„S mamkou je to už vyřešené,“ prohlásil Radek a upravil si manžety, které samozřejmě neměl. To gesto mělo působit světácky, skoro jako by si ho nacvičil před neviditelným publikem, jenže v našem dvoupokojovém bytě na hypotéku a v jeho vytahaném domácím tričku připomínal spíš křečka, který se rozhodl zahrát tygra těsně před skokem přes propast.
Zvedla jsem oči od notebooku a pomalu si sundala brýle.
— Radku, — řekla jsem klidně, — teď ti připomenu základní pravidlo našeho manželství. To, které jsi zřejmě vynechal se stejnou jistotou jako přednášky z pružnosti a pevnosti. Když se něco domluví beze mě, není to dohoda. Je to přelud.
Protočil oči tak mohutně, až jsem se na vteřinu lekla, že tam uvnitř opravdu zahlédne mozek. I když podle posledních událostí by spíš narazil na prázdný sál s výbornou akustikou.
— Lenko, ty zase děláš problém z maličkostí. Máma chce jen důstojně oslavit kulatiny. Doma má rozdělanou rekonstrukci, není tam slavnostní atmosféra a je tam stísněno. Zato u nás je prostor, světlo, energie hojnosti!
Ta slavná „energie hojnosti“ v našem bytě držela výhradně na mých dvou pracovních projektech a na mé schopnosti neutrácet za nesmysly typu „magnetické harmonizéry vody“, na které Radek s obdivuhodnou vytrvalostí posílal půl výplaty obchodního zástupce něčeho tak životně důležitého, že nikdo nedokázal vysvětlit, k čemu to vlastně slouží.
— Kulatiny? — zopakovala jsem. — Myslíš ty, na které chce paní Nováková pozvat „jen nejbližší“, tedy čtyřicet lidí, včetně sestřenice z druhého kolene z Přerova, která mi minule zkoušela odnést lžičky na kávu, protože, cituji, „ležely tam bez dozoru“?
— Tomu se říká hospodárnost! — zvedl Radek slavnostně prst. — A vůbec, máma říkala, že ty jako opravdová hospodyně ráda ukážeš, co umíš v kuchyni. To je čest, Lenko. Příspěvek do rodinného kapitálu!
— Příspěvek je, když něco investuješ a pak z toho máš výnos. Když do toho vložíš peníze, čas a nervy a nakonec dostaneš hromadu talířů a připomínky k majonéze, není to investice, ale humanitární pomoc okupační jednotce.
Radek se urazil. Logiku snášel asi jako průvan v kostele. V jeho vesmíru, kde on byl nedoceněný obchodní stratég a jeho matka světice s doživotní licencí na pravdu, se rozumný argument považoval za něco mezi čarodějnictvím a osobním útokem.
— Jsi bezcitná, — vynesl rozsudek a pokusil se důstojně odejít do kuchyně. Jenže kapsou tepláků zavadil o kliku. Ozvalo se párání látky a veškerá vznešenost z něj okamžitě vyprchala. — Sakra! To je všechno kvůli té tvojí negativní energii!
— To není energie, miláčku. To je fyzika. A levný úplet.
Druhý den k nám do bytu samozřejmě dorazila paní Nováková bez zazvonění. Klíče měla „pro jistotu“, která se z neznámých důvodů objevovala třikrát týdně. Vplula dovnitř s výrazem ženy, která nepřichází na návštěvu, ale přebírá území.
— Lenko, — začala, aniž by se obtěžovala pozdravit. — Ty závěsy musí pryč. Jsou ponuré. Já mám narozeniny, potřebuji svátek pro duši, ne ten váš… minimalismus chudých duchem.
V klidu jsem se napila kávy.
— Paní Nováková, minimalismus je, když člověk nic nemá. Když člověk má vkus a zároveň nemá potřebu věšet do oken zaprášené závěsy se zlatými střapci z éry nábytkové apokalypsy, říká se tomu styl.
Přejela jsem očima její seznam. Jídla tam bylo tolik, že by to vystačilo na ples v okresním kulturním domě.
Paní Nováková se zasmála a těžké korále jí u toho zacinkaly na krku.
— Jaký catering, zlatíčko? Radek má teď složité období. A ty jsi manželka. Tvou povinností je držet zázemí. Já po tobě přece nechci peníze jako dárek. Jen připravíš stůl. Suroviny, dobrá, ty Radek koupí.
— Takže, — složila jsem seznam opatrně do tvaru papírového letadélka, — já si mám vzít dva dny neplaceného volna, strávit dvacet hodin u sporáku, obsloužit čtyřicet hostů, vyslechnout si, že aspik se netřese dost vlastenecky, a potom umýt horu nádobí velikosti Krkonoš?
— To je rodina! — vyjekl Radek, který se právě vynořil z koupelny. — Proč všechno počítáš na hodiny a námahu? Kde je tvoje ženská moudrost?
— Ženská moudrost, Radku, spočívá v tom, že umí rozeznat rodinu od parazitismu. V přírodě třeba existuje houba kordyceps. Ta si taky možná myslí, že má s mravencem blízký vztah. Dokud ho zevnitř nesní.
Radek zrudl. Bylo vidět, že se chystá pronést něco vznešeného. Začal větou: „Žena je nádoba…“, ale vzápětí se zakuckal vlastní slinou a rozkašlal se.
— Nádoba je zřejmě přeplněná, — poznamenala jsem.
Další dny se proměnily v plnohodnotné absurdní představení. Paní Nováková přicházela každý večer, přesouvala vázy a kritizovala barvu mých polštářů na pohovce. Radek se promenádoval bytem jako páv a do telefonu kamarádům vyprávěl, jak luxusní hostinu organizuje. „Jo, kámo, bude to na úrovni. Moje ženy se činí.“
„Moje ženy.“ Přejel mi mráz po zádech.
Vrchol přišel ve chvíli, kdy se objevila „designérka“ — kamarádka paní Novákové, která s naprostou jistotou oznámila, že pro slavnostní atmosféru je nutné polepit moje zrcadla alobalem.