„Co jsem ti měla říkat? Ten dům je přece velký.“
Jana pomalu přikývla.
„Tohle je klíčová věta.“
„Co?“
„Dům je velký. Teď už alespoň chápu rozsah celého problému.“
Petr se poškrábal na hlavě.
„Marcelo, týden se měl domluvit předem.“
„Ty taky?“ vyjela na něj. „Už se přizpůsobuješ manželce?“
„Čemu se přizpůsobuju?“
„Není potřeba,“ řekla Jana klidně. „Ať nikdo nepředstírá, že problém je v tom, že se mě Petr bojí. Problém je, že čtyři lidé se rozhodli strávit dovolenou na náš účet.“
„Nikdo neřekl, že na váš účet!“
„Dobře. Kolik peněz jste si přivezli na jídlo?“
Marcela mlčela.
„Kolik?“
„Peníze máme.“
„Skvěle. Takže obchod je dva kilometry odtud.“
„Proč se pořád upínáš na ten obchod?“
„Protože nemám v úmyslu živit čtyři zdravé lidi ze své lednice celý týden.“
Roman, který až dosud ležel v houpací síti a velmi přesvědčivě předstíral spánek, se konečně zvedl.
„Jano, nerozčiluj se. Zajedeme tam.“
„Výborně.“
„Jen si vezmeme Petrovo auto.“
Petr pozvedl obočí.
„A vaše?“
„V nádrži skoro nic není.“
„Tak natankujte.“
„To je teď tak drahé.“
„Náš benzín je snad levnější?“
„Já ti to potom vrátím.“
Petr už sahal po klíčích. Jana nic neřekla, jen se na něj podívala. Jeho ruka zůstala viset u kapsy.
„Ne,“ prohlásil Petr. „Pojedete vlastním autem. Čerpací stanice je u výjezdu z obce.“
Marcela pomalu obrátila pohled k bratrovi.
„To myslíš vážně?“
„Naprosto.“
„Je ti líto pár stovek za benzín pro vlastní sestru?“
„Nejde o pár stovek. A není mi jich líto. Jen nechápu, proč odpočíváte vy a platit za to máme my.“
Marcela zbledla.
„Vy jste dnes oba úplně nenormální.“
„Ne,“ odpověděla Jana tiše. „Jen jsme poprvé přestali mlčet.“
* * *
Za dvacet minut celá rodina přece jen odjela. Svým autem. Marcela demonstrativně práskla dveřmi.
„Co máme koupit?“
Jana jí podala list vytržený ze sešitu.
„Přibližný seznam potravin pro vaši rodinu.“
Švagrová ho přelétla očima. Maso, obiloviny, olej, mléko, chleba, vejce, zelenina a ovoce.
„Tohle bude stát několik tisíc!“
„Jste čtyři a zůstáváte osm dní.“
„Tolik toho přece nesníme.“
Z auta se ozval Matěj:
„Mami, vezmeme chipsy?“
Jana se podívala na Marcelu. Ta zmačkala papír v dlani.
„Dobře!“ vyštěkla.
* * *
Když auto zmizelo mezi stromy, Petr si sedl na schod verandy — na ten, který loni sám vyměňoval, protože starý se začal propadat.
„Jsi hodně naštvaná?“
„Na koho?“
„Na mě.“
„Trochu.“
Jana se posadila vedle něj. Dřevo pod nimi hřálo.
„Opravdu jsi nevěděl, že chtějí zůstat týden?“
„Nevěděl.“
„A kdybys to věděl?“
Petr se zamyslel.
„Asi bych ti řekl.“
„Asi?“
„Dobře. Měl jsem ti to říct.“
„Petře, nejde jen o návštěvu. Já mám tvoji sestru ráda.“
„Já vím.“
„Jenže ona sem přijíždí, jako by to byl penzion s plným servisem. Loni tu byli tři dny. Přivezli sáček třešní.“
„Které sami snědli.“
„Vařila jsem já. Nádobí myla já. Povlečení prala já. Dvakrát jsme jeli pro potraviny a platil jsi ty.“
Petr sklopil hlavu.
„A když jsem tehdy řekla, že už nemůžu?“
„Požádal jsem tě, abys to vydržela. Protože je to moje sestra.“
„Právě proto.“
Dlouho oba mlčeli. Z vedlejšího dvora se ozýval rachot křovinořezu.
„Už třetí týden mě bolí záda,“ řekla Jana vyrovnaně. „Mast zabere, dokud se nemusím ohnout. A tady se celý den jen skláním.“
„Proč jsi mi to neřekla?“
„Říkám ti to teď.“
* * *
Rodina se vrátila téměř po dvou hodinách. Kufr byl napěchovaný až po okraj. Marcela vešla do dvora s výrazem člověka, který právě utrpěl finanční katastrofu.
„Vy jste viděli ty ceny?“
„Viděli,“ řekla Jana.
„Pět tisíc osm set!“
„Pro čtyři lidi na týden to není zase tolik.“
„Pět tisíc osm set jen za jídlo!“
Roman mlčky nesl dvě tašky. Každý z chlapců měl v rukou další.
„Tak teď už jste opravdu přijeli na návštěvu,“ poznamenala Jana.
„A předtím jsme byli co?“
„Ubytovaní hosté s plnou penzí.“
Matěj se uchechtl.
„Teto Jano, to je dobré.“
„Aspoň někdo to pochopil.“
* * *
Oběd toho dne připravovali všichni společně.
Roman s chlapci rozdělával gril. Marcela krájela zeleninu. Petr loupal brambory. Jana seděla na verandě s kávou a poprvé za všechny roky, co k nim příbuzní jezdili, neběhala mezi kuchyní a stolem.
Po půlhodině to Marcela nevydržela.
„Jano, ty nám nepomůžeš?“
„Ne.“
„Proč?“
„Protože jsem vám ráno připravila snídani. Pro dnešek jsem svůj díl práce splnila.“
Marcela otevřela ústa, ale zasáhl Vojta.
„Mami, já tu cibuli nakrájím.“
Marcela zmlkla.
* * *
První dva dny panovalo ve dvoře napětí. Marcela okázale uklízela jen po sobě a po svých dětech. Potom si všimla, že zbytek po nich nikdo uklízet nebude.
Po večeři zůstaly na stole jejich talíře. Jana si jednoduše vzala knihu a odešla do pokoje.
Ráno nádobí leželo pořád na stejném místě.
„Na stole je včerejší nádobí,“ ozvala se Marcela z kuchyně.
„Vidím.“
„A proč jsi ho neumylla?“
„Protože jsem z těch talířů nejedla.“
„To myslíš vážně?“
„Ano.“
O chvíli později se kuchyní rozlehlo cinkání nádobí.
* * *
Třetí den dostali chlapci chuť na zmrzlinu.
„Teto Jano, máte nějakou?“
„Nemáme.“
„Mami, dej nám peníze.“
„Požádejte strýce Petra,“ odpověděla Marcela, aniž vzhlédla od telefonu.
Jana odložila knihu.