořád myslel na tu holčičku. Na dítě, které někde v domově mlčí a žije úplně samo. Téměř jako on. Jen jemu bylo dvaašedesát a jí pouhých devět.
Druhý den ráno se Bohuslav vydal do města znovu. Našel budovu sociálního odboru a několik minut stál přede dveřmi, než se odhodlal vstoupit. Pak mávl rukou, překvapivě sám sebe se pokřižoval — ačkoli se nikdy nepovažoval za zvlášť zbožného — a otevřel.
Za stolem seděla tatáž žena, kterou viděl včera v nemocnici. Překvapeně zvedla hlavu. Před ní stál vysoký, zachmuřený muž v obnošené košili a starých pracovních botách. Na člověka, který si přišel požádat o dítě, rozhodně nevypadal.
„Chci si vzít tu holčičku,“ řekl Bohuslav tiše. „Tu, co po požáru přestala mluvit.“
Žena si ho několik vteřin prohlížela, jako by se snažila zjistit, zda nežertuje.
„Rozumíte tomu, do čeho jdete?“ zeptala se opatrně. „Dítě není kus nábytku ani práce kolem domu. Péče o něj bývá obtížná. A v tomto případě obzvlášť. Ta dívka vůbec nemluví. Uvědomujete si to?“
„Uvědomuju,“ odpověděl Bohuslav stručně. „Já taky moc nemluvím. Třeba si porozumíme.“
Následovaly prověrky. Chodily komise, sháněly se doklady a potvrzení, Bohuslav absolvoval rozhovory i prohlídku domu. Dům byl teplý, pevný a dostatečně prostorný. Jeho příjem nebyl velký, ale byl pravidelný. Nakonec úřad podmínky schválil.
Když se to ve vesnici rozkřiklo, mnozí usoudili, že Bohuslav definitivně přišel o rozum.
„Úplně se pomátl,“ prohlašovala u pumpy paní Marie. „V dvaašedesáti si bere dítě. A ještě holku, která nepromluví ani slovo. Z dětského domova! Kdo ví, co má v rodině.“
„On sám zrovna výřečný není,“ ušklíbl se František. „Možná se k sobě hodí. Jeden mlčenlivý jako druhý.“
„Jakýpak z něj bude otec?“ rozčilovala se prodavačka Vlasta. „Chodí pořád zamračený jako podzimní mrak. Člověk z něj nevydoluje dvě věty. A jak chce dítě vychovávat? Mlčením?“