Nový život začala velkým úklidem. Když bylo hotovo, napustila si horkou vanu.
Chtěla ze sebe smýt všechnu bolest, která se v ní za poslední dny nahromadila, a konečně nechat minulost za sebou.
Právě když se chystala vyjít ven, někdo zaklepal nejprve na dveře a potom na okno.
„Kdo je tam?“
„Je u vás všechno v pořádku?“
„Ano…“ odpověděla nejistě.
„Promiňte.“
Aneta vyšla na zápraží a spatřila u domu neznámého muže.
„Omlouvám se, asi jsem vás vyděsil. Bydlím vedle a několikrát jsem vás dnes viděl na dvoře. Pak jste na dlouho zmizela a z komína začal stoupat kouř. Napadlo mě, jestli se vám něco nestalo.“
„Děkuji, že jste se staral. Jsem v pořádku.“
„Jste příbuzná Michala? Nedávno sem přijel s manželkou… Jste snad jeho sestra?“
„Ne. Jsem jeho žena. Přesněji řečeno téměř bývalá žena. Rozvod ještě není dokončený.“
„A komu ten dům patří?“
„Mně.“
„Rozumím. Já tu bydlím jen dočasně. Kamarád mi dovolil zůstat u něj kvůli rodinným problémům. Také se rozvádím, ale zítra už budu oficiálně svobodný. Když je u vás všechno v pořádku, nebudu vás rušit. Kdybyste něco potřebovala, ozvěte se. Jmenuji se Jakub.“
„Já jsem Aneta. Počkejte… Umíte náhodou vyměnit zámek?“
„Ano. Řekněte, kdy ho potřebujete vyměnit, a postarám se o to.“
„Nejlépe co nejdřív. Zítra koupím nový.“
„Nejdřív se podívám, jaký typ potřebujete, a pak ho koupím sám. Mohla byste vybrat špatný a já stejně zítra pojedu do města.“
„Dobře, platí.“
Uplynuly dva týdny. Do konce dovolené zbývalo ještě sedm dní a potom se Aneta měla vrátit do města. Na venkovský dům si mezitím zvykla a představa, že by si měla hledat jiné bydlení, se jí vůbec nelíbila.
Michal nevolal ani nepsal. Přišlo jen úřední oznámení s termínem rozvodu. Možná to tak bylo lepší. Aneta už svého bývalého manžela nechtěla vidět.
Byla sobota. Obvykle vstávala brzy, ale toho rána jí Jakub navrhl, aby se společně prošli k jezeru.
Nový vztah rozhodně nehledala. Obyčejná procházka ji však k ničemu nezavazovala. Strávili spolu příjemné dopoledne a před obědem se vrátili zpátky.
Před Anetiným domem stálo Michalovo auto. Podle všeho přijel teprve před chvílí. Otevřely se dveře a z vozu vystoupil Michal. Obešel auto a pomohl ven těhotné ženě.
Aneta s Jakubem právě došli ke vstupní brance.
Michal se pokoušel odemknout starým klíčem, jenže nový zámek samozřejmě nefungoval.
„Co to má znamenat?“ zeptal se rozzlobeně.
„To bych se ráda zeptala já. Co děláte u mého domu a proč se snažíte dostat dovnitř?“
Michal zůstal překvapeně stát.
„Je to náš dům!“ prohlásila těhotná žena.
„Opravdu? A kdo vám to řekl? Michal? Dům patří mně, takže vás žádám, abyste okamžitě opustili můj pozemek.“
„Michale, co to říká?! Kdo je vůbec tahle žena? Tvoje bývalá manželka?! Vyhoď ji odsud!“ vykřikla jeho společnice.
Aneta s Jakubem se neudrželi a začali se smát.
Michal neřekl ani slovo. Beze slova posadil těhotnou ženu zpátky do auta, usedl za volant a odjel.
„Zdá se, že ho čeká opravdu veselý rodinný život,“ poznamenal Jakub.
„Ale ona mu porodí dítě. Mně se to nepodařilo. Třikrát… Promiň, neměla jsem ti to vyprávět.“
„Moje manželství se zase rozpadlo proto, že bývalá žena děti vůbec nechtěla.“
Od rozvodu uplynuly čtyři roky.
Jednoho dne se Aneta náhodou potkala v supermarketu s bývalou tchyní.
„Aneto, já tě vůbec nepoznávám! Už několik minut se na tebe dívám a nemůžu uvěřit, že jsi to ty. Ty jsi těhotná?“
„Ano,“ odpověděla Aneta a pohladila si velké břicho.
„Michal se má špatně. Vnuk se narodil velmi slabý. Lékaři říkají, že problém mohl být dědičný z mužské strany. Jeho žena utekla a dítě nám nechala. Ty jsi tedy sama rozhodla, že si pořídíš dítě?“
„Nejsem sama. Mám rodinu. Promiňte, musím jít, čekají na mě.“
„Aha… Odpusť mi všechno.“
„Přeji vám hodně trpělivosti.“
Bývalá tchyně mlčky sledovala, jak odchází.
Aneta kráčela vedle Jakuba. Jednou rukou ji něžně podpíral a v druhé vedl malou holčičku, která se nápadně podobala své mamince…