— Vstávat, honem! — ostrý hlas mé tchyně se přesně v osm ráno rozlétl celým bytem. V tu chvíli ještě neměla tušení, že za pár hodin bude do kufru skládat svoje vlastní věci.
— No tohle je nádhera! Do čtyř do rána nespala! Hotová princezna! Okamžitě vylez! Doma bordel, pořádné jídlo nikde a ona si vyspává! — její křik mi vrazil do spánku jako těžké kladivo do betonové zdi.
Pomalu jsem otevřela slepené oči a zadívala se do stropu. V hlavě mi hučelo. Budík ukazoval přesně osm. Spala jsem jen tři hodiny — v noci jsem dokončovala složitou zakázku, díky které jsme měli ten měsíc vůbec šanci všechno utáhnout. Jenže paní Alenu Novotnou to nezajímalo. Podle ní nebylo sezení u notebooku skutečná práce, ale jen pohodlná výmluva, aby se člověk nemusel starat o domácnost.
Zvedla jsem se na loktech a cítila, jak se ve mně rozlévá chladný vztek. Byla to moje ložnice, moje postel, náš s Petrem byt, na který jsme spláceli hypotéku. Přesto jsem se tu už třetí týden necítila jako doma, ale spíš jako někdo, kdo překáží. Petrovi rodiče přijeli prý jen na pár dní, jenže ve skutečnosti se začali chovat tak, jako by jim tu patřil každý šuplík i každý kout.
Dveře se prudce otevřely. Samozřejmě bez zaklepání. Ve dveřích stála Alena Novotná v křiklavém domácím županu, ruce pevně zapřené v bocích.
— Co tu sedíš? Rozhodla jsem se udělat palačinky a není mouka. Dojdi do obchodu, než tam bude plno.
Zhluboka jsem se nadechla.
— Paní Novotná, mouka je dole v kuchyňské skříňce. A já teď nikam nepůjdu. Odpočívám.
— Ona odpočívá! — vybuchla tchyně. — Petr odešel do práce hladový a jí je to jedno! Ani trochu studu! V tvém věku jsem už držela celý byt na svých bedrech a děti vodila do školky!
Neodpověděla jsem. Vstala jsem z postele a odešla do koupelny. Chtěla jsem se aspoň opláchnout, smýt ze sebe tohle těžké, lepkavé ráno.
V kuchyni seděl tchán František Novotný a hlasitě usrkával čaj z mého oblíbeného hrnku — přesně z toho, o kterém jsem ho několikrát prosila, aby ho nepoužíval. Na stole se vršila špinavá hromada talířů a sklenic, zjevně pečlivě ponechaná „hospodyni“.
— Á, milostivá se ukázala, — ušklíbl se. — Už jsme si mysleli, že nás poctíš až k obědu.
Přešla jsem ke stolu, kde ležely klíče. Moje klíče. Přívěsek ve tvaru malé stříbrné kočky se zaleskl v ranním světle. Dotkla jsem se ho prsty — kdysi pro mě znamenal svobodu, koupila jsem si ho z první větší výplaty, když jsme se sem s Petrem nastěhovali. Teď působil jako poslední důkaz, že tenhle byt je pořád můj, i když kolem mě vládl cizí pořádek.
— Kde je Petr? — zeptala jsem se a zapnula kávovar.
— Už šel, — utrousila tchyně a ledabyle rozsypávala mouku po lince. — Říkal, že tě nemáme litovat a máme se pustit do tvé výchovy. Prý tě moc rozmazlil.
Okamžitě mi bylo jasné, že lže. Petr se dokázal konfliktu vyhnout, uměl mlčet, uměl předstírat, že problém nevidí, ale něco takového by neřekl. Jenže samolibý úsměv na jejích rtech se stal tou poslední kapkou.
— Do mojí výchovy? — zopakovala jsem tiše.
— Samozřejmě, — spokojeně přikývla Alena Novotná. — Jsi žena. Tvoje místo je u sporáku, ne před obrazovkou. Ještě tu měsíc pobudeme a třeba z tebe nakonec něco bude.
Pomalu jsem se rozhlédla: mouka na podlaze, cizí člověk s mým hrnkem v ruce, cizí pravidla nasazená v mém vlastním bytě.
Nekřičela jsem. Nerozplakala jsem se. Jen jsem se mlčky vrátila do pokoje, odpojila notebook z nabíječky a uložila ho do tašky. Převlékla jsem se do džínů a svetru, vzala doklady, peněženku a telefon.
Když jsem vyšla na chodbu, uviděla jsem tchyni, jak se už přehrabuje v mé skříni.
Zůstala jsem stát u dveří a několik vteřin jen hleděla. Její ruce bez ostychu přehazovaly moje šaty, svetry, dokonce i prádlo — všechno, co jsem večer po práci pečlivě skládala na místo. Pohybovala se jistě, jako by na to měla nezpochybnitelné právo.
— Co to děláte? — zeptala jsem se klidně, ale můj vlastní hlas zněl mnohem chladněji, než jsem čekala.
Alena Novotná se ani neotočila.
— Dávám to tady do pořádku. Máš tu všechno pomíchané, nic se nedá normálně najít. Půlku jsem už přeskládala, tak mi nepřekážej.
Přistoupila jsem blíž a zavřela dvířka skříně přímo před jejíma rukama.
— Na moje věci nesahejte.
Prudce se otočila. Tvář se jí zkřivila uraženým pobouřením.
— Jak se mnou tohle mluvíš? Jsem starší než ty! Já vím líp, jak se věci dělají správně!
— U vás doma možná, — odpověděla jsem tiše. — Tady ne.
Na okamžik se rozhostilo ticho. I z kuchyně přestal doléhat cinkot a šustění — tchán zřejmě také poslouchal.
— Tak takhle to je, — procedila mezi zuby. — Takže my jsme ti tady na obtíž?
Neřekla jsem nic. Jen jsem vzala tašku, oblékla si bundu a zamířila ke dveřím.
— A kam si myslíš, že jdeš? — tchynin hlas se zaostřil ještě víc.
Zastavila jsem se u východu, sebrala klíče a otočila se.
— Tam, kde mě nepovažují za domácí služku.
Dveře se za mnou zavřely tiše, skoro neslyšně. Ale ve mně se v tu chvíli něco zamklo. Nadobro.