Připravovala jsem se, jako kdybych doma vítala zahraniční delegaci: ubrusy, svíčky, saláty, maso, dvě teplá jídla, předkrmy, mísy se sýry a uzeninami, nápoje a domácí dort z dvanácti vrstev. Jen suroviny mě vyšly na šest tisíc dvě stě korun. Dokonce jsem si tu částku zapsala do sešitu.
Sešlo se asi deset lidí. Bývalí kolegové, příbuzní, a samozřejmě také Martin s Klárou.
U stolu bylo rušno. Všichni chválili jídlo, obývák, prostírání i atmosféru.
A vtom se Martin zvedl se sklenkou v ruce.
„Drahý tati,“ začal slavnostně. „S Klárou bychom ti chtěli říct pár slov. Vždycky jsi pro nás byl oporou. Máma odešla brzy, ale ty jsi nás neopustil. Všechno jsi zvládl sám. Vychoval jsi nás, vystudoval, postavil na nohy. A dnes, na tvoje jubileum, ti chceme říct: tohle všechno jsi ty. Tvoje zásluha. Tvůj život. Jsi nejlepší.“
Hosté zatleskali.
Petr byl dojatý, sundal si brýle a otřel si oči.
A já stála opodál s dalším tácem v rukou.
O mně nepadlo ani slovo.
Žádné „děkujeme Haně za stůl“.
Žádné „děkujeme, že se o tátu staráš“.
Za pět let ani jedna zmínka.
Tisíce hodin u plotny. Stovky tisíc korun z našeho společného rozpočtu na jejich návštěvy, oslavy, dárky a prosby. A já jako bych neexistovala.
Číšnice ve vlastním bytě.
Vydechla jsem a položila tác na stůl.
„Ano, synku,“ ozval se najednou jeden z hostů. „A kde je ten vyhlášený dort tvojí ženy? Slyšel jsem, že je na něj mistryně.“
Petr se usmál.
„Hani, přines ho.“
Podívala jsem se na talíře. Můj dort už skoro zmizel. Maso bylo pryč. Předkrmy se vytratily stejně rychle.
A já poprvé za celý večer řekla nahlas to, co se mi už dlouho drželo na jazyku:
„Přátelé, dort už není. A káva také ne. Večeře skončila.“
Začala jsem klidně sklízet talíře. Přímo lidem zpod rukou.
Martin ztuhl s vidličkou u úst.
„Jak jako není?“
„Úplně jednoduše. Sporák je vypnutý. Konvice prázdná. Jdu spát,“ řekla jsem s naprosto rovnoměrným úsměvem. „Děkujte otci. Je to přece váš hrdina. A hrdinům, jak se ukázalo, nemá kdo sloužit. Nádobí nechte, ráno ho umyju.“
V jídelně zavládlo takové ticho, že bylo slyšet cinknutí lžičky o podšálek.
Petr se na mě díval zároveň vyděšeně i prosebně. Jenže já si v tu chvíli vzpomněla na talíř s „trávou“. Vzpomněla jsem si na větu o tom, že nemám děti. A ruce se mi netřásly.
Netřáslo se mi vůbec nic.
Otočila jsem se a odešla do ložnice.
Petr přišel za mnou.
„Hani, co to děláš? Před lidmi je to přece trapné.“
„Před jakými lidmi?“ zeptala jsem se a přetáhla přes sebe přikrývku. „Před těmi, kteří z mého večera udělali nucené práce? Ať si Klára umyje nádobí. Aspoň pro změnu.“
Neodpověděl. Lehl si vedle mě.
A mně se najednou ulevilo.
Poprvé za pět let jsem po rodinném setkání nemyla nádobí v jednu ráno.
Potom přišlo ticho.
Petrovy děti nevolaly. On sám chodil zamlklý, ale o tom večeru nemluvil. Já jsem se chystala na květnové volno na chatě: koupila jsem sazenice rajčat, paprik a okurek, snila jsem o vyvýšených záhonech a o dvou týdnech klidné práce v hlíně.
Bouřka přišla ráno osmadvacátého dubna.
„Hani, je tu jedna věc,“ začal Petr a vyhýbal se mému pohledu. „Martin si potřebuje oddechnout. Má toho v práci moc. Chtěl by s kamarády na prodloužený víkend někam do přírody.“
„Výborně,“ řekla jsem a postavila konvici. „Ať jedou.“
„Na chatu. Na naši chatu.“
Položila jsem hrnek na stůl.
„Petře, na té naší chatě jsem chtěla dělat záhony. Slíbil jsi, že zryješ zem.“
„Záhony počkají,“ pospíšil si. „Martin říká, že je to rodinná chata. Stavěl jsem ji ještě s jeho matkou. Má na ni právo. Mladí chtějí grilovat. Chápeš, je to pro ně důležité.“
Dívala jsem se do hrnku. Na dně plavaly drobné lístky čaje.
Čtyřicet kilometrů tam a čtyřicet zpátky. Jezdila jsem tam každý víkend. Sázela keře. Platila elektrikáře za rozvody. Kupovala sazenice, zeminu, hnojivo.
A teď byla zase „rodinná“. Jenže v té rodině pro mě místo nebylo.
„Dobře,“ řekla jsem a polkla. „Ať jedou na chatu.“
Petr se rozzářil a hned zavolal Martinovi. Ze sluchátka se ozval synův spokojený hlas:
„No vidíš, tati, říkal jsem, že je v pohodě. A řekni jí, ať nám připraví ještě povlečení.“
A v tu chvíli do sebe všechno zapadlo.
„Ne,“ řekla jsem nahlas.
Petr ztuhl s telefonem v ruce.
„Co ne?“
„Řekla jsem, ať jedou. Ale já odjíždím. K moři.“
Vzala jsem telefon a otevřela aplikaci letecké společnosti.
„Dnes je osmadvacátého dubna. Zítra večer je let do Splitu. Beru si dovolenou. Květnové volno je moje.“
„Hano, ty ses zbláznila? A chata? Vždyť jsi sama snila o záhonech.“
„A stříbrný servis,“ skočila jsem mu do řeči, „jsem včera prodala do starožitnictví. Za dvě stě dvacet pět tisíc korun. Bude to stačit na letenku, dobrý hotel, restaurace a masáže. Když je pro děti tak důležité dědictví, rozhodla jsem se vyplatit si mzdu za pět let. Jako hospodyně, Petře. Vzala jsem si odstupné.“
Petr zbledl.
Martin to zřejmě slyšel a v telefonu vybuchl vztekem.
„Ta se úplně zbláznila! Tati, slyšíš to? Prodala babiččin servis! Ať ho okamžitě vrátí! To je naše! Rodinné!“
Klidně jsem otevřela skříň a vytáhla kufr.