Připravovala jsem se, jako bych doma vítala oficiální návštěvu: ubrusy, svíčky, saláty, maso, dvě teplá jídla, chlebíčky, uzeniny, pití a domácí medovník z dvanácti plátů. Jen za suroviny jsem zaplatila šest tisíc pět set korun. Dokonce jsem si tu částku zapsala do sešitu.
Sešlo se asi deset lidí. Bývalí kolegové, příbuzní, Petr s Lucií samozřejmě také.
U stolu byl hluk a dobrá nálada. Všichni chválili jídlo, prostřený stůl, byt i atmosféru.
A pak se Petr zvedl se sklenkou v ruce.
— Drahý tati, — začal slavnostně. — S Lucií ti chceme říct pár slov. Vždycky jsi pro nás byl opora. Máma odešla moc brzy, ale ty jsi nás nikdy neopustil. Všechno jsi zvládl sám. Vychoval jsi nás, dal nám vzdělání, postavil nás na vlastní nohy. A dnes, v den tvých narozenin, ti chceme říct: tohle všechno jsi ty. Tvoje zásluha. Tvůj život. Jsi nejlepší.
Hosté zatleskali.
Milan se dojal, sundal si brýle a otřel si oči.
A já stála vedle stolu s dalším tácem v rukou.
O mně nepadlo jediné slovo.
Ani „děkujeme Haně za večeři“.
Ani „děkujeme, že se o tátu staráš“.
Ani jedna zmínka za celých pět let.
Tisíc hodin u sporáku. Stovky tisíc korun ze společných peněz za jejich návštěvy, hostiny, dárky a prosby. A já jako bych v místnosti vůbec nebyla.
Servírka ve vlastním domově.
Zhluboka jsem vydechla a položila tác na stůl.
— Ano, synku, — ozval se najednou jeden z hostů. — A kde je ten vyhlášený dort od tvojí ženy? Slyšeli jsme, že peče skvěle.
Milan se pousmál.
— Hani, přines ho.
Podívala jsem se na talíře. Můj medovník už skoro zmizel. Maso bylo pryč. Chlebíčky také.
A poprvé za celý večer jsem řekla to, co jsem měla celou dobu na jazyku.
— Přátelé, dort už není. A káva taky ne. Večeře skončila.
Začala jsem klidně sbírat talíře. Rovnou jim je brala zpod rukou.
Petr zůstal sedět s vidličkou u úst.
— Jak jako není?
— Úplně normálně. Sporák je vypnutý. Konvice prázdná. Jdu spát, — pronesla jsem s dokonale vyrovnaným úsměvem. — Poděkujte otci. On je přece váš hrdina. A hrdinům, jak se ukázalo, nemá kdo posluhovat. Nádobí tu nechte, ráno ho umyju.
V jídelně se rozhostilo takové ticho, že bylo slyšet cinknutí lžičky o podšálek.
Milan se na mě díval současně vyděšeně i prosebně. Jenže já si vzpomněla na talíř s „lupením“. Vzpomněla jsem si na větu o tom, že nemám děti. A ruce se mi ani trochu netřásly.
Netřáslo se ve mně vůbec nic.
Otočila jsem se a odešla do ložnice.
Milan šel za mnou.
— Hani, co to děláš? Před lidmi je to přece trapné.
— Před jakými lidmi? — zeptala jsem se, zatímco jsem si přetahovala peřinu přes rameno. — Před těmi, kteří mi z večera udělali galeje? Ať Lucie pro změnu umyje nádobí. Aspoň jednou.
Neodpověděl. Lehl si vedle mě.
Mně se však najednou neskutečně ulevilo.
Poprvé za pět let jsem po rodinné oslavě nemyla nádobí v jednu hodinu ráno.
Potom přišlo ticho.
Milanovy děti nevolaly. On sám chodil sklesle, ale řeč na ten večer nezavedl. Já se chystala na květnové svátky na chalupě: koupila jsem sazenice rajčat, paprik a okurek, těšila se na vyvýšené záhony a na dva týdny, kdy budu v klidu hrabat rukama v hlíně.
Bouřka přišla ráno osmadvacátého dubna.
— Hani, je tu jedna věc, — začal Milan a vyhýbal se mému pohledu. — Petr potřebuje vypnout. V práci toho má moc. Chtějí s kamarády na květnové svátky někam do přírody.
— Výborně, — řekla jsem a postavila konvici. — Ať jedou.
— Na chalupu. Na naši chalupu.
Položila jsem hrnek na stůl.
— Milane, na „naší“ chalupě jsem se chystala dělat záhony. Slíbil jsi, že mi zryješ půdu.
— Záhony počkají, — řekl rychle. — Petr říká, že je to rodinná chalupa. Stavěl jsem ji ještě s jeho mámou. Má na ni právo. Mladí chtějí opékat maso, posedět venku. Chápeš, pro ně je to důležité.
Dívala jsem se do hrnku. Na dně se pomalu usazovaly drobné čajové lístky.
Čtyřicet kilometrů tam a čtyřicet zpátky. Jezdila jsem tam skoro každý víkend. Sázela keře. Platila elektrikáři nové rozvody. Kupovala sazenice, zeminu a hnojivo.
A najednou to zase byla „rodinná chalupa“. Jenže rodina, do které jsem zjevně nepatřila.
— Dobře, — řekla jsem a polkla. — Ať jedou na chalupu.
Milan se rozzářil a hned zavolal Petrovi. Ze sluchátka se ozval synův spokojený hlas:
— Já ti říkal, tati, že se s ní dá domluvit. A řekni jí, ať nám ještě nachystá povlečení.
V tu chvíli se ve mně všechno poskládalo dohromady.
— Ne, — řekla jsem nahlas.
Milan ztuhl s telefonem v ruce.
— Co ne?
— Řekla jsem, že ať jedou. Ale já odjíždím. K moři.
Vzala jsem mobil a otevřela aplikaci letecké společnosti.
— Dnes je osmadvacátého dubna. Zítra večer letí spoj do Splitu. Beru si dovolenou. Květnové svátky jsou moje.
— Hani, zbláznila ses? A chalupa? Vždyť ses sama těšila na záhony.
— A ten stříbrný servis, — přerušila jsem ho, — jsem včera prodala do starožitnictví. Za dvě stě padesát tisíc. Akorát to vyjde na letenku, dobrý hotel, restaurace a masáže. Když je pro děti tak důležité dědictví, rozhodla jsem se vyplatit si mzdu za pět let. Jako hospodyně, Milane. Vzala jsem si konečné vyúčtování.
Milan zbledl.
Petr to zřejmě všechno slyšel a v telefonu vybuchl sprostými nadávkami.