— Jak dlouho se vůbec dokážeš hýbat bez přestávky? A když už se tak vychvaluješ, rovnou mi řekni, jaké nabízíš záruky.
— Jaké záruky?
— No, vždyť se mi tu právě prodáváš jako prvotřídní zboží. Tak se jen ptám na parametry.
— Ženy jsou ze mě úplně vedle.
— Opravdu všechny?
— Skoro všechny.
— A ani jedna ti ještě nenapsala recenzi?
Jmenuji se Jana, je mi šestačtyřicet a ještě donedávna jsem si docela upřímně myslela, že muži po padesátce bývají klidnější, rozumnější a alespoň trochu realističtější v tom, jak hodnotí sami sebe. Ukázalo se však, že věk automaticky nepřináší moudrost. Některým mužům jen poskytne víc let na to, aby mohli ostatním vysvětlovat, jak výjimeční vlastně jsou.
S Petrem jsme se seznámili přes seznamku. Bylo mu dvaapadesát. Na fotografiích působil jako seriózní, solidní chlap, který má život pevně v rukou. Na jedné fotce stál vedle auta, na další se nechal vyfotit u grilu a na třetí pózoval u velkého terénního vozu. Později mimochodem vyšlo najevo, že ten vůz nebyl jeho, ale sousedův. Zkrátka klasická galerie muže, který se velmi snaží vypadat úspěšněji, než jak vypadá jeho skutečná finanční situace.
Psali jsme si asi deset dní. Nebylo to nijak dlouho, ale jedna věc mě zaujala téměř okamžitě. Petr velice rád mluvil o sobě. Vlastně „rád“ je příliš mírné slovo. On byl vlastní osobou doslova fascinovaný.
Kdyby někdo někdy uspořádal mistrovství světa ve vyprávění o vlastní velikosti, Petr by se nespokojil s vítězstvím. Ještě by sám sobě slavnostně předal pohár, medaili, diplom a pravděpodobně pronesl děkovnou řeč.
Zpočátku jsem to brala s nadhledem. Každý máme nějakou slabost a jeho slabostí byl očividně on sám. Říkala jsem si, že dokud sebeláska nepřekročí hranice zdravého rozumu, nemusí to být žádná tragédie.
Netušila jsem, jak moc se pletu.
Na první osobní schůzce jsme se domluvili v malé kavárně s pekárnou kousek od centra. Bylo to příjemné místo. Dobrá káva, slušné zákusky, klidná atmosféra. Lidé tam chodili posedět, popovídat si a strávit hezkou chvíli, ne dokazovat společenské postavení velikostí účtu.
Přišla jsem přesně. Jsem totiž dospělý člověk a pokud se s někým domluvím na šestou, jsem tam v šest.
Ne v šest hodin a dvacet čtyři minut.
Petr se objevil právě v 18:24. Na čas jsem se podívala schválně a zapamatovala si ho, protože během těch čtyřiadvaceti minut jsem si stihla objednat kávu, sníst zákusek a několikrát dojít k závěru, že buď zabloudil, nebo si schůzku rozmyslel.
Nic z toho.
Prostě přišel pozdě.
A nevypadal ani trochu provinile.
Došel k mému stolku a naprosto klidným hlasem řekl:
— Ahoj.
Podívala jsem se na hodinky. Potom na něj. A pak znovu na hodinky.
Všiml si toho.
— Zácpa.
Samozřejmě. Dopravní zácpa. Ve městě, kde mu cesta z domova do té kavárny běžně zabrala asi sedm minut.
Neměla jsem náladu rozjíždět hádku hned během první minuty, takže jsem poznámku spolkla. Petr se otočil, došel k pultu a objednal si kávu. Jen pro sebe. Zaplatil si ji zvlášť, rychle a s takovou samozřejmostí, až jsem měla pocit, že si ten pohyb musel doma několikrát nacvičit před zrcadlem.
A právě tehdy mě poprvé napadlo, že jeho pozdní příchod možná nebyl tak úplně náhodný.
Kdyby totiž dorazil včas, stáli bychom u pultu společně. Objednávali bychom ve stejnou chvíli a možná by vznikla situace, kdy by bylo třeba vyřešit placení.
Takhle už jsem měla vlastní kávu i dezert dávno zaplacené.
Pohodlné. Praktické. Úsporné.
Strategie hodná ministerstva financí.
Skutečné představení ale začalo teprve potom. Petr se rozhodl, že mě musí detailně seznámit se všemi svými životními úspěchy.
Čekala jsem třeba vyprávění o podnikání, zajímavých projektech nebo cestování.
Byla jsem naivní.
Prvním významným bodem jeho osobního seznamu úspěchů byl byt.
— Mám vlastní byt.
— To je fajn.
— Fakt vlastní.
— Výborně.
— Zdědil jsem ho po babičce.
Na chvíli jsem nevěděla, jak na to reagovat. Většinou se lidé chlubí něčím, čeho dosáhli vlastními silami, ale rozhodla jsem se být velkorysá. Byt je byt. Dobře.
Vzápětí přišla na řadu jeho chlouba číslo dvě.
Auto.
— Mám spolehlivé auto.
— To se hodí.
— Jezdí už patnáct let.
Měla jsem na jazyku otázku, zda už si náhodou nezačalo vyřizovat starobní důchod, ale zachovala jsem se slušně a nechala si ji pro sebe.
Pak jsme se dostali k výdělku.
Tentokrát se Petr viditelně narovnal. Ramena dozadu, brada mírně vzhůru. Z výrazu v jeho tváři bylo jasné, že přichází vrchol prezentace.
— Vydělávám docela dobře.
Připravila jsem se na částku, která by alespoň trochu odpovídala jeho slavnostnímu tónu.
— Padesát osm tisíc.
Pronesl to tak hrdě, jako by mi právě sdělil, že si koupil soukromý ostrov někde uprostřed oceánu.
Opatrně jsem přikývla.
Opravdu velmi opatrně.
Nechtěla jsem jedním špatným pohybem poškodit tak pečlivě budované sebevědomí.
Po zděděném bytě a patnáctiletém autě jsem si myslela, že sbírka ohromujících úspěchů už bude vyčerpána.
Nebyla.
Petr se teprve zahříval.
Rozhovor se postupně přesunul k tématu jeho neuvěřitelné obliby u žen.
Podle jeho slov ho ženy milovaly.
Ženy ho chtěly.
Ženy se kvůli němu pomalu přestávaly ovládat.
Člověk mohl z jeho vyprávění získat dojem, že před jeho domem stojí zástup obdivovatelek a každé ráno mezi sebou losují pořadová čísla.
Poslouchala jsem a stále silněji jsem měla pocit, že mluvíme o nějakém úplně jiném Petrovi.
Protože muž naproti mně přišel skoro o půl hodiny později a z nabídky si vybral jednu z nejlevnějších káv.
Přitom o své osobě hovořil, jako by byl minimálně celebritou evropského významu.
A pak přišlo téma, které považoval za skutečný trumf.
Jeho schopnosti v posteli.
Právě v té chvíli mi došlo, že ten večer nakonec možná nebude ztracený. Tak zábavnou prezentaci jsem totiž už dlouho neslyšela.
Petr se začal propagovat skoro jako výrobek z luxusního katalogu.
— Ženy jsou se mnou nadšené.
— Hm.
— Nikdy si žádná nestěžovala.
— To je krásné.
— Se mnou je to vždycky skvělé.
— Úžasné.
— Určitě bys nelitovala.
Pak se odmlčel.
Byla to pečlivě načasovaná, sebevědomá pauza. Možná až příliš pečlivě načasovaná.
Nakonec se lehce usmál a prohlásil:
— Můžeme jet ke mně.
Podívala jsem se na něj.
Pak na svůj hrnek.
A znovu na něj.
V tu chvíli mě přestalo bavit hrát roli zdvořilé posluchačky jeho nekonečné reklamní kampaně.
Jestli se někdo rozhodne představovat sám sebe jako exkluzivní prémiové zboží, má potenciální zákazník přece právo znát technické parametry.
Usmála jsem se.
— Dobře. A jaké dáváš záruky?
Petr ztuhl.
— Jak to myslíš?
— Normálně. Jaké jsou záruky?
— Jaké záruky jako?
— Že se mi to opravdu bude líbit.
Zamrkal.
Jednou.
Podruhé.
Potřetí.
A mně se najednou otevřel nečekaně široký prostor pro kreativitu.
— Vždyť jsi mi právě vysvětlil, že jsi v téhle oblasti mimořádně schopný. Tak určitě existují nějaké konkrétní ukazatele výkonu.
Začal červenat.
Nejdřív jen trochu.
Já ale už neměla chuť brzdit.
— Kolik minut se dokážeš hýbat bez přestávky?
Petr se zakuckal.
To mě samozřejmě povzbudilo.
— Třicet minut?
Mlčel.
— Hodinu?
Ticho najednou získalo skoro vlastní osobnost.
— Nebo se bavíme pouze o reklamním letáku, ve kterém technické údaje úplně chybějí?
V tu chvíli vypadal, jako by si ze všeho nejvíc přál objevit schopnost teleportace a během sekundy zmizet ve vlastním obýváku.
Pro mě ovšem představení teprve nabíralo správný směr.
— A máš nějaké recenze?
— Jaké recenze?
— Od spokojených zákaznic.
Zíral na mě s očima otevřenýma dokořán.
— Ty si ze mě děláš srandu?
— Vůbec ne. Jen si ověřuju informace.
— Jaké informace?
— Docela zásadní. Celou dobu tu přece děláš prezentaci.
Začal být viditelně nesvůj. Nejdřív nervózní, pak podrážděný a vzápětí zase nervózní.
Musím přiznat, že sledovat tu proměnu bylo fascinující.
Ještě před několika minutami seděl proti mně muž, který s naprostou samozřejmostí vysvětloval, jak mimořádně kvalitní partner je.
Stačilo ale položit několik konkrétních otázek a celý systém se zasekl.
Jako starý počítač, kterému někdo spustil o jeden program navíc.
Rozhodla jsem se, že mu trochu pomůžu.
— Nemáš třeba seznam hlavních výhod?
— Ty nejsi normální.
— Proč?
— Jakých výhod?
— Zatím jsem se dozvěděla hlavně o bytě po babičce a autě, které už má skoro vlastní životopis.
A bylo hotovo.
Petr se doslova sesypal. Ne fyzicky, samozřejmě, ale jeho sebejistota zmizela tak rychle, jako když z propíchnutého balónku unikne vzduch.
Celý večer seděl přede mnou vzpřímeně, důležitě, sebevědomě, jako muž naprosto přesvědčený o své mimořádnosti.
Jenže ve chvíli, kdy jsem po něm chtěla trochu konkrétnosti, se ukázalo, že za působivým obalem stojí úplně obyčejný člověk s obrovským sebevědomím a téměř nulovou schopností svá tvrzení jakkoli doložit.
Domů jsem odjela sama.
A vůbec mě to nemrzelo.
O několik dní později mi Petr napsal.
Podle něj jsou dnešní ženy příliš náročné.
Když jsem si zprávu přečetla, dlouho jsem se smála.
Muž, který mi dobrých dvacet minut vysvětloval, jak je výjimečný, se skutečně cítil dotčený ve chvíli, kdy po něm někdo chtěl, aby svou výjimečnost alespoň trochu konkretizoval.
A právě tehdy jsem si uvědomila jednu velmi jednoduchou věc.
Čím hlasitěji člověk propaguje sám sebe, tím pozorněji je dobré číst návod k použití.
Protože za nablýskaným obalem se někdy skrývá produkt, který se vyděsí už při první otázce na základní vlastnosti.
A pokud muž zrudne ve chvíli, kdy ho požádáte, aby vyjmenoval své přednosti, možná je jeho největší výhodou něco úplně jiného.
Třeba schopnost ukončit schůzku včas a uvolnit ženě zbytek večera na něco, co bude skutečně příjemné a zajímavé.
Pohled psychologa
Takové chování se poměrně často objevuje u lidí, jejichž sebevědomí je na první pohled velmi vysoké, ve skutečnosti však není příliš stabilní. Neustále mluví o svých přednostech, protože potřebují od okolí pravidelné potvrzení vlastní hodnoty. Dokud ostatní poslouchají, souhlasně přikyvují, obdivují je a nekladou nepříjemné otázky, celý mechanismus funguje bez problémů.
Potíže začínají ve chvíli, kdy někdo požádá o konkrétní příklad.
Najednou už nestačí říct: „Jsem skvělý.“ Je potřeba vysvětlit proč. A právě tam může sebejistota, která ještě před chvílí působila téměř neprůstřelně, velmi rychle zmizet.
Výmluvné je i to, že Petr se Janu snažil přesvědčit o své hodnotě hlavně slovy. Jeho dlouhá sebeprezentace nebyla podpořena konkrétními činy. Už samotný pozdní příchod bez omluvy a způsob, jakým si okamžitě vyřešil jen vlastní objednávku, působily mnohem výmluvněji než všechny příběhy o jeho kvalitách.
Proto několik jednoduchých doplňujících otázek vyvolalo tak silnou reakci.
Dokud mohl určovat pravidla rozhovoru on, cítil se bezpečně. Popisoval vlastní úspěchy, popularitu i schopnosti a očekával, že druhá strana jeho slova jednoduše přijme. Ve chvíli, kdy Jana přestala být pasivním publikem a začala se ptát, jeho pečlivě budovaný obraz se začal rozpadat.
Závěr je poměrně prostý.
Člověk, který si skutečně věří, obvykle nepotřebuje dlouhou reklamní kampaň na vlastní osobu.
Jeho vlastnosti se projeví i bez dvacetiminutové prezentace, bez nekonečného seznamu předností a bez neustálého ujišťování okolí, že je nenahraditelný, žádaný a výjimečný.
Někdy totiž mnohem víc než velká slova řekne způsob, jakým člověk přijde na schůzku, jak se chová k druhému a co udělá ve chvíli, kdy přestane dostávat obdiv a místo něj uslyší obyčejnou otázku.