— K čemu? — zopakovala jsem. — Ty se mě vážně ptáš, k čemu je dobré, že jsem se dozvěděla, že můj muž půl roku vodí milenku do našeho bytu?
— Nechtěl jsem ti ublížit, — řekl.
Petra tiše dodala:
— Opravdu.
Otočila jsem se k ní tak pomalu, až se sama lekla.
— Nemáte pocit, že zrovna od vás je v té větě až moc navíc?
Zbledla, ale přesto odpověděla:
— Já jsem jen…
— Ne. Vy nejste „jen“. Vy už půl roku nejste „jen“. Jste cizí žena v mém bytě. A když už si hrajeme na upřímnost, nevykládejte mi, že jste nechtěla nikomu ublížit. Lidé, kteří nechtějí ubližovat, nespí s cizími manžely.
Podívala se na Pavla. Ne na mě. Na něj.
A v tu chvíli jsem pochopila definitivně.
Už tu nebyla náhodou. Už si zvykla čekat na jeho rozhodnutí, odhadovat jeho reakci. Považovat ho za hlavního člověka v místnosti.
A já jsem se najednou stala přebytečnou ve vlastní kuchyni.
— Odejděte, — řekla jsem.
— Jano… — začal Pavel.
— Ne. Teď mluvím já. Odejděte. Oba.
— Ten byt je i můj.
— Zatím ano. Ale dneska z něj odejdete oba.
Zamračil se.
— Nepřeháněj.
Při takové drzosti jsem se dokonce zasmála.
— Přeháním? Ty sem půl roku taháš milenku a přeháním já?
Petra si konečně oblékla kabát.
— Pavle, já pojedu.
Cukl sebou, jako by ji chtěl zastavit, a mně se zatmělo před očima.
On ji chtěl zastavit. Ji. V mém bytě.
Odešla do předsíně. Slyšela jsem, jak se obouvá. Klidně, tiše. Jako host, který se jen nešikovně zdržel. Za okamžik bouchly dveře.
Zůstali jsme sami.
A teprve tehdy začal skutečný strach. Protože cizí ženu je jednodušší nenávidět. Ona je vpád.
Ale vedle mě v kuchyni zůstal můj muž. Člověk, se kterým jsem žila patnáct let. Ten, který věděl, že se bojím jezdit v noci, že nesnáším syrovou cibuli, že brečím u starých písniček, jak vypadám s horečkou.
Viděl mě po potratu, po smrti otce, po operaci, po půjčkách, po hádkách a bezesných nocích. A právě ten člověk půl roku vodil cizí ženu tam, kde stály moje pantofle.
Posadila jsem se a zakryla si obličej rukama.
— Jano…
— Neříkej mi tak.
— Nechtěl jsem, aby ses to dozvěděla takhle.
— A jak? Pohlednicí? Zprávou? Nebo jsi čekal, až mi jednou sama otevře dveře?
Stiskl čelist.
— Zašlo to moc daleko.
— A začalo to jak? Omylem? Spadla na tebe cestou ze skladu?
— Nedělej to.
— A ty mi neříkej, co mám dělat. Lehal sis se mnou po ní?
Uhnul pohledem.
To stačilo.
Ucítíla jsem, jak se mi do krku zvedá nevolnost.
— Vypadni.
— Uklidněme se a promluvme si.
— Pozdě. Mluvit jsi měl před půl rokem. Vypadni!
Taky vstal.
— Teď nemám kam jít.
Zírala jsem na něj a chvíli ani nenašla slova.
— Nemáš ke komu? — zopakovala jsem. — Zvláštní. Mně se zdálo, že právě ty máš kam.
Zašklebil se.
— Nepřekrucuj to.
— Já to překrucuju? Žil jsi za mými zády druhý život a teď mě prosíš, abych nepřekrucovala?
Těžce vydechl a s tupou únavou řekl:
— Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo…
A právě tehdy jsem naprosto jasně pochopila, proč ženy někdy házejí po mužích talíře. Ne proto, že jsou hysterky. Ale proto, že před nimi v určité chvíli stojí člověk, který zničil všechno, a mluví o sobě tak, jako by omylem odbočil špatnou ulicí.
— Ne, — řekla jsem. — Ty jsi přesně tohle chtěl. V citech se člověk může zamotat. Ale ty sis to zařídil pohodlně: manželka večer, milenka odpoledne. Jedna ti pere ponožky, druhá nechává korálovou rtěnku na ubrouscích. Velmi praktické.
Sedl si zpátky, jako bych ho uhodila.
— Mluvíš hrozné věci.
— Hrozné věci jsi dělal ty.
Odešla jsem do ložnice a zavřela dveře. Třásla jsem se. Chtěla jsem rozbít zrcadlo, něco zničit, roztrhat všechny jeho košile. Místo toho jsem otevřela skříň — jen abych vzala tašku — a v horní polici v rohu uviděla sáček z obchodu se spodním prádlem.
Nový. Čistý. Ne můj.
Vytáhla jsem ho. Uvnitř ležela krajková souprava světle béžové barvy. Rozhodně ne moje velikost. Krásná, drahá. Určitě ne věc, kterou člověk kupuje manželce, se kterou „to už dávno nefunguje“.
Ruce mi zledovatěly.
Když jsem se vrátila do kuchyně, Pavel seděl u stolu s výrazem, jako bych ho já přistihla při něčem nepříjemném.
Beze slova jsem před něj hodila sáček.
Zbledl.
— Co je to?
Neodpověděl.
— To je pro ni? — zeptala jsem se. — Převlékala se tady? V naší ložnici?
— Jano…
— Odpověz!
— Koupil jsem to už dávno. Nestihl jsem jí to dát.
— A schoval jsi to u nás ve skříni? Tam, kde mám svoje věci? Tam, kde spíme?
V hlavě mi něco prasklo. Popadla jsem šedý hrnek ze stolu a mrštila jím o zeď. Rozletěl se na střepy. Kocour v pokoji divoce zaječel. Pavel vyskočil.
— Zbláznila ses?
— Ano, — řekla jsem. — Zdá se, že konečně.
Pohnul se ke mně, jako by chtěl sáček vzít, ale ustoupila jsem.
— Ani krok.
— Uklidni se.
— Uklidňuj ji. Možná se jí tenhle tvůj klidný tón líbí. Podle všeho už si tu zvykla na ledacos.
Sedl si zpátky a zadíval se do podlahy.
Vytáhla jsem telefon a zavolala Marcele, své kamarádce.
— Marcel, můžu k tobě přijet? — zeptala jsem se tak klidně, až mě to samu překvapilo.
Okamžitě poznala, že se něco stalo.
— Samozřejmě. Kde jsi?
— Doma. Zatím.
Zavěsila jsem a otočila se k Pavlovi.