„Sundej si snubní prsten, moje dcera ho potřebuje víc,“ pronesla paní Dvořáková u slavnostně prostřeného stolu tak chladně, jako by šlo o naprostou samozřejmost.
„Už to nemůžeme pořád odkládat, Kláro! Buď půjdeš k doktorovi sama, nebo tě objednám já a odvezu tě tam,“ klepal Petr prsty do desky stolu a marně se snažil potlačit podráždění.
„Nezačínej zase,“ přejela si Klára unaveně rukou po rozcuchaných vlasech. „Jsou to teprve tři měsíce. Lékař říkal, že máme počkat půl roku, než začneme panikařit.“
„Tři měsíce?“ odfrkl si Petr. „Jsme svoji dva roky. Dva! A pořád žádné dítě. Máma se mě ptá každý den, kdy se konečně dočká.“
Klára se otočila ke skříňce a předstírala, že v ní něco hledá. Rozhovory o dětech vždycky skončily hádkou. Sama po miminku toužila, jenže zatím se nedařilo, a neustálý tlak ze strany tchyně všechno jen zhoršoval.
„Když už mluvíš o své mamince,“ změnila téma, „zítra přijdou na večeři. Musíme nakoupit.“
„Už jsem nakoupil,“ zamumlal Petr a trochu se zklidnil. „Máma si přála kachnu s jablky, jako jsi dělala na Vánoce. Táta prý pořád vzpomíná, jak výborně vaříš.“
Klára se nepatrně usmála. Aspoň někdo si jejích kuchařských schopností vážil. Na rozdíl od paní Dvořákové, která na ní viděla jen chyby.
„Přijde i Tereza?“ zeptala se Klára a myslela tím Petrovu mladší sestru.
„Jasně. A ne sama,“ řekl Petr už smířlivějším tónem. „Máma říkala, že má nového nápadníka. Prý vážný vztah. A je to lékař.“
Klára přikývla a ucítila slabé píchnutí závisti. Tereza měla dvaadvacet a za poslední rok už třetího „vážného“ muže. Tchyně ji neustále dávala za příklad: krásná, chytrá, cílevědomá. A Klára? Třicetiletá, bez dítěte a bez úspěchů, kterými by se dalo chlubit u kávy.
„Kláro, promiň,“ přistoupil k ní Petr zezadu a objal ji kolem ramen. „Nechtěl jsem na tebe tlačit. Jen mám strach.“
„Já vím,“ položila svou ruku na jeho. „Bude to dobré. Zítra udělám tvoji oblíbenou kachnu a všichni budou spokojení.“
Políbil ji na tvář a odešel sledovat fotbal. Klára zůstala v kuchyni a v hlavě si odříkávala seznam povinností: umýt sváteční servis, vyžehlit ubrus, vyleštit příbory, protože paní Dvořáková by si všimla i nejmenší šmouhy. A také vymyslet, co si vezme na sebe: elegantní, ale ne okázalé. Jenže ať se Klára snažila sebevíc, Jana Dvořáková si vždycky našla důvod k nespokojenosti.
Ráno se Klára probudila dřív než obvykle. Petr ještě spal. Opatrně vyklouzla z postele, aby ho nevzbudila, a pustila se do příprav.
Kolem třetí odpoledne se byt leskl čistotou, kachna se pomalu pekla v troubě a její vůně zaplňovala celý domov. Stůl byl prostřený tak pečlivě, jako by čekali návštěvu z ministerstva. Klára se prohlédla v zrcadle: tmavě modré šaty s vyšším límcem jí zjemnily siluetu, lehký make-up rozzářil tvář. Na prstu se leskl platinový prsten s drobným diamantem, rodinný dar od jejích rodičů.
„Vypadáš nádherně,“ řekl Petr a objal ji zezadu. „Jako vždycky.“
„Děkuju,“ usmála se, i když se jí v hrudi svíral neklid. „Snad bude tvoje maminka s večeří spokojená.“
„Samozřejmě,“ mrkl na ni. „Tvoji kachnu by odmítl jen blázen.“
Zvonek zazvonil přesně v pět. Paní Dvořáková byla jako vždy dochvilná.
„Moji milí!“ zvolala, sotva vešla do bytu, a políbila syna na tvář. Kláře věnovala jen suché stisknutí ruky. „Jak já jsem se těšila!“
Za ní vstoupil Václav Dvořák, Petrův otec, vysoký šedovlasý muž s laskavým obličejem. Objal snachu a pošeptal:
„Voní to božsky, Klárko. Už se mi sbíhají sliny.“
Klára se na tchána vděčně usmála.
„A kde je Tereza?“ zeptal se Petr, když rodičům pomáhal z kabátů.
„Dorazí o něco později,“ odpověděla paní Dvořáková a přitom si prohlížela předsíň. „S Martinem. Zdrželi se v nemocnici.“
„Martin?“ zeptala se Klára.
„Její snoubenec,“ oznámila tchyně pyšně. „Neurochirurg. Velmi perspektivní mladý muž!“
„Snoubenec?“ podivil se Petr. „Mami, neříkala jsi, že už jsou…“
„Oficiálně ještě ne,“ mávla rukou paní Dvořáková. „Ale to je jen otázka času. Martin už naznačoval, že ji chce požádat o ruku.“
Klára zachytila pohled tchána, který jen nepatrně protočil oči. Bylo jasné, že jeho žena jako obvykle povýšila přání na hotovou skutečnost.
„Pojďte do obýváku,“ nabídla Klára. „Připravím stůl. Petře, pomůžeš mi, prosím?“
V kuchyni si zhluboka vydechla a začala rovnat předkrmy na mísy. Petr mezitím otevíral láhev vína.
„Nevšímej si mámy,“ řekl. „Když jde o Terezu, vždycky přehání.“
„Já vím,“ usmála se Klára. „Vezmi prosím saláty.“
O půl hodiny později dorazila Tereza, světlovlasá blondýnka s módním střihem a dokonale upravenými nehty. Vedle ní stál vysoký tmavovlasý muž kolem pětatřiceti v elegantním obleku.
„Ahoj všichni!“ zvolala a objala bratra. „Seznamte se, tohle je Martin.“
„Těší mě,“ potřásl Martin Petrovi rukou a Kláře zdvořile kývl. „Děkuji za pozvání.“
„U nás je to tradice,“ usmála se Klára. „Rodinná večeře jednou za měsíc.“
„Krásná tradice,“ řekl Martin uznale. „Rodina je v životě to nejdůležitější.“
Paní Dvořáková celá zářila, když pozorovala dceru a jejího doprovod.