Tomáš dobře věděl, že tentokrát ho doma čeká pořádné kázání. A ne kvůli Jirkovi Doležalovi, tomu místnímu postrachovi, ale kvůli vlastní mámě.
Cestou domů si pískal, jenže v břiše se mu svíral těžký uzel. Tentokrát byl opravdu v maléru.
Teta Růžena, nejlepší kamarádka jeho mámy, ho totiž zahlédla s cigaretou. Mohl by se vymlouvat, že mu ji někdo strčil do ruky, jenže to by byla hloupost. Růžena ho viděla, jak z ní potahuje jako starý komín. Co měl teď mámě říct? Že mu ji někdo nacpal do pusy a držel ho, dokud nekouřil?
Tomáš nedal najevo, že si Růženy všiml, a ona mu k dobru nic nevyčítala. Nekřičela, nedala mu pohlavek, jen se na něj dlouze podívala tím svým pohledem, který říkal úplně všechno. Pak odešla po svém. Jenže Tomáš nebyl hloupý. Bylo mu jasné, že máma už to ví. Určitě doma čeká s vařečkou v ruce. Dvakrát obešel celý blok domů, než uviděl babičku.
Tak vida. Nasadili těžké dělostřelectvo. To bylo od mámy podlé, i na její poměry. Za chvíli určitě začne babička naříkat, že vychovala jako vážená učitelka půlku okresu, ale vlastní vnuk jí roste jako dříví v lese. Bude mluvit o hanbě, o dědečkovi, který se musí obracet v hrobě, a pak nejspíš přidá i všechny předky až do devátého kolena.
Když byl Tomáš menší, tahle část ho děsila. Představoval si, jak se pod zemí hýbe hlína, protože mrtví se tam opravdu převracejí. Jednou mu to ale došlo. A když babička příště začala o neklidných předcích, Tomáš prohodil: „Ještě že se tam aspoň trochu hýbou, babi. Aspoň nebudou mít proleženiny jako stará paní Novotná odnaproti.“
Babička se chytila za srdce. Máma se málem počurala smíchy a na výprask úplně zapomněla. Zato babička si to vynahradila tím, že přetáhla utěrkou pro změnu ji.
Teď k němu babička spěchala a očima těkala kolem, jako by přistihli při kouření ji.
„Co tady děláš? Proč nejsi doma?“ vyhrkla.
„Já… já jsem tam ještě nebyl.“
„Nebyl? A kde ses celou tu dobu toulal?“
„Ve škole, pak na fotbale a potom jsem se jen procházel.“
„Opravdu?“ Tak a je to tady, pomyslel si Tomáš. Za vteřinu mu poručí, ať na ni dýchne, aby cítila kouř. „Co to má znamenat? Máš úplně červené ruce! Kde máš rukavice?“
„Nechal jsem je doma.“
„Doma? A tvoje matka si toho nevšimla? Ukaž kotníky.“
Vyhrnula mu nohavici a zděšeně zalapala po dechu.
„Co je tohle?“
„Co?“ vyděsil se Tomáš.
„Proč máš tak červené kotníky? Kde máš spodky? A šálu?“
Tomáš se propadl studem. A aby toho nebylo málo, zahlédl v průchodu Jirku Doležala. Červená čepice se mu tam škodolibě pohupovala. Výborně. Díky, babi. Co se s ní dělo? Vždycky měla hlavu ostrou jako břitva, ale tohle…
„Babi, kolik je pět krát pět?“
„Dvacet pět,“ odpověděla zmateně.
„A co říká Pythagorova věta?“
„Součet obsahů čtverců nad odvěsnami se rovná obsahu čtverce nad přeponou. Tomáši? Ty nemáš hotové úkoly? Ona to ani nezkontrolovala? Tohle nestrpím, podívej se, v jakém stavu je!“
Počkat. Babička je na jeho straně? Že by se máminu kázání vyhnul? Propadl se snad do nějakého divného světa?
„Babi, na které straně mám jizvu po slepáku?“
„Žádný slepák ti nikdy nebrali.“
„Dobře. Jsi to opravdu ty.“
Táhla ho domů a celou cestu si něco rozhořčeně mumlala. Máma už byla v kuchyni. Voněla tam pečeně, ona měla na sobě nejlepší šaty, vlasy sepnuté do kudrlin, nové náušnice a… podpatky? Od kdy nosila doma podpatky?
„Tomášku, zlato,“ objala ho. „Umyj se, večeře bude za chvilku. Mami, zůstaneš?“
„Proč se to dítě potuluje po ulici? Domů se mu nechce, že ne? Výborně, opravdu výborně. Vlastní krev vyměníš za… kde má rukavice? Kde má spodky? Mrzne venku! Ale tebe to nezajímá.“
„Mami. Dost. Budeš s námi jíst, nebo ne?“
„Nebudu! Tady jsem skončila. Tomáši, sbal si věci. Jdeš se mnou.“
„Cože? Ne!“
Představa, že by musel dalších deset let poslouchat babiččino hubování od rána do večera, ho roztřásla.
„Zůstane tady,“ řekla máma pevně.
„Tady? A co je tady? Všechno jsi zahodila.“
„Mami, jestli okamžitě nepřestaneš, budu muset…“
„Co? Vyhodíš vlastní matku?“
„Ano!“
„Ty nevděčnice!“
Máma ji nenechala domluvit. Popadla babičku za paži, odvedla ji na chodbu a zabouchla dveře. Babička za nimi ječela, že zavolá policii, a křičela, ať jí Tomáše okamžitě vydají.
Máma zatáhla Tomáše do obýváku. Seděl tam cizí muž, celý napjatý.
„Tome, nemá smysl ti lhát. Tohle je tvůj táta.“
Babička venku naříkala. Máma stála jako zkamenělá. Muž vstal. Byl vysoký, hubený a měl stejné oči jako Tomáš. Natáhl k němu rozechvělou ruku.
„Ahoj, synku.“
Tomáš couvl.
„Ale… ty jsi říkala, že je mrtvý.“
„Anno…“ Muž, jeho otec, vypadal, jako by se mu něco uvnitř zlomilo.
„To jsem neřekla já, Viléme. To ona. Tvrdila, že pro něj bude snazší myslet si, že jsi pryč, než vědět, že jsi…“
Přerušilo ji hlasité zaklepání.
„Policie! Otevřete!“
„Anno, možná bych měl odejít.“
„Ne. Už žádné schovávání. Tome, všechno ti vysvětlíme, jen se neboj.“
Máma otevřela. Dovnitř vpadla babička, strážník a zvědavá paní Králová od vedle.
„Co se tady děje? Dostali jsme hlášení o výtržnosti.“
„Nic se neděje. Můj manžel se vrátil ze severu. Tohle je jeho syn.“
„Je to trestanec! Uprchlý trestanec! Zatkněte ho! Tomáši, pojď sem!“
„Babi, dost.“
Strážník zkontroloval tátovy doklady.
„Žádný záznam?“
„Žádný. Od té doby, co jsem vyšel školu, pracuju na severu Čech.“
„Omlouvám se, pane.“
„Zatkněte ho! Zničil mojí dceři život!“
„Mami, přestaň.“
Máma zavřela dveře.
Otec. Jedenáct let bez otce a teď najednou stál v jejich obýváku. Proč teď? Babička mu celý život říkala, že to byl opilec a zloděj, který zemřel při rvačce. Hanba, o které se nemluví.
Jenže všechno byla lež.
Máma to zahlédla dřív, než to udělal. Tomáš popadl kabát a vyrazil ven.
Běžel, dokud ho nepálily plíce a slzy mu nerozmazaly celý svět. Komu měl teď věřit?
„Hej, prcku,“ ozval se hlas Jirky Doležala. Tomáš ho ignoroval.
„Počkej! Kdo tě honí?“
Jirka ho chytil za ruku.
„Nikdo. Dej mi pokoj.“
„Venku je kosa jak v márnici. Nastydneš a bude po tobě. Já byl loni v nemocnici, nejlepší jídlo, co jsem kdy měl. Ale ty? Ty jsi moc měkkej. Pojď, bydlím kousek.“
Tomáš zaváhal.
„Máma je pryč. Dělá průvodčí ve vlaku. Jsem doma sám.“
Byt byl ošuntělý, ale čistý. V Jirkově pokoji visely plakáty kapel: The Clash, Queen, Bowie. U postele stála kytara.
„Dáš si čaj?“
Tomáš přikývl. Vtom mu nahlas zakručelo v břiše.
„Máš hlad? Co takhle fazole na topince?“
Jirka vařil a broukal si u toho. Tomáš měl pocit, že nikdy v životě nejedl nic lepšího.
Později seděli nad čajem a Jirka brnkal na kytaru.
„Ty hraješ fakt dobře,“ přiznal Tomáš.
„Dík. Tohle je Bowie. A tohle Queen. Legendy.“
Tomáš znal jen The Clash. Jirka hrál a Tomáš zpíval s ním, oba se smáli, když spletl slova.
„Měl by ses vrátit domů. Jinak po tobě vyhlásí pátrání.“
Tomášův úsměv zmizel.
Jirka poslouchal, zatímco ze sebe Tomáš vysypal úplně všechno.
„Nebuď blbej. Táta je skvělá věc. Ten můj je pryč. Máma říká, že je kosmonaut.“
„Fakt?“
„Ne. Ale má dobrý fóry. Vychovala mě sama. Žádná rodina, nic. Ale je nejlepší. Dej to doma do pořádku, jo? Dospělí taky dělají kraviny.“
Tomáš ho objal.
Jirka měl pravdu.
Našli ho. Máma, babička i táta mu pak všechno vysvětlili. Jak babička tátu nikdy neschvalovala. Jak mu napsala dopis a předstírala, že se máma znovu vdala. Jak tomu táta uvěřil.
„Proč?“ zeptal se Tomáš babičky.
„Chtěla jsem pro vás oba štěstí.“
„A pro něj?“
Rozplakala se.
„Odpusť mi.“
Na Tomášovy narozeniny přišel i Jirka. Přinesl plakát The Clash a máma mu dovolila pověsit ho na zeď.
Tomáš odpustil všem.
Dospělácké nesmysly, řekl tehdy Jirka.
Babička si vzala Jirku pod svá křídla. Krmila ho a pomáhala mu s matematikou.
O mnoho let později se pořád scházejí u moře, brnkají na kytary a jedí fazole na topinkách jako králové.
A táta? Tomáš ho miluje. Má teď i mladší sourozence a se všemi vychází dobře. Ale mezi ním a otcem je něco zvláštního, pevného a nezlomného. Pouto, kterého se žádná lež nedokázala dotknout.