„Tak dost, Aneto. Mezi námi už nic není! Chci opravdovou rodinu a děti, jenže ty mi je dát nemůžeš. Čekal jsem dost dlouho. Toužím po synovi. Žádost o rozvod už leží na úřadě. Máš tři dny, abys sbalila své věci. Až odejdeš, zavolej mi. Do té doby budu bydlet u matky. Nezdržuj se, byt musíme připravit pro dítě a jeho matku. Ano, slyšíš správně — moje budoucí žena je těhotná. Tři dny, Aneto!“
Aneta mlčela. Co také mohla říct?
Dítě se jí nedařilo donosit. Michal čekal už pět let a za tu dobu prošli třemi bolestnými neúspěchy.
Aneta navštívila celou řadu lékařů, podstoupila vyšetření a pokaždé slyšela totéž: je zdravá. Proč tedy každé těhotenství končilo stejně? Vždy se o sebe starala, hlídala si zdraví a žila spořádaně.
Naposledy se jí udělalo zle přímo v práci. Kolegové okamžitě zavolali záchranku, ale všechno se seběhlo příliš rychle…
…Dveře se za Michalem s hlasitým bouchnutím zavřely a Aneta se bezvládně sesunula na pohovku.
Neměla sílu ani chuť balit. Navíc vůbec netušila, kam by se měla odstěhovat.
Během studií i před svatbou žila u tety. Ta už ale nežila a její syn byt dávno prodal. Měla se vrátit na vesnici do domu, který zůstal po babičce? Nebo si najít podnájem? A co práce?
Otázek bylo příliš mnoho a na všechny potřebovala najít odpověď během pouhých tří dnů…
…Brzy ráno se otevřely vstupní dveře a do bytu vešla tchyně.
„Nespíš? To je dobře. Přišla jsem dohlédnout, abys odsud neodnesla něco, co ti nepatří.“
„Staré prádlo po vašem synovi si určitě nevezmu. Chcete snad přepočítat i moje spodní prádlo?“
„Jak jsi najednou drzá! Dřív jsi působila tak slušně, tiše a mile. A podívej, jak to dopadlo. Už po prvním potratu jsem Michalovi říkala, že mu dítě nikdy neporodíš.“
„Přišla jste jen proto, abyste mi to připomněla? Tak si raději sedněte a mlčte.“
„Kam neseš ten servis?!“
„Je můj. Zůstal mi po tetě a má pro mě velkou citovou hodnotu.“
„Bez něj bude v bytě všechno vypadat prázdně!“
„To už není můj problém. Brzy budete mít vnouče.“
„Odnes si jen věci, které jsou skutečně tvoje!“
„Počítač je můj. Kávovar a mikrovlnku mi dali kolegové. Auto jsem si koupila ještě před svatbou. Váš syn má přece vlastní.“
„Všechno máš, jen ne schopnost porodit dítě!“
„To není vaše věc. Lékaři říkají, že jsem zdravá. Možná to tak Bůh zařídil.“
„Dívám se, že tě to vůbec netrápí! Třeba jsi děti ani nechtěla a všechno jsi dělala schválně.“
„Říkáte strašné věci. Dodnes mě bolí, když si na to vzpomenu.“
Aneta ještě jednou prošla celý byt. Zdálo se, že už má sbaleno všechno. Kartáček, kosmetiku, domácí pantofle, oblečení…
Přesto ji neopouštěl pocit, že na něco důležitého zapomněla. Tchyně, která stála opodál a sledovala každý její pohyb, jí nedovolovala pořádně přemýšlet.
Pak si Aneta vzpomněla na starou kočičí sošku. Uvnitř ukrývala malé tajemství, o kterém nikdo nevěděl. Ani Michalovi o něm nikdy neřekla. V dutině figurky byly schované náušnice a prsten. Neměly velkou cenu, ale patřily babičce a pro Anetu byly vzácnou památkou.
Michal sošku vždycky označoval za zbytečný krám. Nepřestěhoval ji náhodou na balkon? Všechno, co považoval za nepotřebné, odkládal právě tam. Aneta otevřela balkonové dveře.
„Co tam ještě hledáš?“ ozvala se okamžitě tchyně. „Sbalila ses, tak odejdi! Loučíš se s bytem? Tak se rozluč. Jiný už stejně mít nebudeš.“
Soška byla skutečně na balkoně. Šperky zůstaly uvnitř. Teď už mohla odejít.
„Tady jsou klíče. Sbohem. Upřímně doufám, že už se nikdy neuvidíme.“
Aneta se zastavila v kanceláři. Stále byla na pracovní neschopnosti, ale požádala, aby jí rovnou vystavili dovolenou.
„Všichni tě litujeme, ale jak to bez tebe zvládneme? Budou stačit tři týdny? Hlavně zůstaň na telefonu. Bez tvých konzultací se zastaví skoro polovina projektů.“
„Dobře. Práce mi možná pomůže přijít na jiné myšlenky. Děkuji.“
„Potřebuješ s něč pomoct?“
„Ne, zvládnu to.“
„Tak zařídím, aby ti co nejdřív poslali peníze za dovolenou i odměnu.“
„Děkuji. Teď se mi budou opravdu hodit.“
Byt si Aneta hledat nezačala. Rozhodla se odjet na vesnici do starého domu po babičce. Nikdo ji tam samozřejmě nečekal. Babička zemřela před třemi lety a vlastní matku Aneta nikdy nepoznala — zemřela při porodu.
A teď se sama z nejasného důvodu nemohla stát matkou…
O hodinu později stála před známým domem. Na dvoře rostla stará jabloň a podél cestičky kvetly tulipány.
Naposledy tu byla s Michalem na podzim. Opékali maso a užívali si klidu daleko od města.
Aneta zajela autem na dvůr. Klíč od garáže býval uložený v domě.
Odemkla a vstoupila dovnitř. Všude bylo ticho. Na kuchyňském stole stály špinavé talíře a hrnky. Proč je při poslední návštěvě neumyli?
Ne, Aneta si byla jistá, že všechno uklidila.
Po jejich odjezdu tu tedy někdo byl.
Na stole ležely dvě sklenice, talíře, prázdné krabice od džusu a lahve šumivého vína, které měl Michal rád. Nic z toho tam na podzim nezůstalo.
Michal sem přijel. Ale s kým?
V tu chvíli už na tom nezáleželo…
Klíč od domu měla pouze Aneta. Michal si tedy musel tajně nechat udělat kopii. Zámek bude potřeba co nejdřív vyměnit.