„Vidíš, Petře, naše Terezka je sice mladší, ale už si našla opravdu vhodného muže. Martin vede oddělení neurochirurgie.“
„Mami,“ protočila Tereza oči, „my spolu jen chodíme. Nedělej Martinovi ostudu.“
„Ale prosím tě,“ poplácala ji tchyně po ruce. „Vidím, jak se na sebe díváte. A Klára s Petrem jsou spolu dva roky po svatbě, ale hnízdečko pořád prázdné a děti nikde.“
„Mami!“ zarazil ji Petr. „O tom už jsme mluvili.“
„Co jsem zase tak strašného řekla?“ nasadila paní Dvořáková nevinný výraz. „Jen konstatuji skutečnost.“
U stolu pak plynul rozhovor o zprávách, politice i rodinných záležitostech. Kachna s jablky se povedla, dokonce i tchyně ji pochválila. Klára se začala trochu uvolňovat, jenže její naděje na klidný večer dlouho nevydržela.
Když přinesla domácí tiramisu, Tereza se náhle chytila za prst.
„Co se děje?“ zneklidněl Martin.
„Ten prstýnek mě tlačí,“ postěžovala si a stáhla si tenký zlatý kroužek s drobným kamínkem. „Asi mi v tom teple otekl prst.“
„Ukaž,“ natáhla ruku paní Dvořáková a prsten si bez váhání vzala. Otočila ho proti světlu a znechuceně svraštila rty. „Vždyť je to obyčejná laciná cetka! Terezko, ty si zasloužíš něco mnohem lepšího.“
„Mami, je to dárek,“ pokusila se Tereza prsten vzít zpátky, ale matka ho nepustila.
„Od koho?“ zeptala se ostře.
„Od kolegy,“ odpověděla Tereza neochotně. „K narozeninám.“
„Od Ondřeje?“ přimhouřila oči paní Dvořáková. „Já to věděla! Ty se s tím člověkem pořád stýkáš?“
„Mami!“ ohradila se Tereza. „Není to žádný podvodník ani kluk k ničemu. Je to dobrý kamarád.“
Tchyně si odfrkla a obrátila se k Martinovi:
„Nevšímejte si toho, Martine. Terezka měla jeden nepovedený románek, ale rychle pochopila, že to pro ni není vhodný partner.“
Klára si všimla, jak Martin ztuhl, jako by o „dobrém kamarádovi“ slyšel poprvé. Paní Dvořáková to také zaznamenala a okamžitě se rozhodla situaci napravit po svém.
„Vidíš, Klára dělá dobře, že nenosí takové bezcenné tretky,“ prohlásila a ukázala na snachinu ruku. „Má pořádný prsten, jak se na vdanou ženu sluší.“
Klára si instinktivně zakryla pravou ruku levou, jako by chtěla prsten ochránit. Vůbec se jí nelíbilo, kam tchyně míří.
„Petr se s jeho výběrem tehdy tolik snažil,“ pokračovala paní Dvořáková s hranou nostalgií. „Pamatuji si, jak se s námi radil a ukazoval nám katalogy…“
„Ve skutečnosti je to dar od mých rodičů,“ opravila ji Klára tiše. „Rodinná památka.“
V místnosti se rozhostilo trapné ticho. Tchyně sevřela rty do tenké čáry.
„Opravdu?“ pronesla nakonec. „Byla jsem přesvědčená, že ho kupoval Petr.“
„Klára má pravdu, mami,“ vložil se do toho Petr. „Je to dárek od jejích rodičů. Přáli si, aby nosila právě tenhle prsten.“
„Tak to je milé,“ řekla paní Dvořáková tónem, z něhož bylo jasné, že ji to vůbec netěší. „I v naší rodině máme tradice. Já jsem například nosila prsten své tchyně a chtěla jsem ho jednou předat Petrově ženě.“
„To slyším poprvé,“ zamumlal Václav Dvořák, ale jeho žena ho ignorovala.
„Tereze by se teď takový krásný prsten hodil,“ pokračovala tchyně a přesunula pohled z dcery na Kláru. „Zvlášť když má tak vážný vztah.“
Klára ztuhla. V tu chvíli přesně pochopila, k čemu se schyluje.
„Vy chcete, abych dala svůj snubní prsten Tereze?“ zeptala se přímo.
„Proč to hned říkáš takhle?“ zatvářila se paní Dvořáková dotčeně. „Jen bys jí ho na nějakou dobu půjčila. Nakonec, může přijít zasnoubení a ona musí vypadat důstojně. Ty už vdaná jsi, nemusíš každý den nosit tak drahý šperk.“
Nad stolem se usadilo napjaté mlčení. Klára se podívala na Petra a čekala, že se jí zastane. Jenže on seděl s prázdným pohledem a nedokázal se postavit na její stranu.
„Mami, dost,“ ozvala se konečně Tereza. „Já cizí prsten nechci.“
„Není cizí, je rodinný,“ uťala ji paní Dvořáková. „Sundej si snubní prsten, moje dcera ho potřebuje víc. Copak nevidíš, jakého má ženicha?“
Všem zrudly tváře. Kláře vzteky, Tereze studem a Martinovi rozpaky. Jen tchyně zůstala klidná, jako by vůbec nechápala, že právě překročila hranici, za kterou se už nechodí.
Klára pomalu vstala.
„Promiňte, musím zkontrolovat dezert,“ řekla rozechvělým hlasem a odešla do kuchyně.
Opřela se tam o lednici a snažila se zklidnit třesoucí se ruce. Za šest let vztahu s Petrem si zvykla na mnoho výpadů jeho matky, ale tenhle večer překonal všechno. Žádat po ní, aby se vzdala rodinné památky od rodičů kvůli dívce, která možná ani netušila, zda s Martinem spojí život? To už bylo za hranou.
Dveře do kuchyně se otevřely a vešel tchán.
„Promiň jí to, Klárko,“ řekl tiše. „Jana byla vždycky zvláštní, hlavně když jde o Terezu.“
„Tohle už není zvláštnost, pane Dvořáku,“ zavrtěla Klára hlavou. „To je neúcta ke mně, k mým rodičům i k našemu manželství.“
„Já vím,“ rozhodil provinile rukama. „Promluvím s ní. A ty si to tak neber.“
Klára jen lehce přikývla, i když dobře věděla, že žádný rozhovor nic nezmění. Vzala dezert z lednice a začala ho rozdělovat do misek.
V tu chvíli vešel do kuchyně Petr.
„Kláro, jsi v pořádku?“ zeptal se, aniž se jí podíval do očí.