„Petře, ona mě uhodila.“
„Cože?“
„Přes obličej. Dlaní.“
„To si přece nenecháš líbit od ženský…“
„Zasloužil jsem si to,“ řekl Martin tiše a sám se svých slov lekl. „Řekl jsem jí hnusnou věc. Obvinil jsem ji, že si v práci něco začíná.“
„A co teď?“
„Teď chápu, že jsem ji ztratil. A nevím, jestli se to ještě dá vrátit.“
Petr chvíli mlčel.
„Hele, možná bys měl odejít. Na čas. Ať si zkusí být sama, ať pochopí, jaké to je bez tebe. Bez tvé výplaty to neutáhne. A se synem jí taky pomáháš.“
„Myslíš?“
„Jsem si jistý. Ženské rychle vystřízliví, když chlap není doma. Týden a sama tě bude volat zpátky.“
Martin o tom přemýšlel dva dny. Třetí den začal balit věci.
Skládal košile do sportovní tašky, když se Jana vrátila z procházky s Matějem. Chlapec seděl v kočárku, tvářičky měl zrůžovělé větrem a v puse dudlík. Jana uviděla tašku a zastavila se ve dveřích pokoje.
„Odcházíš?“
„Ano,“ Martin zatáhl zip. „Budu chvíli u Petra.“
„Dobře.“
„Zase dobře? Ty vůbec něco cítíš?“
„Cítím. Ale přemlouvat tě nebudu. Jsi dospělý člověk.“
„Je ti to jedno?“ zvýšil hlas. „Já odcházím a ty ani nezareaguješ?“
„Martine, ty neodcházíš ode mě. Utíkáš ze situace, kterou sis sám vytvořil. Chtěl jsi, abych pracovala, tak pracuju. Chtěl jsi, abych vydělávala, tak vydělávám. Teď ti vadí, že to zvládám? Že nepláču a neprosím tě, abys zůstal?“
„Já chci normální rodinu!“
„A já chci normálního manžela. Takového, který neponižuje, neshazuje a neutíká ve chvíli, kdy je jeho žena silnější, než se mu hodí.“
Martin popadl tašku.
„Beze mě to nezvládneš. Byt, účty, dítě. Uvidíme, jak budeš zpívat za týden.“
Jana se téměř neznatelně usmála, jen koutky úst.
„Martine. Ten byt je tátův. Je napsaný na něj. Vždycky byl. Bydlel jsi tady, protože jsem o to tátu poprosila.“
Martin ztuhl.
„Cože?“
„Byt patří mému otci. Nechal si ho napsat na sebe ještě před naší svatbou, když jsme spolu teprve chodili. Neříkala jsem ti to, protože k tomu nebyl důvod. Teď důvod je.“
„Ty… ty jsi to přede mnou schválně tajila? Nachystala sis to?“
„Ne. Jen jsem před tebou nikdy nerozložila všechny karty. A ty ses nikdy nezeptal.“
Martin stál s taškou v ruce a všechna jeho jistota se sypala dolů jako stará omítka. Byl přesvědčený, že odchází jako vítěz. Myslel si, že se Jana rozběhne za ním, bude volat, plakat, prosit ho, aby se vrátil. Jenže ona stála před ním s ročním synem v náručí a dívala se klidně. Bez zlosti. Bez hysterického výbuchu. S tím klidem, který si pletl s lhostejností, a přitom to byla síla.
„Matějovi budeš chybět,“ řekla mu do zad, když vykročil ke dveřím. „Choď za ním, kdy budeš chtít. Je to tvůj syn. To nikdo nemění.“
Dveře se za Martinem zavřely.
Sešel po schodech, vyšel na dvůr a teprve tam si všiml, že má bundu naruby. Převlékl si ji, zapnul zip a zavolal Petrovi.
„Petře, můžu k tobě?“
„Jasně. Tak co, zabralo to?“
„Ne. Byt je jejího otce. Ani mi nepomohla sbalit kufr.“
Petr dlouho mlčel. Potom řekl:
„No… přijeď. Nějak to vymyslíme.“
Jenže vymýšlet už nebylo co. Jana nevolala. Nepsala. Neprosila ho, aby se vrátil. Hned druhý den si našla hlídání — starší paní ze sousedního dvora, která za rozumnou částku souhlasila, že bude s Matějem během jejích směn. Peněz měla dost: spropitné rostlo, Janu si v restauraci vážili pro rychlost, pečlivost a úsměv, který nezmizel ani kolem třetí ráno.
Martin chodil za Matějem dvakrát týdně. Pokaždé si všiml něčeho nového: jednou hračky, kterou nekoupil on, jindy knížky, kterou nevybral on. Jana ho vítala klidně, nabídla mu čaj a neptala se na nic zbytečného. A pokaždé měl Martin pocit, že je hostem v životě, který kdysi býval jeho — a který si vlastníma rukama zničil.
Uplynulo osm měsíců.
Martin seděl v Petrově kuchyni. Eva odešla ke kamarádce a Petr smažil vejce.
„Slyšels novinku?“ zeptal se Petr, aniž se otočil od sporáku.
„Jakou?“
„Tvoji Janu povýšili. Teď je zástupkyně provozního v U Lípy. Eva to od někoho slyšela, všechny holky už to probírají.“
Martin položil vidličku na stůl.
„Zástupkyně provozního?“
„Jo. V té samé restauraci, kde začínala za barem. Za rok z barmanky skoro do vedení. Eva říkala, že jí prý dokonce dali služební auto.“
Martin se opřel o židli a zadíval se do stropu.
„Ty jsi říkal, že bez chlapa nevydrží,“ pronesl bez zloby, spíš s hořkým úsměškem.
„No… spletl jsem se,“ pokrčil Petr rameny. „Stává se. Ženské jsou různé.“
„Stává,“ zopakoval Martin.
Martin zamkl telefon a položil ho displejem dolů. A ještě dlouho tak seděl před talířem s vejci, která nedokázal spolknout, v cizím bytě, v cizím životě, který se teď stal jeho jediným.
Jana se toho večera vrátila domů — do bytu svého otce — a dlouho stála u postýlky odrostlejšího Matěje. Chlapec spal s rozhozenýma rukama a ve snu se usmíval. Sklonila se, políbila ho na spánek a tiše zašeptala:
„Zvládli jsme to, miláčku. My dva jsme to zvládli.“
A poprvé po půldruhém roce už neměla potřebu nikomu nic dokazovat. Nemusela se omlouvat, vysvětlovat, snášet ponižování ani prosit o pochopení. Roztáhla křídla — a už je nehodlala složit zpátky. Nikdy.
A Martin? Martin zůstal sedět v Petrově kuchyni. Muž, který po své ženě chtěl nemožné, a nakonec dostal přesně to, co si zasloužil. Prázdno. A studená vejce na talíři.