„Sundej si snubní prsten, moje dcera ho potřebuje víc,“ pronesla paní Dvořáková u slavnostně prostřeného stolu tak chladně, jako by šlo o naprostou samozřejmost.
„Už to nemůžeme pořád odkládat, Kláro! Buď půjdeš k doktorovi sama, nebo tě objednám já a odvezu tě tam,“ klepal Petr prsty do desky stolu a marně se snažil potlačit podráždění.
„Nezačínej zase,“ přejela si Klára unaveně rukou po rozcuchaných vlasech. „Jsou to teprve tři měsíce. Lékař říkal, že máme počkat půl roku, než začneme panikařit.“
„Tři měsíce?“ odfrkl si Petr. „Jsme svoji dva roky. Dva! A pořád žádné dítě. Máma se mě ptá každý den, kdy se konečně dočká.“
Klára se otočila ke skříňce a předstírala, že v ní něco hledá. Rozhovory o dětech vždycky skončily hádkou. Sama po miminku toužila, jenže zatím se nedařilo, a neustálý tlak ze strany tchyně všechno jen zhoršoval.
„Když už mluvíš o své mamince,“ změnila téma, „zítra přijdou na večeři. Musíme nakoupit.“
„Už jsem nakoupil,“ zamumlal Petr a trochu se zklidnil. „Máma si přála kachnu s jablky, jako jsi dělala na Vánoce. Táta prý pořád vzpomíná, jak výborně vaříš.“
Klára se nepatrně usmála. Aspoň někdo si jejích kuchařských schopností vážil. Na rozdíl od paní Dvořákové, která na ní viděla jen chyby.
„Přijde i Tereza?“ zeptala se Klára a myslela tím Petrovu mladší sestru.
„Jasně. A ne sama,“ řekl Petr už smířlivějším tónem. „Máma říkala, že má nového nápadníka. Prý vážný vztah. A je to lékař.“
Klára přikývla a ucítila slabé píchnutí závisti. Tereza měla dvaadvacet a za poslední rok už třetího „vážného“ muže. Tchyně ji neustále dávala za příklad: krásná, chytrá, cílevědomá. A Klára? Třicetiletá, bez dítěte a bez úspěchů, kterými by se dalo chlubit u kávy.
„Kláro, promiň,“ přistoupil k ní Petr zezadu a objal ji kolem ramen. „Nechtěl jsem na tebe tlačit. Jen mám strach.“
„Já vím,“ položila svou ruku na jeho. „Bude to dobré. Zítra udělám tvoji oblíbenou kachnu a všichni budou spokojení.“
Políbil ji na tvář a odešel sledovat fotbal. Klára zůstala v kuchyni a v hlavě si odříkávala seznam povinností: umýt sváteční servis, vyžehlit ubrus, vyleštit příbory, protože paní Dvořáková by si všimla i nejmenší šmouhy. A také vymyslet, co si vezme na sebe: elegantní, ale ne okázalé. Jenže ať se Klára snažila sebevíc, Jana Dvořáková si vždycky našla důvod k nespokojenosti.
Ráno se Klára probudila dřív než obvykle. Petr ještě spal. Opatrně vyklouzla z postele, aby ho nevzbudila, a pustila se do příprav.
Kolem třetí odpoledne se byt leskl čistotou, kachna se pomalu pekla v troubě a její vůně zaplňovala celý domov. Stůl byl prostřený tak pečlivě, jako by čekali návštěvu z ministerstva. Klára se prohlédla v zrcadle: tmavě modré šaty s vyšším límcem jí zjemnily siluetu, lehký make-up rozzářil tvář. Na prstu se leskl platinový prsten s drobným diamantem, rodinný dar od jejích rodičů.
„Vypadáš nádherně,“ řekl Petr a objal ji zezadu. „Jako vždycky.“
„Děkuju,“ usmála se, i když se jí v hrudi svíral neklid. „Snad bude tvoje maminka s večeří spokojená.“
„Samozřejmě,“ mrkl na ni. „Tvoji kachnu by odmítl jen blázen.“
Zvonek zazvonil přesně v pět. Paní Dvořáková byla jako vždy dochvilná.
„Moji milí!“ zvolala, sotva vešla do bytu, a políbila syna na tvář. Kláře věnovala jen suché stisknutí ruky. „Jak já jsem se těšila!“
Za ní vstoupil Václav Dvořák, Petrův otec, vysoký šedovlasý muž s laskavým obličejem. Objal snachu a pošeptal:
„Voní to božsky, Klárko. Už se mi sbíhají sliny.“
Klára se na tchána vděčně usmála.
„A kde je Tereza?“ zeptal se Petr, když rodičům pomáhal z kabátů.
„Dorazí o něco později,“ odpověděla paní Dvořáková a přitom si prohlížela předsíň. „S Martinem. Zdrželi se v nemocnici.“
„Martin?“ zeptala se Klára.
„Její snoubenec,“ oznámila tchyně pyšně. „Neurochirurg. Velmi perspektivní mladý muž!“
„Snoubenec?“ podivil se Petr. „Mami, neříkala jsi, že už jsou…“
„Oficiálně ještě ne,“ mávla rukou paní Dvořáková. „Ale to je jen otázka času. Martin už naznačoval, že ji chce požádat o ruku.“
Klára zachytila pohled tchána, který jen nepatrně protočil oči. Bylo jasné, že jeho žena jako obvykle povýšila přání na hotovou skutečnost.
„Pojďte do obýváku,“ nabídla Klára. „Připravím stůl. Petře, pomůžeš mi, prosím?“
V kuchyni si zhluboka vydechla a začala rovnat předkrmy na mísy. Petr mezitím otevíral láhev vína.
„Nevšímej si mámy,“ řekl. „Když jde o Terezu, vždycky přehání.“
„Já vím,“ usmála se Klára. „Vezmi prosím saláty.“
O půl hodiny později dorazila Tereza, světlovlasá blondýnka s módním střihem a dokonale upravenými nehty. Vedle ní stál vysoký tmavovlasý muž kolem pětatřiceti v elegantním obleku.
„Ahoj všichni!“ zvolala a objala bratra. „Seznamte se, tohle je Martin.“
„Těší mě,“ potřásl Martin Petrovi rukou a Kláře zdvořile kývl. „Děkuji za pozvání.“
„U nás je to tradice,“ usmála se Klára. „Rodinná večeře jednou za měsíc.“
„Krásná tradice,“ řekl Martin uznale. „Rodina je v životě to nejdůležitější.“
Paní Dvořáková celá zářila, když pozorovala dceru a jejího doprovod.
„Vidíš, Petře, naše Terezka je sice mladší, ale už si našla opravdu vhodného muže. Martin vede oddělení neurochirurgie.“
„Mami,“ protočila Tereza oči, „my spolu jen chodíme. Nedělej Martinovi ostudu.“
„Ale prosím tě,“ poplácala ji tchyně po ruce. „Vidím, jak se na sebe díváte. A Klára s Petrem jsou spolu dva roky po svatbě, ale hnízdečko pořád prázdné a děti nikde.“
„Mami!“ zarazil ji Petr. „O tom už jsme mluvili.“
„Co jsem zase tak strašného řekla?“ nasadila paní Dvořáková nevinný výraz. „Jen konstatuji skutečnost.“
U stolu pak plynul rozhovor o zprávách, politice i rodinných záležitostech. Kachna s jablky se povedla, dokonce i tchyně ji pochválila. Klára se začala trochu uvolňovat, jenže její naděje na klidný večer dlouho nevydržela.
Když přinesla domácí tiramisu, Tereza se náhle chytila za prst.
„Co se děje?“ zneklidněl Martin.
„Ten prstýnek mě tlačí,“ postěžovala si a stáhla si tenký zlatý kroužek s drobným kamínkem. „Asi mi v tom teple otekl prst.“
„Ukaž,“ natáhla ruku paní Dvořáková a prsten si bez váhání vzala. Otočila ho proti světlu a znechuceně svraštila rty. „Vždyť je to obyčejná laciná cetka! Terezko, ty si zasloužíš něco mnohem lepšího.“
„Mami, je to dárek,“ pokusila se Tereza prsten vzít zpátky, ale matka ho nepustila.
„Od koho?“ zeptala se ostře.
„Od kolegy,“ odpověděla Tereza neochotně. „K narozeninám.“
„Od Ondřeje?“ přimhouřila oči paní Dvořáková. „Já to věděla! Ty se s tím člověkem pořád stýkáš?“
„Mami!“ ohradila se Tereza. „Není to žádný podvodník ani kluk k ničemu. Je to dobrý kamarád.“
Tchyně si odfrkla a obrátila se k Martinovi:
„Nevšímejte si toho, Martine. Terezka měla jeden nepovedený románek, ale rychle pochopila, že to pro ni není vhodný partner.“
Klára si všimla, jak Martin ztuhl, jako by o „dobrém kamarádovi“ slyšel poprvé. Paní Dvořáková to také zaznamenala a okamžitě se rozhodla situaci napravit po svém.
„Vidíš, Klára dělá dobře, že nenosí takové bezcenné tretky,“ prohlásila a ukázala na snachinu ruku. „Má pořádný prsten, jak se na vdanou ženu sluší.“
Klára si instinktivně zakryla pravou ruku levou, jako by chtěla prsten ochránit. Vůbec se jí nelíbilo, kam tchyně míří.
„Petr se s jeho výběrem tehdy tolik snažil,“ pokračovala paní Dvořáková s hranou nostalgií. „Pamatuji si, jak se s námi radil a ukazoval nám katalogy…“
„Ve skutečnosti je to dar od mých rodičů,“ opravila ji Klára tiše. „Rodinná památka.“
V místnosti se rozhostilo trapné ticho. Tchyně sevřela rty do tenké čáry.
„Opravdu?“ pronesla nakonec. „Byla jsem přesvědčená, že ho kupoval Petr.“
„Klára má pravdu, mami,“ vložil se do toho Petr. „Je to dárek od jejích rodičů. Přáli si, aby nosila právě tenhle prsten.“
„Tak to je milé,“ řekla paní Dvořáková tónem, z něhož bylo jasné, že ji to vůbec netěší. „I v naší rodině máme tradice. Já jsem například nosila prsten své tchyně a chtěla jsem ho jednou předat Petrově ženě.“
„To slyším poprvé,“ zamumlal Václav Dvořák, ale jeho žena ho ignorovala.
„Tereze by se teď takový krásný prsten hodil,“ pokračovala tchyně a přesunula pohled z dcery na Kláru. „Zvlášť když má tak vážný vztah.“
Klára ztuhla. V tu chvíli přesně pochopila, k čemu se schyluje.
„Vy chcete, abych dala svůj snubní prsten Tereze?“ zeptala se přímo.
„Proč to hned říkáš takhle?“ zatvářila se paní Dvořáková dotčeně. „Jen bys jí ho na nějakou dobu půjčila. Nakonec, může přijít zasnoubení a ona musí vypadat důstojně. Ty už vdaná jsi, nemusíš každý den nosit tak drahý šperk.“
Nad stolem se usadilo napjaté mlčení. Klára se podívala na Petra a čekala, že se jí zastane. Jenže on seděl s prázdným pohledem a nedokázal se postavit na její stranu.
„Mami, dost,“ ozvala se konečně Tereza. „Já cizí prsten nechci.“
„Není cizí, je rodinný,“ uťala ji paní Dvořáková. „Sundej si snubní prsten, moje dcera ho potřebuje víc. Copak nevidíš, jakého má ženicha?“
Všem zrudly tváře. Kláře vzteky, Tereze studem a Martinovi rozpaky. Jen tchyně zůstala klidná, jako by vůbec nechápala, že právě překročila hranici, za kterou se už nechodí.
Klára pomalu vstala.
„Promiňte, musím zkontrolovat dezert,“ řekla rozechvělým hlasem a odešla do kuchyně.
Opřela se tam o lednici a snažila se zklidnit třesoucí se ruce. Za šest let vztahu s Petrem si zvykla na mnoho výpadů jeho matky, ale tenhle večer překonal všechno. Žádat po ní, aby se vzdala rodinné památky od rodičů kvůli dívce, která možná ani netušila, zda s Martinem spojí život? To už bylo za hranou.
Dveře do kuchyně se otevřely a vešel tchán.
„Promiň jí to, Klárko,“ řekl tiše. „Jana byla vždycky zvláštní, hlavně když jde o Terezu.“
„Tohle už není zvláštnost, pane Dvořáku,“ zavrtěla Klára hlavou. „To je neúcta ke mně, k mým rodičům i k našemu manželství.“
„Já vím,“ rozhodil provinile rukama. „Promluvím s ní. A ty si to tak neber.“
Klára jen lehce přikývla, i když dobře věděla, že žádný rozhovor nic nezmění. Vzala dezert z lednice a začala ho rozdělovat do misek.
V tu chvíli vešel do kuchyně Petr.
„Kláro, jsi v pořádku?“ zeptal se, aniž se jí podíval do očí.
„Co myslíš?“ odpověděla tiše. „Tvoje matka právě požadovala, abych dala svůj snubní prsten tvojí sestře, a ty jsi mlčel.“
„Já vím,“ promnul si zátylek. „Jenže víš, jaká je. Nejlepší je pustit to jedním uchem dovnitř a druhým ven.“
„Pustit?“ podívala se na něj nevěřícně. „To nebyla nešikovná poznámka. Byl to přímý požadavek, abych odevzdala něco, co je pro mě cenné. A ty mi navrhuješ, abychom předstírali, že se nic nestalo?“
„Ne, samozřejmě že ne,“ přistoupil blíž a pokusil se ji obejmout, ale Klára ustoupila. „Jen nechci skandál. Dokončíme večer a potom si s ní vážně promluvím.“
„Jako minule?“ hořce se pousmála. „A předminule? Pokaždé slíbíš, že si s ní promluvíš, ale nikdy se nezmění vůbec nic.“
„Víš co,“ položila misky na tác, „dezert jim dones sám. Já si půjdu lehnout. Třeští mi hlava.“
Vyšla z kuchyně s rovnými zády, prošla do obýváku a krátce kývla hostům.
„Omlouvám se, není mi dobře. Petr přinese dezert. Dobrou chuť.“
Pak odešla do ložnice a pevně za sebou zavřela dveře.
Asi po hodině slyšela, jak se hosté loučí. Hlasy byly ztlumené a napjaté. Jakmile se vchodové dveře zavřely, byt se ponořil do ticha.
Petr opatrně zaklepal na dveře ložnice.
„Kláro, můžu dál?“
Neodpověděla. Po chvíli přesto pootevřel dveře a nakoukl dovnitř. Klára seděla na kraji postele a dívala se z okna.
„Odešli?“ zeptala se, aniž se otočila.
„Ano,“ posadil se vedle ní. „Tereza se za mámu omluvila. Martin taky. Bylo jim to strašně trapné.“
„A tobě?“ otočila se k němu Klára. „Tobě to trapné nebylo?“
Petr neodpověděl hned. Pomalu vstal, přešel k oknu a zadíval se na mihotavá světla města. V té chvíli pochopil, že se jednou bude muset rozhodnout: zůstat navždy ve stínu cizích očekávání, nebo si konečně sám určit, kde začíná jeho vlastní štěstí.