Jana dokázala uspat malého Vítka až někdy kolem půl třetí. Chlapec jí svíral prst rozpálenou ručičkou a pokaždé, když se pokusila opatrně zvednout z kraje postele, začal žalostně natahovat. Bedra ji bolela tak, jako by jí někdo vytáhl páteř, překroutil ji v rukou a vložil zpátky úplně špatně. Od těžkého porodu uplynul rok a teprve poslední týdny se jí občas podařilo naspat v noci čtyři hodiny v kuse.
Vyšla z dětského pokoje tak tiše, že se skoro bála vlastního dechu, a na okamžik se opřela ramenem o stěnu v chodbě. Ticho v bytě bylo křehké, tenké jako sklo; stačilo by špatně došlápnout a roztříštilo by se. Jana došla do kuchyně a zapnula konvici. Těch pár desítek minut bylo za celý den jedinou chvílí, kdy se směla jen nadechnout a chvíli nebýt nikomu k dispozici.
Ve stejnou dobu, na druhém konci města, seděl Tomáš v závodní jídelně na obědě s Petrem. Kolem hučely cizí hlasy, ve vzduchu se držela vůně karbanátků, omáčky a trochu připáleného chleba z toustovače.
„Víš, že moje Klára minulý měsíc vydělala víc než já?“ rozbalil Petr housku se salámem a spokojeně se opřel o židli. „Dělá nehty doma, objednaná je na tři týdny dopředu. A to má dítě pořád za zády.“
„Fakt?“ zvedl Tomáš překvapeně obočí.
„Na vlastní oči,“ kývl Tomáš, i když vlastně nevěděl, co jiného říct, a zadíval se do talíře.
„A co tvoje Jana?“ zeptal se Petr lehce, skoro mimochodem, jako by se ptal na počasí.
„Co by Jana,“ odstrčil Tomáš oběd. „Sedí doma. Dítě spí — ona spí. Dítě jí — ona jí. Celý její denní režim.“
„Tak jí to řekni naplno. Jako chlap,“ pokrčil Petr rameny. „Klára taky nejdřív fňukala: jsem unavená, bolí mě záda, malej mě nenechá. Pak jsem jí vysvětlil, že jestli chce, aby si jí někdo vážil, musí taky něco přinést domů. A zabralo to.“
Tomáš neodpověděl. Jenže Petrova slova se mu zabodla do hlavy jako tříska. Vracel se k nim celý zbytek směny, potom i cestou metrem domů. A když pozdě odpoledne otočil klíčem v zámku, uvnitř už byl rozpálený vztekem, který si cestou pečlivě přiživoval.
Jana ho přivítala v kuchyni. Vítek se v obýváku plazil po koberci a přidržoval se nohy gauče. Ona krájela zeleninu na dušenou směs, pohybovala se rychle, naučeně: jedno oko na sporáku, druhé v průchodu, kde se každou chvíli objevila synova světlá hlavička.
„Ahoj,“ otočila se a unaveně se usmála. „Večeře bude za dvacet minut.“
„Sedni si,“ řekl Tomáš bez úsměvu. Stál ve dveřích s výrazem člověka, který si tuhle řeč už dávno přehrál nahlas před zrcadlem.
„Stalo se něco?“ Jana položila nůž a utřela si ruce do utěrky.
„Stalo se to, že tuhle rodinu táhnu sám. Vstávám v šest, vracím se skoro v sedm večer. Vydělávám. A co děláš ty?“
„Tomáši, starám se o našeho syna. Je mu rok. Sotva se drží na nohou.“
„A to jako znamená, že celý den nemusíš dělat nic? Petrova Klára má stejně malé dítě a vydělává víc než její manžel. Marekova žena peče dorty. A ty? Co přesně děláš ty?“
Jana se pomalu posadila. Podobné řeči od něj neslyšela poprvé. Obvykle to skončilo jeho bručením a jejím mlčením. Jenže dnes měl v hlase něco ostřejšího. Nebyl to obyčejný špatný den. Bylo to rozhodnutí.
„Tomáši, z tvého platu vyjdeme. Nehladovíme, nejsme na ulici. Do práce se vrátím, až Vítek trochu povyroste.“
„Až povyroste? To má být kdy? Za pět let? Za deset? Až definitivně srosteš s gaučem?“
„Je mi jednatřicet,“ zachvěl se jí hlas, ale udržela ho. „Před rokem jsem porodila. Měla jsem těžké komplikace. Teprve se dávám dohromady.“
„Rodí všechny,“ odhodil Tomáš ta slova jako kámen. „A všechny se z toho nějak dostanou. Jen některé se za to neschovávají celé roky.“
„Ty teď nazýváš naše dítě výmluvou?“
„Nazývám věci pravými jmény. Zlenivěla jsi, Jano. Je ti pohodlné sedět mi na krku a tvářit se, že děláš hrdinský čin, protože přebaluješ vlastní dítě.“
Jana na něj nehnutě hleděla. Neplakala. Nekřičela. Už byla příliš unavená na to, aby znovu vysvětlovala, že den s ročním dítětem není odpočinek. Že prádlo, vaření, krmení, koupání, probdělé noci a bolest v těle jsou práce. Skutečná práce. Jen bez výplatní pásky, bez víkendů, bez dovolené a bez jediného obyčejného „děkuju“.
„Dobře,“ řekla tiše.
„Co znamená dobře?“ zamračil se Tomáš.
„Dobře. Půjdu do práce. Zítra si začnu hledat místo.“
Čekal hádku. Slzy, výčitky, omluvy, prosby, vysvětlování. Místo toho slyšel jediné klidné slovo. A z nějakého důvodu mu nepřineslo vítězství. Spíš ho bodlo neklidem.
„No výborně,“ vypravil ze sebe. „Už bylo načase.“
Jana vstala, znovu vzala nůž a pokračovala v krájení zeleniny. Za celý zbytek večera neřekla skoro nic. Když Vítek v obýváku zaplakal, zvedla ho do náručí, pohoupala, políbila ho na teplé čelo a v duchu si řekla: Tak tedy tak. Dobře. Tak tedy tak.
O čtyři dny později Jana oznámila:
„Našla jsem práci. Nastupuju v pondělí.“
„Kam?“ odložil Tomáš telefon.
„Do restaurace U Javoru. Pamatuješ, že jsem tam před porodem občas vypomáhala? Za barem. Vzali mě hned.“
„Počkej. To je restaurace. Tam jsou noční směny, ne?“
„Krátký a dlouhý týden. Ve všední dny do jedné, o víkendech do tří ráno.“