„Mohla jsi kvůli svátku koupit alespoň pořádné ubrousky, ne tenhle levný papír z výprodeje. Položit něco takového před hosty na stůl je opravdu trapné,“ pronesla Renáta pohrdavě, sevřela tenký ubrousek dvěma prsty a ledabyle ho odhodila k okraji lněného ubrusu.
Vlasta zůstala stát u kredence a v rukou držela těžkou křišťálovou mísu na sledě. V hrudi ji bodlo, ale neřekla ani slovo. Jen prsty pevněji sevřely chladné broušené sklo. Ubrousky vybírala už včera, právě kvůli dnešnímu rodinnému setkání. Na bílém papíře byly drobné modré chrpy a Vlasta dlouho procházela jednotlivá balení, než našla vzor, který se hodil ke starému svátečnímu servisu po její matce.
Malý obývací pokoj působil útulně a teple. Ve vzduchu se mísily výrazné vůně domácího jídla — takové aroma vzniká jen v bytě, kde hostitelka stráví téměř dva dny u sporáku. Všude vonělo pečivo, česnek, kopr, pečené maso a koření. Vlasta začala vařit už ve čtvrtek. Po směně v laboratoři u polikliniky se vydala na trh, vybrala čerstvý vepřový krk a večer až do pozdních hodin vařila domácí huspeninu z drůbeže. Trpělivě sbírala z hladiny každou pěnu i přebytečný tuk, aby zůstal vývar dokonale čirý.
Důvod k oslavě byl opravdu významný — David a Andrea slavili výročí svatby. Pro mladé manžele to bylo důležité datum a Vlasta jim chtěla připravit opravdový rodinný večer plný tepla. Oba předem upozorňovali, že na kavárnu nebo restauraci teď nemají peníze. Téměř veškeré volné prostředky jim odcházely na splátky za nedávno koupené auto. Vlasta proto bez dlouhého přemýšlení nabídla svůj byt a vzala přípravu celého pohoštění na sebe.
„Mami, přece dobře víš, že Renáta chce, aby všechno vypadalo hezky,“ poznamenala Andrea, zatímco si prohlížela čerstvou manikúru a ani se nepokusila pomoct tchyni s rozestavěním talířů. „Mohla jsi vytáhnout látkové ubrousky, naškrobit je a hezky složit. Vždyť slavíme výročí doma.“
David se mezitím pohodlně rozvalil na pohovce a zaujatě projížděl zprávy v telefonu. Celým svým postojem dával najevo, že stolování se ho vůbec netýká. Renátin manžel Václav, statný a obvykle mlčenlivý muž, seděl opodál. S takovým soustředěním pozoroval kapradinu na parapetu, jako by doufal, že mezi jejími listy zmizí a nikdo si ho nevšimne. Povahu své ženy znal až příliš dobře.
„Ubrus je čistý, sváteční servis je na stole a všechno je připravené,“ odpověděla Vlasta zdrženlivě. Křišťálovou mísu položila vedle velké kulaté salátové mísy. „Tak už si pojďme sednout, než předkrmy oschnou.“
Renáta se těžce spustila do měkké židle, upravila si výrazný hedvábný šátek na širokých ramenou a pomalu přejela očima celý stůl. Tvářila se jako přísná kontrolorka. V jejím pohledu se zračila známá nadřazenost. Dvacet let pracovala jako sortimentářka ve velkoobchodě a při každé příležitosti připomínala své někdejší známosti, jako by dokazovaly její výjimečné postavení.
„Vlasto, vždyť tohle je opravdu jako z minulého století,“ protáhla s okázalým povzdechem a šťouchla vidličkou do mísy s bramborovým salátem. „Zase lavor majonézového salátu. Kdo dnes něco takového podává k výročí? Moderní lidé připravují lehké saláty — rukolu, krevety, avokádo, kvalitní zálivku. Tady je samý cholesterol. Celou noc pak bude žaludek připomínat, že jsme vůbec slavili.“
Vlasta si opatrně sedla na kraj židle u dveří do kuchyně. Po celém dni na nohou ji nepříjemně bolely chodidla i kolena.
„David tenhle salát miluje od dětství. Udělala jsem ho právě kvůli němu. Okurky jsou domácí, ze sudu, kuře je z domácího chovu a není v něm žádný levný salám.“
Renáta zkřivila výrazně nalíčené rty a odstrčila talíř dál od sebe.
„A jaký je v tom rozdíl, jestli je kuře domácí, když je všechno utopené v laciné majonéze? Mohla ses mladých zeptat, co se dnes dává na slavnostní stůl. A co je tohle? Huspenina? V květnu? Vlasto, to je úplně nevkusné. Huspenina se dělá v zimě — na Vánoce, nebo snad, nedej bože, na pohřeb.“
Andrea pevně semkla rty a přikývla matce.
David jen neurčitě zamručel, aniž odtrhl oči od displeje.
Vlasta se na syna podívala a náhle si vzpomněla, jak k ní přesně před týdnem přijel po práci. Byl unavený, pomačkaný a v obličeji šedivý. Stěžoval si, že mu nezbyly skoro žádné peníze. Po další splátce prý sotva vystačí na benzin. Potom matku požádal, aby na výročí připravila „něco pořádného, domácího, jako dřív“, protože z kupovaných polotovarů a jídla za pochodu ho už bolel žaludek i játra.
A Vlasta se snažila.
Vstávala dnes v šest ráno. Zadělala kynuté těsto na pirohy s vejcem a jarní cibulkou, připravila lilkové závitky s vlašskými ořechy, nachystala rybu a upekla ji pod zlatavou sýrovou krustou.
Jenže pomoc matky v této rodině už dávno nepovažovali za projev lásky. Brali ji jako samozřejmost.
Když David s Andreou potřebovali peníze na první splátku auta, byla to právě Renáta, kdo nejhlasitěji prohlašoval, že rodiče mají dětem pomáhat postavit se na vlastní nohy. Sama však nedala ani korunu. Vlasta zato vybrala téměř všechny své úspory a peníze synovi předala.