„Je to trestanec! Uprchlý trestanec! Zatkněte ho! Tomáši, pojď sem!“
„Babi, dost.“
Strážník zkontroloval tátovy doklady.
„Žádný záznam?“
„Žádný. Od té doby, co jsem vyšel školu, pracuju na severu Čech.“
„Omlouvám se, pane.“
„Zatkněte ho! Zničil mojí dceři život!“
„Mami, přestaň.“
Máma zavřela dveře.
Otec. Jedenáct let bez otce a teď najednou stál v jejich obýváku. Proč teď? Babička mu celý život říkala, že to byl opilec a zloděj, který zemřel při rvačce. Hanba, o které se nemluví.
Jenže všechno byla lež.
Máma to zahlédla dřív, než to udělal. Tomáš popadl kabát a vyrazil ven.
Běžel, dokud ho nepálily plíce a slzy mu nerozmazaly celý svět. Komu měl teď věřit?
„Hej, prcku,“ ozval se hlas Jirky Doležala. Tomáš ho ignoroval.
„Počkej! Kdo tě honí?“
Jirka ho chytil za ruku.
„Nikdo. Dej mi pokoj.“
„Venku je kosa jak v márnici. Nastydneš a bude po tobě. Já byl loni v nemocnici, nejlepší jídlo, co jsem kdy měl. Ale ty? Ty jsi moc měkkej. Pojď, bydlím kousek.“
Tomáš zaváhal.
„Máma je pryč. Dělá průvodčí ve vlaku. Jsem doma sám.“
Byt byl ošuntělý, ale čistý. V Jirkově pokoji visely plakáty kapel: The Clash, Queen, Bowie. U postele stála kytara.
„Dáš si čaj?“
Tomáš přikývl. Vtom mu nahlas zakručelo v břiše.
„Máš hlad? Co takhle fazole na topince?“
Jirka vařil a broukal si u toho. Tomáš měl pocit, že nikdy v životě nejedl nic lepšího.
Později seděli nad čajem a Jirka brnkal na kytaru.
„Ty hraješ fakt dobře,“ přiznal Tomáš.
„Dík. Tohle je Bowie. A tohle Queen. Legendy.“
Tomáš znal jen The Clash. Jirka hrál a Tomáš zpíval s ním, oba se smáli, když spletl slova.
„Měl by ses vrátit domů. Jinak po tobě vyhlásí pátrání.“
Tomášův úsměv zmizel.
Jirka poslouchal, zatímco ze sebe Tomáš vysypal úplně všechno.
„Nebuď blbej. Táta je skvělá věc. Ten můj je pryč. Máma říká, že je kosmonaut.“
„Fakt?“
„Ne. Ale má dobrý fóry. Vychovala mě sama. Žádná rodina, nic. Ale je nejlepší. Dej to doma do pořádku, jo? Dospělí taky dělají kraviny.“
Tomáš ho objal.
Jirka měl pravdu.
Našli ho. Máma, babička i táta mu pak všechno vysvětlili. Jak babička tátu nikdy neschvalovala. Jak mu napsala dopis a předstírala, že se máma znovu vdala. Jak tomu táta uvěřil.
„Proč?“ zeptal se Tomáš babičky.
„Chtěla jsem pro vás oba štěstí.“
„A pro něj?“
Rozplakala se.
„Odpusť mi.“
Na Tomášovy narozeniny přišel i Jirka. Přinesl plakát The Clash a máma mu dovolila pověsit ho na zeď.
Tomáš odpustil všem.
Dospělácké nesmysly, řekl tehdy Jirka.
Babička si vzala Jirku pod svá křídla. Krmila ho a pomáhala mu s matematikou.
O mnoho let později se pořád scházejí u moře, brnkají na kytary a jedí fazole na topinkách jako králové.
A táta? Tomáš ho miluje. Má teď i mladší sourozence a se všemi vychází dobře. Ale mezi ním a otcem je něco zvláštního, pevného a nezlomného. Pouto, kterého se žádná lež nedokázala dotknout.