„Už dost toho vysedávání na mateřské, zítra si začneš hledat práci,“ přikázal jí manžel — Jana jen klidně přikývla, ale Petr tehdy netušil, jak draze ho její souhlas vyjde

„Chtěl jsi, abych pracovala,“ odpověděla Jana klidně. „Tak budu pracovat.“

„Myslel jsem normální práci! Přes den! Něco slušného!“

„Slušného jako nehty doma, co dělá Eva? Nebo dorty s kočárkem za zády jako Karlova žena? Petře, tohle je jediné místo, kde mě chtějí hned a kde mi normálně zaplatí. Nebo sis představoval, že půjdu rozdávat letáky u nádraží za pár korun?“

„Myslel jsem, že si najdeš něco… ne tak ostudného.“

„Ostudného,“ krátce se zasmála Jana. „Před týdnem jsem byla líná. Dneska jsem ostuda. Měl by ses rozhodnout.“

Petr zmlkl. Cítil, jak mu rozhovor vyklouzává z rukou. Jana mluvila pořád stejně tiše, ale v tom tichu se objevilo něco nového. Nebyl to strach. Nebyla to uraženost. Bylo to rozhodnutí.

„A kdo bude Matýska uspávat?“

„Když budu mít směnu, ty. Moje máma si ho bude brát přes den, abych se před prací mohla vyspat. Všechno je domluvené.“

„Takže ty už jsi rozhodla i za mě?“

„Ne, Petře. To ty jsi rozhodl za mě. Já jsem jen udělala to, co jsi po mně chtěl.“

První Janina směna byla pro Petra jako rána do břicha. Matýsek odmítal usnout bez mámy. Křičel, až chraptěl, prohýbal se, kopal nohama a shazoval peřinu. Petr ho čtyřicet minut nosil po bytě, dokud ho nezačala pálit ramena. Potom mu přebaloval plenu a syn mu přitom počůral ruku. Pak ohříval kaši, z níž polovina skončila na podlaze. O půlnoci seděl v kuchyni tak vyčerpaný, jako by celý večer vykládal vagony.

Jana se vrátila ve dvacet minut po jedné. Sundala si bundu, nakoukla do dětského pokoje — Matýsek spal napříč postýlkou. Přikryla ho, upravila mu deku a zamířila do koupelny. Petr stál v chodbě.

„Jak to šlo?“

„Dobře. Spropitné bylo slušné,“ odpověděla a zavřela za sebou dveře koupelny.

O týden později Petr zavolal Michalovi.

„Ona fakt pracuje do tří do rána,“ řekl unaveným hlasem. „Já jsem jak otrok. Přes den kancelář, večer pleny, lahve, brek bez konce. Připadá mi, že mám najednou dvě práce.“

„Tak jí to zakaž,“ pronesl Michal lehkovážně. „Jsi její muž. Řekni: dost, končíš.“

„Jenže já jsem ji tam poslal sám, Michale. Já.“

„No a co? Rozmyslel sis to. Na to máš právo.“

„Ty tomu nerozumíš. Ona je jiná. Už se neptá. Neradí se. Včera přišla a položila na stůl peníze. Svoje peníze. Řekla, že od tohohle měsíce máme oddělený rozpočet.“

„Oddělený rozpočet?“ hvízdl Michal.

„Úplně se přestala nechat živit. Sama si kupuje jídlo, oblečení, všechno, co potřebuje. A víš, co je na tom nejhorší? Stačí jí to. Se spropitným má skoro tolik jako já.“

„Hele, to už je…“

„To už není rodina, Michale. To je spolubydlení.“

Uběhl měsíc. Petr stál v ložnici a díval se, jak se Jana chystá na směnu. Nová halenka, upravené vlasy, tenký náramek na zápěstí — dárek, který si koupila sama z první výplaty. Pohybovala se po bytě lehce, jistě, jako by za poslední týdny vyrostla o několik centimetrů.

„Jani, počkej.“

„Za dvacet minut musím odejít.“

„Chci s tebou vážně mluvit.“

Zastavila se u zrcadla v předsíni a otočila se k němu. Nebyla rozzlobená. Nebyla podrážděná. Jen čekala.

„Vrať se,“ vydechl Petr. „Vrať se domů. Myslím… dej výpověď. Mýlil jsem se. Potřebuju ženu. Matýsek potřebuje mámu doma. Normálně, lidsky, jako dřív.“

„Jako dřív znamená jak? Když jsi mi říkal, že jsem líná?“

„Ujel jsem. Přiznávám.“

„Neujel jsi, Petře. Ty sis to myslel. Michal si to myslel taky. A celý ten váš obědový klub ukřivděných manželů si to myslel s vámi.“

„Odkud ty…“

„Myslíš, že jsem hluchá? Když si s Michalem telefonuješ přes zeď, slyším každé slovo.“

Petr zrudl. Jana si upravila náramek a podívala se mu přímo do očí.

„Nevrátím se. Poprvé po dvou letech je mi dobře. Vydělávám. Zase cítím, že jsem já, ne jen příslušenství ke sporáku, pračce a dětské postýlce. V práci si mě váží. Lidé mi říkají děkuju. Ty jsi mi to za celý rok neřekl ani jednou.“

„Dobře,“ polkl těžce. „Dobře. Chápu.“

Jana přikývla a otočila se ke dveřím. Petr se za ní díval a cítil, jak se mu pod nohama propadá zem. To její „dobře“ bylo stejné slovo jako tehdy v kuchyni. A znovu znamenalo: slyšela jsem tě. Nic víc.

O tři dny později začal Petr znovu. Tentokrát tvrději.

„Takhle žít nebudu. Vracíš se v noci, je z tebe cítit cizí kolínská, alkohol, a lehneš si vedle mě, jako by to bylo normální.“

„Pracuju za barem, Petře. Lidé si objednávají pití. Já jim ho připravuju. Vůně kolínské je vůně lokálu, ne jednoho konkrétního chlapa.“

„A já tomu mám věřit?“

Jana se k němu pomalu otočila.

„Ty mi nevěříš?“

„A jak mám věřit ženské, která do tří do rána obsluhuje opilé chlapy?“

Facka byla krátká a ostrá. Jana ho udeřila otevřenou dlaní — jednou, přesně, bez zbytečného rozmáchu. Petrova hlava se škubla stranou. Chytil se za tvář a zůstal stát, oči doširoka otevřené.

„Tohle si nedovoluj. Ani v hlavě si to nedovoluj,“ stála před ním Jana a hlas se jí netřásl. „Snášela jsem, když jsi mi říkal líná. Snášela jsem, když jsi shazoval každý můj den s naším synem. Snášela jsem, když jsi mě porovnával s cizími ženami. Ale obviňovat mě z něčeho takového? Ne. To ti nedovolím.“

Petr mlčel. Tvář ho pálila. Chtěl něco říct, ale nemohl. Slova mu uvázla někde mezi uražeností a studem.