Tomáš mlčel. Tvář ho pálila. Chtěl něco říct, ale nedokázal to. Slova se mu zasekla někde mezi uražeností a studem.
„Jdu na směnu,“ vzala Jana kabelku. „Vítek jedl, kaše je v lednici. Pleny jsou na poličce v koupelně. Poradíš si.“
Dveře se zavřely.
Tomáš stál v chodbě několik minut. Potom vytáhl telefon a vytočil Petra.
„Petře, ona mě praštila.“
„Cože?“
„Do obličeje. Dlaní.“
„Snad si nenecháš od ženské…“
„Zasloužil jsem si to,“ řekl Tomáš tiše a sám se té větě podivil. „Řekl jsem jí hnusnou věc. Naznačil jsem, že se v práci tahá s chlapama.“
„A co teď?“
„Teď chápu, že jsem ji ztratil. A nevím, jestli se to vůbec dá vrátit.“
Petr chvíli mlčel.
„Hele, možná bys měl odejít. Na čas. Ať si zkusí být sama a pochopí, jaké to je bez tebe. Bez tvého platu to neutáhne. A se synem jí taky pomáháš.“
„Myslíš?“
„Jsem si jistý. Ženská se rychle probere, když najednou v domě není chlap. Týden, a sama tě bude prosit, aby ses vrátil.“
Tomáš o tom přemýšlel dva dny. Třetí den začal balit věci.
Skládal košile do sportovní tašky, když se Jana vrátila z procházky s Vítkem. Chlapec seděl v kočárku, tváře růžové od větru, dudlík v puse. Jana uviděla tašku a zastavila se ve dveřích pokoje.
„Odcházíš?“
„Ano,“ zatáhl Tomáš zip. „Pár dní budu u Petra.“
„Dobře.“
„Zase dobře? Ty vůbec něco cítíš?“
„Cítím. Ale přemlouvat tě nebudu. Jsi dospělý člověk.“
„Tobě je to jedno?“ zvýšil hlas. „Já odcházím a ty ani nezareaguješ?“
„Tomáši, ty neodcházíš ode mě. Utíkáš před situací, kterou sis sám vytvořil. Chtěl jsi, abych pracovala — pracuju. Chtěl jsi, abych vydělávala — vydělávám. A teď se ti nelíbí, že to zvládám? Že nebrečím a neprosím tě, abys zůstal?“
„Já chci normální rodinu!“
„A já chci normálního manžela. Takového, který neponižuje, neznehodnocuje a neutíká pokaždé, když je jeho žena silnější, než je mu příjemné.“
Tomáš popadl tašku.
„Beze mě to nevydržíš. Byt, energie, dítě. Uvidíme, jak budeš mluvit za týden.“
Jana se usmála nepatrně, jen koutky rtů.
„Tomáši. Ten byt je tátův. Je napsaný na něj. Vždycky byl. Ty jsi tu bydlel jen proto, že jsem ho o to požádala.“
Tomáš ztuhl.
„Cože?“
„Byt patří mému otci. Nechal si ho napsat na sebe ještě před naší svatbou, když jsme spolu teprve chodili. Neříkala jsem ti to, protože k tomu nebyl důvod. Teď se důvod objevil.“
„Ty jsi… ty jsi to přede mnou schválně tajila? Nachystala sis to?“
„Ne. Jen jsem před tebou nikdy nerozkládala všechny karty. A ty ses nikdy neptal.“
Tomáš stál s taškou v ruce a všechna jeho jistota se začala drolit jako stará omítka. Myslel si, že odchází jako vítěz. Čekal, že se Jana rozběhne za ním, bude volat, plakat, prosit ho, ať se vrátí. Jenže ona stála před ním s ročním synem v náručí a dívala se klidně. Bez zloby. Bez hysterie. S tím klidem, který si pletl s lhostejností, a který byl ve skutečnosti silou.
„Vítek bude smutný,“ řekla mu do zad, když vykročil ke dveřím. „Choď za ním, kdykoli budeš chtít. Je to tvůj syn. To se tímhle nemění.“
Dveře se za Tomášem zavřely.
Sešel po schodech, vyšel před dům a teprve venku si všiml, že si oblékl bundu naruby. Převlékl se, zapnul zip a zavolal Petrovi.
„Petře, můžu k tobě?“
„Jasně. Tak co, zabralo to?“
„Ne. Byt je jejího otce. Ani mi nepomohla sbalit kufr.“
Petr dlouho mlčel. Pak řekl:
„No… přijeď. Nějak to vymyslíme.“
Jenže už nebylo co vymýšlet. Jana nevolala. Nepsala. Neprosila ho, aby se vrátil. Hned další den našla chůvu — starší paní ze sousedního domu, která za rozumné peníze souhlasila, že bude hlídat Vítka během jejích směn. Peníze stačily: spropitné rostlo a v restauraci si Jany vážili pro rychlost, přesnost a úsměv, který jí nezmizel z tváře ani ve tři ráno.
Tomáš chodil za Vítkem dvakrát týdně. Pokaždé si všiml něčeho nového: hračky, kterou nekoupil on, knížky, kterou nevybral on, nových bačkůrek u dveří. Jana ho přijímala klidně, nabídla mu čaj, nevyptávala se zbytečně. A pokaždé měl pocit, že je hostem v životě, který kdysi patřil i jemu — a který sám rozbil.
Uplynulo osm měsíců.
Tomáš seděl v Petrově kuchyni. Klára odešla ke kamarádce a Petr smažil vajíčka.
„Slyšel jsi novinu?“ zeptal se Petr, aniž se otočil od plotny.
„Jakou?“
„Tu tvoji Janu povýšili. Teď je zástupkyně provozního U Javoru. Klára to od někoho slyšela, všechny holky už to řeší.“
Tomáš položil vidličku na stůl.
„Zástupkyně provozního?“
„Jo. V té samé restauraci, kde začala za barem. Za rok z barmanky skoro do vedení. Klára říkala, že prý dostala i služební auto.“
Tomáš se opřel o židli a zadíval se do stropu.
„Říkal jsi, že bez chlapa to neutáhne,“ pronesl bez hněvu, spíš s hořkým pousmáním.
„No… spletl jsem se,“ pokrčil Petr rameny. „Stává se. Ženské jsou různé.“
„Stává,“ zopakoval Tomáš.
Zavřel telefon a položil ho displejem dolů na stůl. Ještě dlouho pak seděl před talířem s vajíčky, která nemohl spolknout, v cizím bytě, v cizím životě, který se stal tím jediným, co mu zůstalo.
A Jana se ten večer vrátila domů — do bytu svého otce — a dlouho stála u postýlky většího Vítka. Chlapec spal s rukama rozhozenýma do stran a ve snu se usmíval. Sklonila se, políbila ho na spánek a zašeptala:
„Zvládli jsme to, broučku. My dva jsme to zvládli.“
Poprvé po roce a půl už neměla potřebu nikomu nic dokazovat. Nemusela se omlouvat, vysvětlovat, snášet, prosit o pochopení ani měřit svou cenu podle toho, kdo přinesl domů víc peněz. Narovnala křídla — a už je nikdy nehodlala skládat zpátky.
A Tomáš? Tomáš zůstal sedět v Petrově kuchyni. Muž, který po své ženě chtěl nemožné, a nakonec dostal přesně to, co si zasloužil. Prázdno. A studená vajíčka na talíři.