„Slušného jako domácí manikúra u Evy? Nebo dorty s kočárkem za zády jako u Karlovy ženy? Martine, je to jediné místo, kde mě čekají a kde mi zaplatí normální peníze. Nebo sis myslel, že půjdu rozdávat letáky k metru za pár korun?“
„Myslel jsem, že najdeš něco… ne tak ostudného.“
„Ostudného,“ Jana se krátce zasmála bez radosti. „Před týdnem jsem byla líná, dneska už jsem ostuda. Měl by sis v tom udělat pořádek.“
Martin zmlkl. Cítil, že mu rozhovor vyklouzává z rukou. Jana mluvila klidně, jenže v tom klidu bylo něco nového. Nebyl to strach. Nebyla to uraženost. Bylo to rozhodnutí.
„A kdo bude ukládat Matěje?“
„V moje směny ty. Máma si ho bude brát přes den, když se budu muset před prací vyspat. Všechno je domluvené.“
„Ty už jsi rozhodla i za mě?“
„Ne, Martine. Ty jsi rozhodl za mě. Já jsem jen udělala to, co jsi po mně chtěl.“
První Janina směna byla pro Martina opravdová rána. Matěj kategoricky odmítal usnout bez mámy. Křičel, až chraptěl, prohýbal se v náručí a shazoval ze sebe deku. Martin ho čtyřicet minut nosil po bytě, až ho pálila ramena. Potom mu měnil plenu a syn mu přitom počůral ruku. Pak ohříval kaši, z níž polovina skončila na podlaze. Kolem půlnoci seděl v kuchyni tak zničený, jako by celý večer vykládal vagony.
Jana se vrátila ve dvacet minut po jedné. Sundala si bundu, nakoukla do dětského pokoje — Matěj spal napříč postýlkou. Přikryla ho a zamířila do koupelny. Martin stál v chodbě.
„Jak to šlo?“
„Normálně. Spropitné bylo dobré,“ odpověděla a zavřela za sebou dveře koupelny.
Za týden Martin zavolal Petrovi.
„Ona vážně dělá do tří do rána,“ zněl unaveně. „Jsem jak otrok. Přes den kancelář, večer pleny, lahvičky a nekonečný řev. Připadá mi, že mám najednou dvě práce.“
„Tak jí to zakaž,“ řekl Petr ledabyle. „Jsi její muž. Řekni: dost, dáš výpověď.“
„Já jsem ji tam poslal sám, Petře. Sám.“
„No a co? Rozmyslel sis to. Na to máš právo.“
„Ty to nechápeš. Ona je jiná. Už se neptá. Neradí se. Včera přišla a položila na stůl peníze. Svoje. Řekla, že od tohohle měsíce máme oddělený rozpočet.“
„Oddělený rozpočet?“ hvízdl Petr.
„Úplně se sundala z mého živobytí. Sama si kupuje jídlo, oblečení, všechno, co potřebuje. A víš, co je na tom nejhorší? Stačí jí to. Se spropitným má skoro tolik co já.“
„Hele, to už je trochu…“
„To už není rodina, Petře. To je spolubydlení.“
Uplynul měsíc. Martin pozoroval Janu, jak se chystá na směnu. Nová halenka, pečlivě upravené vlasy, jemný náramek na zápěstí — dárek, který si koupila sama z první výplaty. Pohybovala se po bytě lehce, jistě, jako by vyrostla o několik centimetrů.
„Jano, počkej.“
„Za dvacet minut musím odejít.“
„Chci s tebou mluvit vážně.“
Zastavila se u zrcadla v předsíni a otočila se k němu. Ne zle. Ne podrážděně. Jen klidně čekala.
„Vrať se,“ vydechl Martin. „Vrať se domů. Teda dej výpověď. Mýlil jsem se. Potřebuju manželku. Matěj potřebuje mámu u sebe. Normálně, lidsky, jako dřív.“
„Jako dřív znamená jak? Když jsi mi říkal, že jsem líná?“
„Ujel jsem. Přiznávám.“
„Neujel, Martine. Ty sis to myslel. A Petr si to myslel taky. A celý ten váš obědový klub uražených manželů si to myslel.“
„Odkud ty…“
„Myslíš, že jsem hluchá? S Petrem telefonuješ přes stěnu tak nahlas, že slyším každé slovo.“
Martin zrudl. Jana si upravila náramek a podívala se mu přímo do očí.
„Nevrátím se. Poprvé po dvou letech je mi dobře. Vydělávám. Cítím, že jsem zase já, ne jen přívěsek ke sporáku, pračce a dětské postýlce. Váží si mě. Říkají mi děkuju. Ty jsi mi to za celý rok neřekl ani jednou.“
„Dobře,“ těžce polkl. „Dobře. Chápu.“
Jana přikývla a otočila se ke dveřím. Martin se za ní díval a měl pocit, že se mu pod nohama propadá zem. To „dobře“ bylo stejné slovo, které tehdy řekla v kuchyni. A znovu znamenalo: slyšela jsem tě. Nic víc.
Za tři dny začal Martin znovu. Tentokrát tvrději.
„Takhle žít nebudu. Chodíš domů v noci, je z tebe cítit cizí kolínská, alkohol, a pak si lehneš vedle mě, jako by to bylo normální.“
„Pracuju za barem, Martine. Lidé si objednávají pití. Já jim ho připravuju. Kolínská je pach sálu, ne konkrétního chlapa.“
„A tomu mám věřit?“
Jana se k němu pomalu otočila.
„Ty mi nevěříš?“
„Jak mám věřit ženské, která do tří do rána obsluhuje opilé chlapy?“
Facka byla krátká a hlasitá. Jana ho udeřila otevřenou dlaní — jednou, přesně, bez zbytečného rozmáchání. Martinovi trhla hlava stranou. Chytil se za tvář a zůstal stát, oči doširoka otevřené.
„Neopovažuj se. Ani si to neopovažuj myslet,“ stála před ním a hlas se jí ani trochu netřásl. „Snášela jsem, když jsi mi říkal, že jsem líná. Snášela jsem, když jsi shazoval každý můj den s naším synem. Snášela jsem, když jsi mě porovnával s cizími manželkami. Ale obviňovat mě z něčeho takového? Ne. To ti nedovolím.“
Martin mlčel. Tvář mu hořela. Chtěl něco říct, ale nedokázal to. Slova se mu zasekla někde mezi uražeností a studem.
„Jdu na směnu,“ vzala si Jana kabelku. „Matěj jedl, kaše je v lednici. Pleny jsou na polici v koupelně. Poradíš si.“
Dveře se zavřely.
Martin zůstal několik minut stát v chodbě. Pak vytáhl telefon a vytočil Petra.