V šest hodin ráno rozklepla Jana do mísy desáté vejce. Na okamžik zůstala nehybně stát a v prstech svírala prázdnou skořápku.
Desáté. Dvě desítky vajec obvykle kupovala přes cestu u paní Novákové. Takové množství jim mělo vystačit až do středy. Teď nebude stačit ani do oběda.
Za oknem se ozýval smích. Někdo cákal vodu z lavoru, někdo vykřikl a branka na zahradě hlasitě bouchla. Na pánvi prskaly poslední čtyři párky — ty, které Petr přivezl ve čtvrtek z města a při jejich ukládání do lednice prohlásil: „Na víkend. A nikomu je nedávej.“
Jana se podívala na pánev a tiše se sama sobě zasmála.
* * *
Předchozí večer, krátce před půl jedenáctou, se už chystala do postele, když před domem zařval motor.
Petr vyšel na zápraží jen v kraťasech a bosý. Zůstal stát jako přimrazený. Přes výmoly právě do dvora vjíždělo kombi jeho sestry. Branka se rozletěla dokořán, jako by na ně všichni čekali.
„Překvapení!“ zavolala Marcela od volantu.
Překvapení to skutečně bylo. Z kufru postupně vytáhli pruhovanou nafukovací matraci, dvě plážové tašky, plavky, tenisky, deku, tašku s opalovacími krémy a šest párů pantoflí.
A tím jejich zásoby skončily.
Žádný chleba. Žádné maso. Ani meloun, ani obyčejné sušenky ke kávě.
„Jani, nedělej si starosti, jsme nenároční,“ řekla švagrová, objala ji a zanechala po sobě sladkou, drahou vůni. „Hlavní je, že jsme všichni spolu.“
Roman, její manžel, odnesl matraci pod hrušeň. Chlapci — Matějovi bylo sedmnáct a Vojtovi patnáct, oba už byli o hlavu vyšší než Jana — zamířili jako první k lednici.
Ten večer Jana vytáhla ze sklepa višňovou marmeládu a sklenici nakládaných okurek, kterou schovávala na Petrovy narozeniny.
* * *
V sobotu po druhé hodině odpoledne vyšla Marcela na verandu. Byla svěží, vyspaná, v lehkých šatech a s pečlivě zvýrazněnými rty.
„Jani, co bude dnes k obědu? Kluci se tolik naběhali, že mají hrozný hlad.“
Jana si osušila ruce papírovou utěrkou, hodila ji do koše pod dřezem a otočila se k ní.
„Oběd je v obchodě.“
„Jak to myslíš?“
„Do obchodu jsou dva kilometry. Přes remízek. Projdete se a ještě vám vyhládne.“
Marcela několikrát zamrkala, jako by zaslechla něco naprosto absurdního.
„Nerozumím tomu vtipu.“
„To není vtip, Marcelo. V obchodě jsou na policích potraviny. Vezmeš košík, dáš do něj těstoviny, maso a brambory, u pokladny zaplatíš a přineseš je sem.“
Úsměv na švagrově tváři pomalu pohasl.
„Přijeli jsme přece na návštěvu. Myslela jsem, že bude hotová polévka. Nebo že bude naložené maso. Jeli jsme na chalupu — příroda, grilování…“
„Právě,“ Jana si založila ruce na prsou. „Přijeli jste odpočívat. A já vám ten odpočinek budu obsluhovat?“
„Proboha, vždyť uvařit hrnec polévky není žádná věda.“
„Pro šest lidí?“
„Vy jste dva, my čtyři.“
„Ano. Čtyři téměř dospělí lidé přijeli bez ohlášení a s prázdnýma rukama. A teď se ptají, co jsem jim připravila.“
„Kluci přece nejsou dospělí.“
Právě v tu chvíli se za domem objevil Matěj. V ruce držel láhev studené vody, kterou Jana ráno postavila do lednice pro sebe.
„Mami, kdy budeme jíst?“
Jana mlčky pohlédla na Marcelu.
„Vidíš? Děti mají hlad,“ řekla švagrová nejistě.
„Vidím.“
„Tak co budeme dělat?“
„Už jsem ti to řekla.“
Matěj přešlápl z nohy na nohu.
„A co máme koupit?“
Jana se poprvé za celý den usmála.
„Výborně. To je správná otázka.“
„Nikdo nikam nepůjde,“ obrátila se Marcela prudce na syna. „Jsme hosté.“
„Mami, dva kilometry jsou sotva dvacet minut.“
„Řekla jsem ne.“
Jana otevřela lednici. Ta zabzučela ještě hlasitěji. S Petrem už třetím rokem plánovali koupit novou, jenže pokaždé peníze padly na střechu nebo na bojler.
Uvnitř byla půlka kelímku zakysané smetany, tři okurky, máslo, trochu mléka a nádoba se včerejší pohankou.
„Tohle je všechno, co máme, Marcelo.“
„A co jako?“
„Když začnu vařit pro všechny, do večera nezbude nic.“
„No tak se potom něco koupí.“
„Kdo to koupí?“
„Petr zajede.“
Jana se krátce uchechtla.
„Samozřejmě.“
„Co je na tom? Je to můj bratr.“
„A?“
„Jsme přece rodina.“
Jana zavřela dvířka lednice.
„Rodina je podle mě něco jiného. Třeba když člověk zavolá: Přijedeme na týden, co máme přivézt?“
„Kdo řekl, že na týden?“
Na chvíli se rozhostilo ticho.
„A na jak dlouho tedy?“
Marcela sklopila oči a začala si upravovat ramínko šatů.
„No… do příští neděle.“
„Dneska je sobota.“
„Ano.“
„Takže osm dní.“
„Roman má dovolenou. Kluci prázdniny. Chtěli jsme k moři, ale když jsme viděli ceny zájezdů, vyšlo nám levněji přijet sem.“
Jana na ni několik vteřin jen hleděla. Tohle začínalo být opravdu zajímavé.
„Petr o tom ví?“
„Samozřejmě.“
„Že tu budete osm dní?“
„Říkala jsem mu, že chceme chvíli pobýt.“
„Jak dlouho přesně?“
„Jani, na tom snad nezáleží.“
„Na tom záleží hodně.“
* * *
Petr přicházel od kůlny s rybářskými pruty v ruce.
„Na čem záleží?“
„Tvoje sestra tvrdí, že tu zůstanou do příští neděle.“
Zastavil se uprostřed dvora.
„Do které neděle?“
„Petře, netvař se tak. Psala jsem, že přijedeme odpočívat,“ bránila se Marcela.
„Napsala jsi: Možná se stavíme na víkend.“
„Plány se trochu změnily.“
„A rozhodla ses mi to neříct.“