„Co myslíš?“ odpověděla tiše. „Tvoje matka právě požadovala, abych dala svůj snubní prsten tvojí sestře, a ty jsi mlčel.“
„Já vím,“ promnul si zátylek. „Jenže víš, jaká je. Nejlepší je pustit to jedním uchem dovnitř a druhým ven.“
„Pustit?“ podívala se na něj nevěřícně. „To nebyla nešikovná poznámka. Byl to přímý požadavek, abych odevzdala něco, co je pro mě cenné. A ty mi navrhuješ, abychom předstírali, že se nic nestalo?“
„Ne, samozřejmě že ne,“ přistoupil blíž a pokusil se ji obejmout, ale Klára ustoupila. „Jen nechci skandál. Dokončíme večer a potom si s ní vážně promluvím.“
„Jako minule?“ hořce se pousmála. „A předminule? Pokaždé slíbíš, že si s ní promluvíš, ale nikdy se nezmění vůbec nic.“
„Víš co,“ položila misky na tác, „dezert jim dones sám. Já si půjdu lehnout. Třeští mi hlava.“
Vyšla z kuchyně s rovnými zády, prošla do obýváku a krátce kývla hostům.
„Omlouvám se, není mi dobře. Petr přinese dezert. Dobrou chuť.“
Pak odešla do ložnice a pevně za sebou zavřela dveře.
Asi po hodině slyšela, jak se hosté loučí. Hlasy byly ztlumené a napjaté. Jakmile se vchodové dveře zavřely, byt se ponořil do ticha.
Petr opatrně zaklepal na dveře ložnice.
„Kláro, můžu dál?“
Neodpověděla. Po chvíli přesto pootevřel dveře a nakoukl dovnitř. Klára seděla na kraji postele a dívala se z okna.
„Odešli?“ zeptala se, aniž se otočila.
„Ano,“ posadil se vedle ní. „Tereza se za mámu omluvila. Martin taky. Bylo jim to strašně trapné.“
„A tobě?“ otočila se k němu Klára. „Tobě to trapné nebylo?“
Petr neodpověděl hned. Pomalu vstal, přešel k oknu a zadíval se na mihotavá světla města. V té chvíli pochopil, že se jednou bude muset rozhodnout: zůstat navždy ve stínu cizích očekávání, nebo si konečně sám určit, kde začíná jeho vlastní štěstí.