„Jdu na směnu,“ vzala Jana kabelku. „Matýsek jedl, kaše je v lednici. Pleny jsou na poličce v koupelně. Poradíš si.“
Dveře se zavřely.
Petr zůstal několik minut stát v chodbě. Potom vytáhl telefon a vytočil Michala.
„Michale, ona mě uhodila.“
„Cože?“
„Do obličeje. Dlaní.“
„No snad si nenecháš od ženské…“
„Zasloužil jsem si to,“ řekl Petr tiše a sám se té větě podivil. „Řekl jsem jí hnusnou věc. Obvinil jsem ji, že si v práci s někým začala.“
„A co teď?“
„Teď chápu, že jsem ji ztratil. A nevím, jestli se to vůbec dá vrátit.“
Michal chvíli mlčel.
„Hele, možná bys měl odejít. Na čas. Ať si zkusí být sama a pochopí, jaké to je bez tebe. Bez tvé výplaty to neutáhne. A s klukem jí taky pomáháš.“
„Myslíš?“
„Jsem si jistý. Ženské se rychle proberou, když doma najednou není chlap. Týden a sama tě bude volat zpátky.“
Petr o tom přemýšlel dva dny. Třetí den začal balit věci.
Skládal košile do sportovní tašky, když se Jana vrátila z procházky s Matýskem. Chlapeček seděl v kočárku, tváře růžové od větru, dudlík v puse. Jana uviděla tašku a zastavila se ve dveřích ložnice.
„Odcházíš?“
„Ano,“ Petr zapnul zip. „Budu nějakou dobu u Michala.“
„Dobře.“
„Zase dobře? Ty vůbec něco cítíš?“
„Cítím. Ale přemlouvat tě nebudu. Jsi dospělý člověk.“
„Tobě je to jedno?“ zvýšil hlas. „Já odcházím a ty na to ani nereaguješ?“
„Petře, ty neodcházíš ode mě. Utíkáš před situací, kterou sis sám vytvořil. Chtěl jsi, abych pracovala — pracuju. Chtěl jsi, abych vydělávala — vydělávám. A teď se ti nelíbí, že to zvládám? Že nepláču a neprosím tě, abys zůstal?“
„Já chci normální rodinu!“
„A já chci normálního manžela. Takového, který neponižuje, nezlehčuje a neutíká, když je jeho žena silnější, než se mu hodí.“
Petr popadl tašku.
„Beze mě to nezvládneš. Byt, nájem, energie, dítě. Uvidíme, jak budeš mluvit za týden.“
Jana se nepatrně usmála, jen koutky rtů.
„Petře. Tenhle byt je tátův. Je napsaný na něj. Vždycky byl. Ty jsi tady bydlel, protože jsem ho o to požádala.“
Petr ztuhl na místě.
„Cože?“
„Byt patří mému otci. Nechal si ho napsat na sebe ještě před naší svatbou, když jsme spolu teprve chodili. Neříkala jsem ti to, protože nebyl důvod. Teď důvod je.“
„Ty… ty jsi to přede mnou schválně tajila? Nastražila jsi to?“
„Ne. Jen jsem před tebou nikdy nevyložila všechny karty. A ty ses nikdy neptal.“
Petr stál s taškou v ruce a všechna jeho jistota se z něj začala drolit jako stará omítka. Byl přesvědčený, že odchází jako vítěz. Myslel si, že Jana za ním poběží, bude volat, plakat a prosit ho, aby se vrátil. Jenže ona stála před ním s ročním synem v náručí a dívala se klidně. Bez vzteku. Bez hysterie. S tím samým klidem, který si tak dlouho pletl s lhostejností, a který se ve skutečnosti ukázal být silou.
„Matýskovi budeš chybět,“ řekla mu do zad, když udělal krok ke dveřím. „Choď za ním, kdy budeš chtít. Je to tvůj syn. To se nemění.“
Dveře se za Petrem zavřely.
Sešel po schodech, vyšel na dvůr a teprve tam si uvědomil, že si oblékl bundu naruby. Převlékl se, zapnul zip a zavolal Michalovi.
„Michale, můžu k tobě?“
„Jasně. Tak co, zabralo to?“
„Ne. Byt je jejího otce. Ani mi nepomohla sbalit kufr.“
Michal dlouho mlčel. Potom řekl:
„No… přijeď. Nějak to vymyslíme.“
Jenže už nebylo co vymýšlet. Jana nevolala. Nepsala. Neprosila ho, aby se vrátil. Hned další den našla chůvu — starší paní ze sousedního domu, která za rozumné peníze souhlasila, že bude u Matýska sedět během jejích směn. Peněz bylo dost. Spropitné rostlo, v restauraci si Jany vážili za rychlost, pečlivost a úsměv, který z ní nezmizel ani ve tři hodiny ráno.
Petr chodil za Matýskem dvakrát týdně. Pokaždé si všiml něčeho nového: hračky, kterou nekoupil on, knížky, kterou nevybral on, nové malé lampičky u postýlky. Jana ho vítala klidně, nabídla mu čaj, nekladla zbytečné otázky. A pokaždé se cítil jako návštěva v životě, který kdysi patřil i jemu — a který si vlastníma rukama rozbil.
Uběhlo osm měsíců.
Petr seděl v Michalově kuchyni. Eva odešla ke kamarádce a Michal smažil míchaná vejce.
„Slyšel jsi tu novinku?“ zeptal se Michal, aniž se otočil od sporáku.
„Jakou?“
„Tu tvoji Janu povýšili. Teď je zástupkyně provozního U Lípy. Eva to od někoho slyšela, všechny holky už to probírají.“
Petr položil vidličku na stůl.
„Zástupkyně provozního?“
„Jo. V té samé restauraci, kde začínala za barem. Za rok z barmanky na zástupkyni. Eva říkala, že prý dostala i služební auto.“
Petr se opřel o židli a zadíval se do stropu.
„Ty jsi říkal, že bez chlapa nevydrží,“ pronesl bez zloby, spíš s hořkým pousmáním.
„No… spletl jsem se,“ pokrčil Michal rameny. „To se stává. Ženské jsou různé.“
„Stává,“ zopakoval Petr.
Petr zaklapl telefon a položil ho displejem dolů. Ještě dlouho seděl před talířem s vejci, která nedokázal spolknout, v cizím bytě, v cizím životě, který se teď stal jeho jediným.
Jana se toho večera vrátila domů — do bytu svého otce — a dlouho stála u postýlky už většího Matýska. Chlapeček spal s rozhozenýma rukama a ve spánku se usmíval. Naklonila se k němu, políbila ho na spánek a tiše zašeptala:
„Zvládli jsme to, broučku. My dva jsme to zvládli.“
A poprvé po roce a půl už neměla potřebu komukoli cokoli dokazovat. Nemusela se obhajovat, vysvětlovat, snášet ponižování ani prosit o pochopení. Roztáhla křídla — a už je nemínila nikdy složit zpátky.
A Petr? Petr zůstal sedět v Michalově kuchyni. Muž, který po své ženě žádal nemožné, nakonec dostal přesně to, co si zasloužil. Prázdno. A studená míchaná vejce na talíři.