Všichni přišli na pohřeb v černém, jen můj bratr dorazil v křiklavě červeném obleku — a výraz otcova advokáta mi prozradil, že za tím není jen špatný vkus

Na otcově pohřbu byli všichni oblečení v černé. Všichni kromě mého bratra.

Marek stál mezi smutečními hosty v zářivě červeném obleku. Už samotný pohled na něj mě přiváděl k zuřivosti, ale pak jsem si všiml tváře otcova advokáta. Pan Novák se na mého bratra nedíval jako člověk, který právě spatřil nevhodně oblečeného truchlícího.

Díval se, jako by uviděl něco, čeho se obával.

„Kde jsi vzal ten oblek?“ zeptal jsem se.

Pan Novák kráčel vedle mě směrem k hřbitovní bráně. Najednou se zastavil tak prudce, že ho příbuzní jdoucí za námi museli obejít. Marek se otočil.

„Cože?“

Advokát se mu nepodíval do očí. Jeho pohled zůstal upřený na červené sako.

„Kde jsi ho vzal?“

Marekovi klesla ramena. Vypadal vyčerpaně už bez toho, aby ho deset minut po uložení našeho otce do země někdo vyslýchal.

„Proč to chcete vědět?“

„Prostě mi odpověz.“

Marek se na mě krátce podíval a potom řekl:

„Byl v tátově skříni.“

Neubránil jsem se smíchu.

Nebyl to smích pobavený. Nebylo na tom nic vtipného.

Čtyři dny jsem po otcově smrti procházel jeho oblečení a třídil ho. Znal jsem každou košili, každý kabát i každý pár kalhot. Žádný červený oblek mezi nimi nebyl.

„V které skříni?“

„V té dole.“

„V pracovně žádná skříň není.“

Marek se podíval směrem k řadě aut, která pomalu opouštěla hřbitov.

„Asi tam přece jen nějaká byla.“

V tu chvíli můj hněv poprvé ustoupil něčemu jinému. Nejistotě.

O hodinu dříve vešel Marek do kaple v tom obleku a já měl co dělat, abych nevybuchl. Všichni ostatní muži měli černé, antracitové nebo tmavě modré obleky.

A potom se objevil můj bratr v jasně červené.

Ne vínové. Ne tmavě rudé.

Prostě červené.

Chytil jsem ho poblíž otcovy rakve.

„Co to proboha máš na sobě?“

„Teď ne, Kláro.“

„Táta by to nesnášel.“

Marek se na mě podíval tak zvláštně, až mě to zarazilo.

„Ne,“ řekl tiše. „Nesnášel by to.“

Než jsem se stačil zeptat, co tím myslí, pohřební služba nás vyzvala, abychom zaujali svá místa.

Celý obřad jsem seděl napjatý a rozzlobený.

Náš otec Václav byl na oblečení téměř posedlý. Žehlil si dokonce džíny. V botách používal napínáky. Když jednou Marek přijel na rodinnou oslavu v roztrhaných teniskách, otec si je dlouze prohlížel a zeptal se ho, jestli „zbytek boty dorazí později“.

Červený oblek na jeho pohřbu proto působil skoro jako urážka.

Teď mi ale Marek vysvětloval, že před dvěma nocemi hledal otcovy vojenské dokumenty. Při tom odsunul úzkou knihovnu stojící vedle krbu v pracovně.

„Za ní byly dveře,“ řekl.

Zíral jsem na něj.

„Jaké dveře?“

„Úzké. Byly natřené stejnou barvou jako zeď, takže nebyly skoro vidět.“

Za dveřmi našel mělkou komoru. Uvnitř visely tři oděvní vaky. Ve dvou byly černé obleky.

Ve třetím byl ten červený.

„Na obleku byl připnutý vzkaz,“ pokračoval Marek.

Oči pana Nováka se zúžily.

„Co v něm stálo?“

Marek polkl.

„‚Pro Marka. Obleč si ho, až se rodina sejde, aby se rozloučila.‘“

Znovu jsem se podíval na červené sako. Najednou mi nepřipadalo tak směšné jako předtím.

Pan Novák přistoupil blíž.

„Prohledal jsi kapsy?“

„Ne.“

„Sundej si ho.“

Marek překvapeně zamrkal.

„Cože?“

„Prosím.“

V advokátově hlase bylo něco, co Marka přimělo přestat se vyptávat. Sako si svlékl a podal mu ho.

Pan Novák prohledal obě kapsy. Potom pomalu přejel prsty po podšívce. U vnitřní kapsy na hrudi se zastavil.

Ozvalo se tiché zapraskání.

Stiskl látku znovu.

Pak zašeptal:

„Tvůj otec mi řekl, že poznám, až nastane správný čas.“

Z kufříku vytáhl malé nůžky.

„Čas na co?“ zeptal jsem se.

Advokát se podíval nejprve na mě a potom na Marka.

„Abych vám vysvětlil, proč si tvůj otec ten oblek schovával.“

Přestřihl tři stehy a zpod podšívky vytáhl pečlivě složený papír.

Marek na něj zíral.

„To je tátovo písmo.“

Pan Novák papír rozložil.

Byla na něm jen čtyři slova:

„ZEPTEJTE SE NOVÁKA NA KARLA.“

Zamračil jsem se.

„Kdo je Karel?“

Nikdo neodpověděl.

Marek hleděl na advokáta, zatímco pan Novák si pomalu sundal brýle.

„Charles,“ řekl.

To jméno pro mě nic neznamenalo. Pro Marka očividně ano.

„Myslíš toho muže z tátovy vojenské fotografie?“

Otočil jsem se k bratrovi.

„Jaké fotografie?“

Marek si promnul čelo.

„Ta v pracovně. Táta tam stojí vedle nějakého vojáka u džípu.“

Tu fotografii jsem znal. Viděl jsem ji celé dětství. Otec na ní vypadal sotva jako dvacetiletý, hubený až nemocně a s křivým úsměvem stál vedle dalšího mladého vojáka.

Nikdy jsem si však nevšiml jména napsaného na zadní straně.

Pan Novák podal sako Markovi.

„Václav a Karel spolu sloužili v armádě. Po návratu začali podnikat ve stavebnictví.“

„Táta nikdy žádnou stavební firmu nevlastnil,“ namítl jsem.

„Vlastnil. Jedenáct měsíců.“

Advokát kývl směrem ke svému autu.

„O tomhle bychom neměli mluvit uprostřed hřbitova.“

O dvacet minut později jsme všichni tři seděli v otcově kuchyni.

Jeho hrnek na kávu stále stál vedle dřezu. Pohled na něj mě zasáhl mnohem víc než celý pohřeb.

Pan Novák otevřel kufřík.

„V roce 1979 koupili váš otec a Karel malou renovační firmu, která byla těsně před krachem. Měli jeden nákladní vůz a téměř žádné peníze.“

„Co se stalo?“ zeptal se Marek.