Zbledl tak, že mu na nose vystoupily pihy.
— Jano, poslouchej…
— Kdo to je?
Žena přejela pohledem z něj na mě.
— Myslím, že bude lepší, když odejdu.
Měla měkký, příjemný, dobře posazený hlas. U takových žen i podlost zní jako rozumný návrh.
— Ne, — řekla jsem. — Když už jste sem tak jistě přišla, ještě chvíli poseďte.
Pavel ke mně udělal krok.
— Jano, hlavně nedělej scénu.
A právě tehdy ve mně něco cvaklo.
V tu chvíli, kdy mě požádal, abych nedělala scénu ve svém vlastním domě.
— Scénu? — zopakovala jsem velmi tiše. — V mojí kuchyni sedí cizí ženská, sousedka si ji plete s mojí sestrou a ty mě prosíš, abych nedělala scénu?
Žena vzala kabelku.
— Já opravdu radši půjdu.
— Jak se jmenujete? — zeptala jsem se.
Zaváhala jen na vteřinku.
— Petra.
— Samozřejmě, Petra, — řekla jsem. — To vám sedí.
Pavel se zašklebil.
— Jano, přestaň.
— Proč? Chtěl jsi přece žádnou scénu. Tak si klidně promluvíme. Kolikrát tu byla?
Mlčel.
Podívala jsem se na ni.
— Kolikrát?
Uhnula očima. A ten pohyb mi řekl víc než jakákoli slova. Tak neuhýbají oči lidé, kteří někam omylem přišli jednou. Takhle uhýbají ti, kteří si dovolili už příliš mnoho a teď nevědí, jak zase působit skromně.
— Nech toho, — řekl Pavel.
— Čeho? Pravdy?
Došla jsem ke dřezu, vzala včerejší ubrousek se stopou rtěnky a hodila ho na stůl.
— To je vaše?
Petra sevřela rty.
— Já nejsem povinná…
— Jste. Když pijete čaj v mojí kuchyni.
Otevřela jsem dveře do koupelny.
— A vaše vlasy jsem včera splachovala do umyvadla. Mimochodem, ručník věšíte nakřivo.
Pavel prudce vydechl.
— Jano!
— Co „Jano“? Chceš říct, že to není pravda?
Stála naproti mně — upravená, sevřená, krásná tou správnou udržovanou krásou, na kterou jsem já už dlouho neměla ani peníze, ani sílu, ani vnitřní svolení. Manikúra, tenký prsten, lehká drahá vůně. Dokonce i kabelku měla přesně takovou, jakou jsem si už dlouho chtěla koupit, ale pořád jsem si říkala: „Až zbudou peníze.“
A nejvíc bolelo, že se sousedka nespletla tak docela. Ona mi opravdu něčím připomínala mě. Ne tváří, ne doslova. Ale typem, postavou, způsobem, jakým držela hlavu. Dokonce i věkem byla zhruba jako já, jen jako vylepšená verze. Taková, jakou bych možná byla, kdybych spala osm hodin denně, nešetřila na sobě a nenosila roky jedny džíny.
Z té podobnosti se mi zvedl žaludek.
— Je mi podobná, — řekla jsem a dívala se na manžela.
Cukl sebou.
— Jano, to teď není důležité.
— Je to velmi důležité. Proto si paní Novotná myslela, že je to sestra. Našel sis takovou schválně?
— Dost.
— Ne, není dost. Odpověz. Hledal jsi druhou mě? Jen mladší? Štíhlejší? Pohodlnější?
Petra zvedla bradu.
— Tohle už je ponižující.
Podívala jsem se na ni.
— Ponižující je, když cizí ženská sedí v mojí kuchyni a vykládá o ponížení. Ne, vlastně to není jen ponižující. Je to podlé.
Pavel najednou tlumeně řekl:
— Ano. Chodí sem už dlouho.
Nejdřív jsem si nebyla jistá, že jsem slyšela správně.
— Cože?
Přejel si dlaní po obličeji.
— Několik měsíců.
— Kolik přesně?
— Od ledna.
Byl červen.
Půl roku.
Půl roku chodila do mého domova cizí žena.
Půl roku ještě někdo jiný věděl, jak vrže podlaha v předsíni, kde máme lžičky, která plotýnka rychleji ohřeje konvici, ve kterém hrnku ráno nechávám nedopitou kávu.
Najednou jsem se rozesmála. Hlasitě, ošklivě, nervózně. Tak se smějí lidé, kterým uvnitř už nic nedrží obličej pohromadě.
— Od ledna? Takže na Nový rok jsme byli spolu, v únoru jsi mi dal multifunkční hrnec, v březnu jsme jeli k tvojí mámě, v dubnu jsme se hádali, jestli natřeme balkon, a od ledna jsi už měl ji? A vodil jsi ji sem?
— Ne vždycky sem, — vyhrkl rychle.
Podívala jsem se na něj tak, že okamžitě zmlkl.
— Bože, jak ušlechtilé.
Petra sevřela řemínek kabelky.
— Říkal, že vám to už dlouho nefunguje.
To byla druhá facka toho večera.
Ne proto, že bych od ní čekala svědomí. Ale proto, že přesně tak to vždycky bývá. Pro milenku manželka téměř nikdy není člověk. Manželka je okolnost. Pozadí. Protahovaná formalita. Žena, se kterou „je už dávno konec“, ale která z nějakého důvodu pořád vaří polévku a platí internet.
Podívala jsem se na Pavla.
— Nám to už dlouho nefunguje?
Mlčel.
— A já jsem to tedy nevěděla.
— Jano, je to složitější.
— Ne. Naopak je to úplně jednoduché. Spal jsi se mnou a s ní. To je celá tvoje složitost.
Petra se najednou narovnala, jako by se alespoň teď rozhodla zachovat si důstojnost.
— Já se nechci účastnit vašeho rozhovoru.
— Ale účastníte se ho, — řekla jsem. — Už dávno. Dokonce si u dveří rovnáte boty skoro jako paní domu.
V tu chvíli Pavel prudce zvýšil hlas:
— Už toho bylo dost! Obě dvě.
Zmlkly jsme. Dokonce i kocour, který do té doby seděl ve dveřích kuchyně, proklouzl do pokoje.
Pavel těžce dýchal a díval se do stolu.
— Ano, mám s Petrou vztah. Ano, už dlouho. Ano, byla tady. A co teď?
Chvíli jsem nemohla uvěřit, že to řekl právě takhle.
— A co teď?
— Co chceš? Skandál? Rozbíjet nádobí? Aby to slyšel celý barák?
Dívala jsem se na něj a téměř fyzicky cítila, jak ve mně odumírá něco posledního. To, co ho ještě spojovalo s člověkem, za kterého jsem se kdysi vdala.