„Terezo, kolik ti vlastně je?“ zeptal se otec tak tiše, až ji to zabolelo víc než křik, protože v tu chvíli pochopil, že jeho dcera chce v osmnácti rozhodnout o celém životě

„Terezo, kolik ti vlastně je?“ zeptal se otec potichu.

„Terezo, kolik ti vlastně je?“ zopakoval téměř šeptem. „Mám pocit, že nejsi v prvním ročníku na vysoké, ale někde v první třídě základky. Ať je láska sebekrásnější, někde bydlet musíte, každý den musíte něco jíst, ne? Musíte. Kam se tak ženete? Chcete se brát hned zítra, protože už to prostě nevydržíte? Nikdo přece není proti tvému Lukášovi. Ať přijde, seznámíme se, promluvíme si, potkáme se s jeho rodiči. Říkám to špatně?“

„Petře, přijedeš brzy?“ zeptala se Jana, když zavolala manželovi do práce.

„Brzy. Už to skoro balím,“ odpověděl.

„Tak se nikde nezdržuj. Potřebujeme si promluvit,“ řekla najednou.

„Stalo se něco?“ zneklidněl Petr.

„Jak ti to říct… ještě se úplně nic nestalo, ale mluvit musíme.“ Jana byla slyšitelně nervózní, i když podle hlasu se zatím nezdálo, že by šlo o katastrofu.

Za čtvrt hodiny už hlava rodiny odemykala dveře bytu.

„Tak co se tady u vás děje?“ zeptal se opatrně své ženy.

„Nejdřív se převlékni, umyj si ruce a nevrhej se hned zachraňovat vesmír,“ políbila ho a jemně ho postrčila ke koupelně.

Za chvíli měl všechno hotové, převlékl se a vyšel do obýváku.

„Pojď,“ vzala ho žena směrem k pokoji jejich dcery. Tereza seděla na gauči, oči zarudlé od pláče.

„No tak, co se stalo?“ snažil se Petr mluvit klidně.

„Zeptej se své dcery,“ odfrkla si Jana. „Tak povídej, řekni tatínkovi, co sis vymyslela!“

Tereza se ještě víc zatvářila uraženě, otočila hlavu k oknu a bylo zřejmé, že o svém problému nemá nejmenší chuť mluvit.

„Dobře, dámy,“ řekl Petr pevně a udeřil dlaní do stolu. „Buď mi teď v klidu, bez scén a přehnaných emocí vysvětlíte, o co jde, nebo si to vyřešte samy a já si po práci půjdu odpočinout.“

„My se tu totiž vdáváme,“ oznámila Jana jízlivě. „Nejlépe hned dneska. Bez zbytečného odkladu.“

„Prosím?“ Petr pozvedl obočí. „Jen tak se vdáváme? A za koho, smím-li se zeptat?“

Protože Tereza dál zatvrzele mlčela, musela odpovědět zase její matka.

„Lukáš Dvořák. Pamatuješ, jak sem poslední dobou pořád chodil?“

„Aha. Takže takhle.“ Petr se podíval na dceru. „Je to tak?“

Tereza mlčela.

„Dobře, moje milá. Teď ale přestaň hrát tuhle hru. Mám před tebou tancovat, abych se vůbec něco dozvěděl?“ řekl už mnohem vážněji.

„My se s Lukášem milujeme!“ vyhrkla najednou. „Je nejlepší ze všech a vezmeme se!“

„No vida, konečně aspoň něco víme,“ povzdechl si Petr. „Studuje s tebou?“

„Ano. Jsme ve stejné skupině.“

„První ročník,“ vydechl Petr napůl chápavě, napůl bezmocně. „Děti…“

„My nejsme děti!“ vyjela Tereza. „Je nám osmnáct. Jsme plnoletí!“

„Dobře. Jestli jste plnoletí, pak jste podle vás dospělí, chápu to správně? Tak tedy budeme mluvit jako dospělí lidé.“

„Já mluvit nechci! Už to vidím. Začne to: ‚Jste ještě mladí, měli byste počkat, postavit se na vlastní nohy, prověřit svoje city,‘ a podobné nudné řeči. Vy jste dospělí, rozumní, správní a nedokážete pochopit jednu úplně obyčejnou věc: my se milujeme, máme skutečné city! A vy nám to chcete zničit!“

„Terezo, já nikomu nic ničit nechci,“ unaveně si povzdechl otec. „Chci tomu porozumět. Takže ty a Lukáš se milujete, ano?“ Tereza vzdorovitě kývla. „Dobře. To je aspoň něco. A chcete se vzít? Oba dva to chcete, nebo jen ty?“

„Tati, nezačínej Lukáše urážet. On chce svatbu taky.“

„Výborně. Takže přání máte. A kde budete bydlet? Z čeho budete žít? Přemýšleli jste o tom?“

„Na tom nezáleží! Když se dva lidé milují, všechno ostatní není důležité!“ vykřikla dcera rozohněně.

„Terezo, kolik ti vlastně je?“ zeptal se otec tiše. „Mám pocit, že nejsi v prváku na vysoké, ale v první třídě. I když je člověk zamilovaný až po uši, pořád musí někde bydlet a každý den jíst. Nebo ne? Kam tolik spěcháte? Musíte se brát hned zítra? Nikdo přece neříká, že je Lukáš špatný. Ať přijde, poznáme ho pořádně, promluvíme si, setkáme se s jeho rodiči. Mám pravdu?“ otočil se k manželce.

„Máš naprostou pravdu, miláčku. Jenže je tu jeden detail. Oni důvod ke spěchu mají.“

„Cože, berou Lukáše na vojnu?“

„Ne, neberou ho na vojnu. A nejde o Lukáše.“ Jana se podívala na dceru. „Terezo, proč mlčíš? Mám to všechno říkat za tebe?“

„Nemlčím,“ zamumlala dcera naštvaně. „S Lukášem budeme mít dítě.“

„Tak moment,“ pronesl Petr překvapeně a ztěžka. „A co hodláte dělat?“

„Vzít se! Porodit ho! A ani vás nenapadne mě od toho odrazovat! Naše dítě se narodí!“

„Dobře, hlavně se uklidni. Nikdo tě od ničeho neodrazuje. Tady si musíme nejdřív všechno srovnat. Radši mi řekni, vědí o tom Lukášovi rodiče?“

„On dneska… Domluvili jsme se, že každý dnes promluví se svými rodiči.“

„A co? Už ti volal, jak to dopadlo?“

„Ne.“

„Dobře. Až zavolá, řekneš mi to. A teď mě nechte se najíst, protože při těch vašich vášních tu nakonec zůstanu hladový.“

S Janou odešli do kuchyně. Jana rychle ohřála večeři a postavila před manžela talíř.

„Co budeme dělat?“ zeptala se tiše.

„Zatím nevím. Upřímně, opravdu nevím. Počkejme, co řeknou jeho rodiče. Třeba společně najdeme nějaké řešení.“

Sotva Petr dojedl, přišla od Lukáše zdrcující zpráva: rodiče jsou kategoricky proti, doma proběhl těžký rozhovor a skončil hádkou. To nevypadalo dobře.

O dalších patnáct minut později vešla Tereza do obýváku s telefonem v ruce a tiše řekla, přičemž zakryla mikrofon:

„Lukášova máma. Chce mluvit s někým z vás.“

Jana si založila ruce na prsou.

„Miláčku, vezmi to prosím ty. Já nemůžu.“

Petr se na ženu vyčítavě podíval, ale telefon si vzal, zapnul hlasitý odposlech a přiložil si prst ke rtům.

„Dobrý večer, tady Petr Novák, Terezin otec.“

„Hana. Lukášova matka. Náš syn nám dnes oznámil, že chodí s vaší dcerou. A vzhledem k jejímu stavu zjevně nezůstalo jen u chození. Navíc mají velkolepé plány. Vy o tom víte?“

„Ano. S Terezou jsme mluvili.“

„Výborně. Pak vás tedy žádám, abyste vzali na vědomí, že my jsme zásadně proti těm jejich velkolepým plánům.“ Slovo plány vyslovila s jedovatým opovržením. „Náš syn má studovat, získat vzdělání, vybudovat si kariéru. Manželství v prvním ročníku, a už vůbec ne dítě, do našich představ nepatří.“

„Do našich představ také nepatřilo, že se dcera narychlo vdá,“ odpověděl Petr pevně. „Jenže Tereza čeká dítě. A mimochodem s vaším synem. Co s tím tedy podle vás máme dělat?“

„To je, promiňte, váš problém, pane Nováku. Zaprvé si nejsem jistá, že je to Lukášovo dítě. Zadruhé, i kdyby bylo, tenhle trik: rychle se vezmeme, protože je těhotná, na nás neplatí. Vaše dcera, jako každá mladá dívka, se chce vdát. A Lukáš samozřejmě není z obyčejné rodiny, má zajištění, bytové možnosti a určité postavení. Jako žena tomu rozumím, ale jako matka udělám všechno pro to, abyste dali mému synovi pokoj. Není to jen můj názor, manžel to vidí stejně. Se synem jsme mluvili, přijal naše argumenty a požádal mě, abych vaší dceři vyřídila, že ho už nemá obtěžovat. Ať si dělá, co chce. Ať rodí, nebo… to se nás netýká. Na shledanou.“

Ozvaly se krátké tóny ukončeného hovoru. Petr se těžce podíval na své dvě ženy a zachmuřeně řekl:

„Slyšely jste to všechny? Dobře. Takže dítě se narodí. To dítě nemůže za to, že jeho otec je zbabělec. Nic strašného se neděje. Vezmeš si přerušení studia, potom se vrátíš, nejsi první ani poslední. Finančně pomůžeme, s dítětem taky. A s těmihle lidmi si ještě poradíme. To jsou mi charaktery! Já nic, já muzikant. Tak dost. Uklidněte se, poplačte si, jestli musíte, ale ne dlouho. Zvládneme to.“

Potom odvedl Janu stranou a tiše jí řekl:

„Dneska si vezmi Terezu k sobě, aby neudělala nějakou hloupost. Promluv s ní, uklidni ji. Já si lehnu v jejím pokoji.“

Za hodinu se ozval zvonek.

„Koho sem teď čerti nesou?“ zabručel Petr podrážděně a šel otevřít.

Za chvíli se vrátil do obýváku s mladíkem po boku.

„Lukáši!“ Tereza se k němu rozběhla. „Přišel jsi pro mě?“

„Ano. Pro tebe.“ Lukáš se nadechl. „Pane Nováku, paní Jano, přijel jsem si Terezu odvést.“

„Odvést kam, smím-li se zeptat?“

„Zatím nevím. Asi si pronajmeme garsonku. Jsme plnoletí, takže vás prosím, abyste nám nebránili.“ Otočil se k Tereze. „Pojedeš se mnou?“

„Samozřejmě! Kamkoli!“

„Tak moment,“ zvedl Petr ruku. „Pár otázek. Tvoje matka řekla, že celá vaše rodina je proti vašemu rozhodnutí s Terezou. A že ty také.“

„Nebylo to úplně tak, pane Nováku. Rozhodla to máma. Táta s ní souhlasí apriori,“ vyslovil to slovo naprosto přirozeně, „a já jsem jen předstíral, že mě přesvědčili. Potom jsem si vzal peněženku, občanku, kartu a jsem tady.“

„Tak tohle začíná být zajímavé,“ řekl Petr a bylo vidět, že je příjemně překvapený. „Takže chceš odvést Terezu, pronajmout byt… a za co, promiň?“

„Budu pracovat. Vezmu brigády, co půjdou. Mám naspořené nějaké peníze z léta. Máma mi kartu zablokuje, to je jasné, ale hotovost mám u sebe. A školu nechci nechat. Udělám to tak, abychom to zvládli.“

„Hm. To nezní nejhůř.“ Petr se podíval na ženu. „Co říkáš, pustíme dceru? Ten kluk možná není tak jednoduchý, jak jsme si mysleli.“

„Nevím,“ pokrčila Jana rameny. „Kam by teď šli? Je noc.“

„Myslíš správně. V noci nikam odcházet nebudete.“ Petr se otočil k mladým. „Teď si to vyjasníme. Chcete se vzít?“

„Ano!“ odpověděli oba zároveň.

„A dítě si necháte?“

Odpověď byla stejná.

„Dobře. Pak vás podpoříme, ale máme podmínky. Za prvé, ty se ze všech sil pokusíš usmířit se svými rodiči a ty, Terezo, ho v tom podpoříš. Lukáš dnes zůstane tady. Je noc, nikam nepojedete. Usteleme ti v obýváku, zatím jsi tu jen host, kamarád naší dcery. Svým napíšeš, že spíš u přátel. Potom je postupně připravíš na pravdu, ale bez hádek. Studium neopouštět! Zvlášť ty,“ kývl směrem k Lukášovi. „Tereza půjde na mateřskou, potom to dožene. Pomůžeme vám, jak budeme moct, penězi i hlídáním, ale žít za vás nebudeme. Svatbu zatím navrhuju bez velkého rámusu. Peníze se vám budou hodit. Později si můžete udělat oslavu, jakou budete chtít. Souhlasíte?“

„Ano,“ řekl Lukáš bez zaváhání.

„Já jsem ale chtěla opravdovou svatbu,“ protáhla Tereza zklamaně. „S bílými šaty, závojem, limuzínou a hosty.“

„Teď na to není čas,“ namítl ženich. „Podepíšeme to potichu a za rok nebo za dva uděláme pořádnou svatbu.“

„Dobře,“ přikývla Tereza tiše. „Jak řekneš.“

„Tak tedy, děti, plány jsou jasné a úkoly rozdané. Připravte se na spaní, zítra všichni brzy vstáváme.“

Jana si přesto manžela odchytila, když si šel do kuchyně pro sklenici vody.

„Poslouchej, jak jsi dokázal tak rychle otočit?“

„Rychle?“ Petr se hořce pousmál. „Po tom telefonátu s jeho matinkou se mnou ještě pořád cloumala zlost. A najednou přijde tenhle kluk, o kterém jsem si myslel, že je maminčin mazánek. Jenže se ukázalo, že je to chlap. Neucukl. Nenechal holku, kterou miluje, samotnou. Takovému člověku se dá dcera svěřit.“

„Ty máš jako vždycky pravdu, miláčku.“ Jana ho políbila a šla rozdělovat všechny na místa ke spaní.

Život jim toho večera dal lekci, na kterou nikdo z nich nezapomněl: láska se nepozná podle krásných vět, ale podle činů. A někdy právě nejtěžší zkoušky dokážou upevnit pouta, která mají skutečnou hodnotu.