Matka je hned po Novém roce odložila do dětského domova…
Dívky plakaly. Byly to děti z domova, zvyklé na teplo kuchyně, na babiččiny ruce, na známou postel a šepot večerních pohádek. Zatímco jejich matka znovu a znovu skládala svůj osobní život, jako by bez muže po boku nemohla ani dýchat, sestry Klára a Anička bydlely u babičky. Jenže na Tři krále babička odešla, a matka je odvezla do ústavu. Ne, nebyla žádná poběhlice, nepila, ani cigaretu by si nezapálila. Jen si pořád opakovala: copak je to spravedlivé, že bývalý manžel si žije, jak se mu zachce, a ona má sama táhnout dvě děti na krku?
Rozepínala Aničce kabátek a přitom podrážděně mluvila: „Nebrečte pořád, prostě se to tak semlelo, já za to snad můžu? Tady se budete mít dobře, jednou mi ještě poděkujete!“ Anička už sotva popadala dech, byly jí teprve tři roky a vůbec nechápala, proč se všechno kolem ní najednou hroutí. Ale když viděla matčiny tvrdé, rozzlobené oči a uplakaný, vyděšený obličej své sedmileté sestry Kláry, cítila, že se stalo něco zlého. Matka sykla: „Nedělejte mi ostudu. Já se vás nezříkám, jen se trochu zařídím a vezmu si vás zpátky. O Velikonocích přijedu. Přijedu a odvezu vás!“ Holčičky ještě vzlykaly, ale ztichly: maminka přece řekla, že se vrátí.
Na dětský domov si zvykaly těžko, i když je vychovatelky měly rády a litovaly je. Nebyly drzé, rychle chápaly a držely při sobě tak dojemně, že nad nimi člověku měklo srdce. Klára si všechny získávala vážnýma tmavýma očima, jako by v nich nosila víc smutku, než se do dítěte vejde. Anička zase připomínala kulatý světlovlasý bochánek, měkký a dobrosrdečný. Pořád tahala Kláru za rukáv: „A kdy připlavou ty Velikonoce? Připlavou a odvezou nás za maminkou?“ Klára jí už snad posté trpělivě vysvětlovala: „Velikonoce nejsou loď, Ani. Je to svátek, bývá na jaře. Pamatuješ, jak babička barvila vajíčka?“ Anička důležitě přikývla, že si pamatuje, ale jakmile se jí v hlavě objevila babička, na řasách se jí zatřpytily drobné slzičky. Klára sama toužila vědět, kdy ty Velikonoce konečně budou. Nakonec se s tím zeptala vychovatelky. Paní Marcela Nováková se podivila: děti obvykle vyhlížely Ježíška, Mikuláše nebo narozeniny. Přesto Kláře dala malý kalendářík. „Podívej, tady bude Velikonoční neděle, zakroužkovala jsem ji. A dnes je tohle datum. Každé číslo je jeden den. Když jsem byla malá, škrtala jsem si takhle dny do prázdnin.“ Klára začala čísla také přeškrtávat a ocásek dnů, které zbývaly do maminčina příjezdu, se zkracoval.
Ráno o Velikonoční neděli přiběhla Anička ke Kláře, v pěsti pevně svírala červené vajíčko a celá zářila: „Klárko! Klárko! Dneska maminka přijede, já mám takovou ladost, takovou ladost. Ty máš taky ladost?“ Klára se na matku také nemohla dočkat. Zpočátku bylo čekání sladké a veselé, jenže po odpoledním odpočinku už ji pálilo v krku a měla co dělat, aby se nerozplakala. Anička se navíc pořád motala kolem ní, popotahovala a ptala se znovu a znovu. K večeru už Klára pochopila, že je matka oklamala. Přesto hladila Aničku po vlasech a šeptala: „Maminka určitě jela autobusem a ten zapadl. Sama jsem slyšela, vážně, cesty jsou hrozné! Říkaly to všechny vychovatelky. Aničko, neplač, autobus vytáhnou a maminka zítra určitě dorazí. Teď asi přespí někde na vsi.“ Mladší sestřička přikyvovala a polykala slzy. Matka ale nepřijela ani druhý den, ani další. Dívky ji čekaly pořád, každý den vymýšlely nové důvody, proč se zdržela.
Jednoho rána Klára Aničku nenašla. Vychovatelky jí řekly, že si mladší sestru odvezla matka. Mnohem později se Klára dozvěděla, že se jí matka písemně vzdala. Jenže Klára měla nakonec štěstí: po dvou letech ji vypátrala otcova sestra. Teta Helena byla laskavá žena a Klára si ani nevšimla, kdy jí poprvé začala říkat mami. Dobrota tety i celé její rodiny pomalu zacelovala rány v Klářině srdci. Na matku a na sestru se snažila nemyslet. Věděla sice, že Anička tehdy byla ještě maličká a nemohla ničemu pořádně rozumět, ale stejně…
Roky uběhly. Klára vystudovala zdravotní školu, stala se sestrou, vdala se, porodila syna. Nežili si nijak bohatě, ale doma drželi pohromadě. A pak jednoho dne přišel Kláře dopis. Od Aničky!
„Ahoj, moje milovaná sestřičko! Ty si mě už možná vůbec nepamatuješ? Já si pamatuju jen tvoje copánky a kostkované bačkůrky. Tolik bych tě chtěla vidět! Nedávno jsme se vrátili do našeho kraje, bydlíme v Březové. Jestli ti to nebude vadit, mohla bych za tebou přijet na návštěvu?“
Klára jen pokrčila rameny: zvláštní, sama ji k sobě nezve, ale hned se zve k ní… Přesto odepsala, že přijet může.
Anička v modré bundě, silně kulhající, šla na autobusovém nádraží přímo proti ní a radostně mávala rukou. Poznala Kláru mezi lidmi, vrhla se jí kolem krku a rozplakala se: „Sestřičko, jak jsem tě uviděla, hned jsem věděla, že jsi to ty! Moje Klárka! Hned, věříš mi?“
Klára nespokojeně zabručela, že brečela jako malá a brečí pořád, ale ji samu v očích nepříjemně zaštípalo.
Po večeři začala Anička vyprávět: