— To už se úplně zbláznila! Tati, slyšíš to? Prodala babiččin servis! Okamžitě ho musí vrátit! To je naše! Rodinné!
Klidně jsem otevřela skříň a vytáhla kufr.
— Vaše rodinné? A já myslela, že spolu nemáme nic společného, — řekla jsem, aniž bych zvýšila hlas. — Když jsem jen prázdné místo, tak prázdné místo nevaří, nepřevléká postele a nezařizuje dospělým lidem dovolenou. Chalupa je volná. Večeře se ruší. Já jsem na dovolené. Sama.
Ve sluchátku se ozvalo jen krátké pípání.
Milan stál u stěny, zmatený, najednou malý a mnohem starší.
— Přehnala jsi to, — zašeptal. — Vždyť to byla památka, Hani. Tohle jsi nemohla…
— Mohla, — odpověděla jsem a zapnula kufr. — Teď už můžu hodně věcí. Protože když před půl rokem přišli na moje narozeniny s povinnou kyticí z benzinky a řekli: „A cos čekala, Hani?“, došlo mi, co vlastně čekám. Chci si odpočinout. Sama. Bez drzosti. Bez cizích nároků. Bez role služky.
Vyšla jsem z bytu.
Ve výtahu byla cítit čerstvá barva. Srdce mi tlouklo klidně.
Poprvé po dlouhých letech jsem si nepřipadala jako otrokyně. Litovala jsem jen toho, že jsem to neudělala dřív.
Uplynul měsíc.
Konec května.
Splitská promenáda se nořila do teplého večerního oparu. Ležela jsem na lehátku a dívala se na moře. Na rukou mi zasychaly slané kapky. Kolem byl klid.
Nikdo nechtěl řízky.
Nikdo nekritizoval petrželku.
Nikdo nepožadoval klíče od „posvátné rodinné chalupy“.
Milan volal každý večer. Hlas měl provinilý a unavený.
— Hani, doma je hrůza. V lednici nic není. Objednal jsem pizzu a přivezli ji studenou. Petr tvrdí, že jsi to celé udělala naschvál, abys jim ublížila. Lucie ti ten servis nikdy neodpustí. Chápeš vůbec, jaký je z toho skandál?
Mezi prsty jsem otáčela hladký mořský kamínek, vyhřátý sluncem.
— Chápu, Milane. Chápu, že Lucie si bude muset najít jiný velikonoční servis. Chápu, že Petr si může chalupu pronajmout sám. A ty se můžeš naučit usmažit vajíčka, když budeš chtít. Unavilo mě dělat bezplatnou služku dospělým lidem. Nejsem jejich matka. Nejsem chůva. A jak se ukázalo, nejsem ani plnohodnotná manželka. Jen prázdné místo.
V telefonu se rozhostila pauza.
— Zavolám zítra, — řekl nakonec.
— Zavolej. Jen budu ve wellness.
Ukončila jsem hovor.
A znovu se mi ulevilo.
V kapse jsem měla účtenku se zbytkem peněz za prodaný servis. Už jsem věděla, že za část té částky koupím pořádné zahradnické nářadí. Ale ne na tu chalupu. Na malý pozemek, který jsem si vyhlédla nedaleko, když jsem se procházela kolem přístavu.
Jen pro sebe.
A Milan ať přemýšlí.
Poprvé za pět let jsem spala klidně.
Tak jsem to opravdu přehnala, když jsem prodala servis a odjela k moři, zatímco oni zůstali bez večeří, čistého povlečení a chalupy?
Nebo jsem konečně udělala přesně to, co jsem měla udělat už dávno?