„Vaše rodinné?“ zeptala jsem se, aniž bych zvedla hlas. „A já myslela, že spolu nemáme nic společného. Když jsem prázdné místo, tak prázdné místo nevaří, nepovléká postele a nezařizuje dovolenou dospělým lidem. Chata je volná. Večeře se ruší. Jsem na dovolené. Sama.“
Ve sluchátku se ozvalo jen krátké pípání.
Petr stál u zdi, ztracený, zmenšený a najednou strašně starý.
„Přehnala jsi to,“ zašeptal. „Je to památka, Hani. Tohle jsi nemohla…“
„Mohla,“ odpověděla jsem a zapnula kufr. „Teď už můžu hodně věcí. Protože před půl rokem, když přišli na moje narozeniny s povinnou kyticí karafiátů a řekli: ‚A co jsi čekala, Hani?‘, jsem pochopila, co chci. Chci si odpočinout. Sama. Bez drzosti. Bez cizích požadavků. Bez role služky.“
Vyšla jsem z bytu.
Ve výtahu voněla čerstvá barva. Srdce mi bilo klidně.
Poprvé po mnoha letech jsem se necítila jako otrokyně. Jen jsem litovala, že jsem to neudělala dřív.
Uběhl měsíc.
Konec května.
Splitská promenáda se topila v teplém večerním světle. Ležela jsem na lehátku a dívala se na moře. Na rukou mi zasychaly slané kapky. Všude kolem byl klid.
Nikdo nechtěl řízky.
Nikdo nekritizoval koriandr.
Nikdo nepožadoval klíče od „posvátné rodinné chaty“.
Petr volal každý večer. Měl unavený a provinilý hlas.
„Hani, doma je to hrozné. V lednici nic není. Objednal jsem sushi a přivezli ho studené. Martin tvrdí, že jsi to všechno udělala schválně, abys jim uškodila. Klára ti ten servis nikdy neodpustí. Uvědomuješ si vůbec, jaký je z toho skandál?“
Převalovala jsem mezi prsty hladký mořský kamínek, prohřátý sluncem.
„Uvědomuju, Petře. Uvědomuju si, že Klára si teď bude muset najít jiný velikonoční servis. Uvědomuju si, že Martin si může pronajmout chatu sám. A ty se můžeš naučit usmažit vajíčka, když budeš chtít. Unavilo mě dělat dospělým lidem neplacenou služku. Nejsem jejich matka. Nejsem chůva. A jak se ukázalo, nejsem ani plnohodnotná manželka. Jen prázdné místo.“
V telefonu nastalo ticho.
„Zavolám zítra,“ řekl.
„Zavolej. Jen budu ve wellness.“
Ukončila jsem hovor.
A znovu se mi ulevilo.
V kapse jsem měla účtenku se zbytkem peněz za prodaný servis. Už jsem věděla, že si za část koupím pořádné zahradní nářadí. Ale ne na tu chatu. Na malý pozemek, který jsem si vyhlédla nedaleko, když jsem se procházela kolem pobřeží.
Jen pro sebe.
A Petr ať přemýšlí.
Poprvé za pět let jsem spala klidně.
Tak jsem to opravdu přehnala, když jsem prodala servis a odjela k moři, nechala je bez večeří, povlečení a chaty?
Nebo jsem konečně udělala správnou věc?