Nebyl to jejich první pokus.
Už dřív vyhledávali ženy, které vlastnily majetek. Dovedli vztah ke svatbě a potom začali vyrábět důkazy o psychické nestabilitě, aby získali kontrolu nad penězi.
Zatímco policie připravovala příkazy k zatčení, Petr mi během několika hodin volal jednadvacetkrát.
První hlasová zpráva byla měkká, skoro něžná.
V páté už sotva skrýval vztek.
V desáté přešel k výhrůžkám.
„Protáhnu tě po soudech tak dlouho, až ti nezůstane vůbec nic.“
S každou další zprávou proti sobě vytvářel nový důkaz.
K zatčením došlo ještě téhož večera.
Petra policie našla v našem domě, kde v pracovně trhal a pálil dokumenty.
Jarmilu zadrželi na parkovišti před jejím soukromým tenisovým klubem.
Moji matku našli v kasinu na druhém konci republiky. Měla u sebe jednorázový telefon a kufr napěchovaný hotovostí.
O několik měsíců později byl rozvod pravomocně ukončen.
Falešná posvatební dohoda, návrh na omezení mé svéprávnosti i všechny lži o mé údajné nestabilitě se rozpadly pod množstvím důkazů.
Moje matka přijala dohodu se státním zástupcem.
Jarmila a Petr ji odmítli.
Dům jsem prodala. Změnila jsem si telefonní číslo a přestěhovala se do řadového domu na okraji Prahy, který jsem celý zaplatila z peněz, k nimž se nikdo z nich nikdy nedostal.
Na krbové římse v pracovně stojí jediná svatební fotografie, kterou jsem si nechala.
Ne proto, že by pro mě byla vzácná.
Nechala jsem si ji jako připomínku všeho, co jsem tehdy nedokázala vidět.
Vedle ní stojí v rámečku jedna krátká věta z dědečkova vzkazu.
„Nejdřív chraň sebe.“
Kdysi mi připadalo, že v těch slovech je až příliš mnoho smutku.
Jako by dokazovala, že dědeček žil dost dlouho na to, aby přestal věřit i vlastní rodině.
Dnes už vím, že jsem se mýlila.
Nebyl v nich smutek.
Byla v nich zkušenost.
A právě ta slova jsou důvodem, proč jsem zůstala naživu.