Ztuhla jsem.
— Co?..
— Našla moje číslo ve starém telefonu vašeho syna. Plakala. Řekla, že se o vás bojí.
V očích mě zaštípaly slzy.
Ona to pochopila.
Mnohem dřív než já.
Marcela se opatrně dotkla mé ruky.
— Slyšela rozhovory. Váš syn chtěl po příletu zařídit, aby nad vámi měl opatrovnictví. A potom vás poslat do uzavřeného penzionu.
Zakryla jsem si ústa dlaní.
Nemohla jsem popadnout dech.
— Ne… ne…
— Poslouchejte mě pozorně, — řekla Marcela pevně. — Teď je nejdůležitější zmizet dřív, než vás oficiálně nahlásí jako pohřešovanou nebo nesvéprávnou.
Telefon v mé ruce znovu zavibroval.
Na displeji se objevilo jméno mého syna.
Hovor jsem típla.
A v téže vteřině jsem ho uviděla.
Objevil se na konci chodby.
Naše pohledy se střetly.
Tvář mého syna se okamžitě změnila.
— Mami!
Vyskočila jsem.
Marcela mě prudce chytila za ruku.
— Rychle!
Vklouzly jsme do služebních dveří.
Za námi se ozval synův hlas:
— Mami, stůj!
Už v něm nebyla žádná starost.
Jen vztek.
Skutečný vztek.
Skoro jsme běžely úzkou chodbou mezi provozními místnostmi. Točila se mi hlava.
— Kam jdeme?..
— Na parkoviště. Mám tam auto.
Za sebou jsme uslyšely kroky.
Šel za námi.
— Mami! Ty vůbec nechápeš, co děláš!
Málem jsem se rozplakala.
Ten hlas.
Hlas mého chlapce.
Mého syna.
Vždyť jsem ho milovala celý život.
Dokonce i teď se nějaká část mého srdce chtěla zastavit. Vyslechnout ho. Uvěřit mu.
Jenže před očima jsem viděla vnučku.
Její malou dlaň.
A lístek:
„Utíkej.“
Vyřítily jsme se na parkoviště.
Marcela stiskla ovladač a někde vpředu zablikala světla starého auta.
— Rychle!
Ohlédla jsem se.
Syn už vyběhl ven.
Spatřil nás.
A rozběhl se za námi.
— MAMI!
Lidé kolem se začali otáčet.
— Je nemocná! — křičel. — Neví, co dělá!
Uvnitř se ve mně všechno propadlo.
Tak tady to je.
Přesně toho jsem se bála.
Už začal.
Marcela rozrazila dveře auta.
— Nastupte!
S třesoucíma se rukama jsem se nasoukala dovnitř.
Syn byl už úplně blízko.
— Mami, prosím! — vykřikl. — Děláš obrovskou chybu!
Na jedinou vteřinu se naše oči znovu setkaly.
A najednou jsem před sebou neviděla svého syna.
Viděla jsem cizího člověka.
Chladného.
Vyděšeného jen proto, že se mu jeho plán rozpadá pod rukama.
Marcela prudce sešlápla plyn.
Auto se vyřítilo z místa.
Zadním oknem jsem viděla, jak můj syn zůstává stát uprostřed parkoviště.
Nehybně.
Dívá se za námi.
A potom pomalu vytahuje telefon.
V tu chvíli jsem pochopila:
Tohle ještě neskončilo.