„Děláš si ze mě legraci?“ vyskočil Tomáš. „Ty chceš stát za barem do tří do rána, zatímco náš syn bude doma?“
„Chtěl jsi, abych pracovala,“ odpověděla Jana vyrovnaně. „Tak budu pracovat.“
„Myslel jsem normální práci! Přes den! Něco slušného!“
„Slušného jako nehty doma u kuchyňského stolu, jak to dělá Klára? Nebo dorty vedle kočárku jako Markova žena? Tomáši, tohle je jediné místo, kde mě chtějí hned a kde mi zaplatí normální peníze. Nebo sis myslel, že půjdu rozdávat letáky ke stanici za pár korun?“
„Myslel jsem, že si najdeš něco… ne tak ostudného.“
„Ostudného,“ uchechtla se krátce Jana. „Před týdnem jsem byla líná. Dneska už jsem ostuda. Rozhodni se, prosím tě.“
Tomáš zmlkl. Cítil, jak mu rozhovor klouže mezi prsty. Jana mluvila klidně, ale v tom klidu bylo cosi nového. Nebyl to strach. Nebyla to uraženost. Bylo to pevné rozhodnutí.
„A Vítka bude večer ukládat kdo?“
„Když budu mít směnu, tak ty. Moje máma si ho bude brát přes den, když se budu potřebovat před prací vyspat. Všechno je domluvené.“
„Ty už jsi rozhodla i za mě?“
„Ne, Tomáši. Za mě jsi rozhodl ty. Já jsem jen splnila to, co jsi po mně chtěl.“
Janina první směna byla pro Tomáše tvrdým nárazem do zdi. Vítek odmítal usnout bez mámy. Křičel, až chraptěl, prohýbal se, kopal nohama a shazoval peřinu z postýlky. Tomáš ho čtyřicet minut nosil po bytě, dokud ho nezačala pálit ramena. Pak měnil plenu a syn mu stačil počurat ruku. Pak ohříval kaši, z níž polovina skončila na podlaze a druhá polovina na bryndáku, na stole i na jeho tričku. O půlnoci seděl v kuchyni tak zničený, jako by celý večer skládal uhlí do sklepa.
Jana se vrátila ve čtvrt na dvě. Sundala si bundu, nakoukla do dětského pokoje — Vítek spal napříč postýlkou, s jednou nohou venku z deky. Přikryla ho a zamířila do koupelny. Tomáš zůstal stát v chodbě.
„Jaké to bylo?“
„V pořádku. Spropitné bylo dobré,“ odpověděla a zavřela za sebou dveře koupelny.
Po týdnu Tomáš zavolal Petrovi.
„Ona fakt pracuje do tří do rána,“ zněl jeho hlas vyčerpaně. „Jsem jak otrok. Přes den kancelář, večer pleny, lahvičky, brek, uspávání. Připadám si, jako bych měl dvě práce.“
„Tak jí to zakaž,“ řekl Petr nedbale. „Jsi manžel. Řekni: konec, dáš výpověď.“
„Já jsem ji tam poslal, Petře. Já sám.“
„No a? Rozmyslel sis to. Máš na to právo.“
„Ty tomu nerozumíš. Ona je jiná. Už se neptá. Neradí se. Včera přišla a položila na stůl peníze. Svoje. Řekla, že od tohohle měsíce máme oddělený rozpočet.“
„Oddělený rozpočet?“ hvízdl Petr.
„Úplně se sundala z mého placení. Sama si kupuje jídlo, oblečení, všechno, co potřebuje. A víš, co je na tom nejhorší? Stačí jí to. Se spropitným má skoro tolik co já.“
„Hele, to už je…“
„To už není rodina, Petře. To je spolubydlení.“
Uplynul měsíc. Tomáš sledoval, jak se Jana chystá na směnu. Nová halenka, pečlivě upravené vlasy, jemný náramek na zápěstí — dárek, který si koupila sama z první výplaty. Pohybovala se po bytě lehce, jistě, jako by za těch několik týdnů narostla o pár centimetrů.
„Jano, počkej.“
„Za dvacet minut musím jít.“
„Chci si vážně promluvit.“
Zastavila se u zrcadla v předsíni a otočila se k němu. Ne zlostně. Ne podrážděně. Jen čekala.
„Vrať se,“ vydechl Tomáš. „Vrať se domů. Teda… dej výpověď. Mýlil jsem se. Potřebuju ženu. Vítek potřebuje mámu nablízku. Normálně. Lidsky. Jako dřív.“
„Jako dřív? To znamená jak? Když jsi mi říkal, že jsem líná?“
„Přehnal jsem to. Uznávám.“
„Nepřehnal, Tomáši. Ty sis to myslel. A Petr si to myslel taky. A celý ten váš obědový klub ukřivděných manželů si to myslí pořád.“
„Odkud ty…“
„Myslíš, že jsem hluchá? Když si s Petrem telefonuješ za zdí, slyším každé slovo.“
Tomáš zrudl. Jana si upravila náramek a podívala se mu přímo do očí.
„Nevrátím se. Poprvé za dva roky je mi dobře. Vydělávám. Mám pocit, že jsem zase já, ne jen přívěsek ke sporáku, pračce a dětské postýlce. Tam si mě váží. Lidé mi říkají děkuju. Ty jsi mi to za celý rok neřekl ani jednou.“
„Dobře,“ polkl těžce. „Dobře. Pochopil jsem.“
Jana kývla a obrátila se ke dveřím. Tomáš za ní hleděl a měl pocit, že se mu pod nohama propadá podlaha. To její „dobře“ bylo stejné slovo, které tehdy řekla v kuchyni. A znovu znamenalo: slyšela jsem tě. Nic víc.
Za tři dny začal Tomáš znovu. Tentokrát tvrději.
„Takto žít nebudu. Chodíš domů v noci, je z tebe cítit cizí kolínská, alkohol, a pak si lehneš vedle mě, jako by to bylo normální.“
„Pracuju za barem, Tomáši. Lidé si objednávají pití. Já ho připravuju. Kolínská je vůně sálu, ne konkrétního chlapa.“
„A já tomu mám věřit?“
Jana se k němu pomalu otočila.
„Ty mi nevěříš?“
„Jak mám věřit ženě, která do tří do rána obsluhuje opilé chlapy?“
Facka byla krátká a jasná. Jana ho udeřila otevřenou dlaní jednou, přesně, bez rozmáchlého gesta. Tomášovi škubla hlava stranou. Chytil se za tvář a zůstal stát, s očima rozšířenýma úlekem.
„To si nedovol. Ani si to nedovol myslet,“ stála před ním a hlas se jí nechvěl. „Snášela jsem, když jsi mi říkal, že jsem líná. Snášela jsem, když jsi znevažoval každý můj den s naším synem. Snášela jsem, když jsi mě porovnával s cizími ženami. Ale z něčeho takového mě obviňovat nebudeš. To ti nedovolím.“