— Odráží negativitu, — vykládala ta žena v baretu, který vypadal jako rozšlápnutá dekorativní dýně.
— Jediná negativita, kterou je tady potřeba odrazit, má klíče od mého bytu, — zamumlala jsem.
— Co jsi říkala? — přimhouřila tchyně oči.
— Říkám, že alobal je geniální řešení. Hned je vidět velkorysost. Budeme z něj dělat i čepičky? Aby se nepřerušil kanál do vesmíru?
Kamarádka se urazila, paní Nováková mě prohlásila za drzou osobu a večer mi Radek sehrál domácí drama.
— Ty ponižuješ moji matku! — křičel a mával rukama. — Jestli se hned neomluvíš a nezačneš dělat aspik, tak já… já tu otázku položím na ostří nože!
— Polož, — kývla jsem. — Jen opatrně, aby se to ostří pod tou tíhou nezlomilo.
A právě tehdy udělal svou největší chybu.
— Víš co? — zúžil Radek oči. — Máma má pravdu. Ano, byt je napsaný na tebe, ale jsme manželé. Takže morální právo na něj má celá rodina. Buď přijmeš naše pravidla, nebo… dokážeš, že nejsi moje žena, ale jen spolubydlící.
Bylo to ultimátum. Byl přesvědčený, že se teď vyděsím a poběžím koupit hovězí jazyk na aspik.
Usmála jsem se. Široce. Skoro něžně.
— Dobře, Radku. Máš pravdu. Byla jsem sobecká. Všechno zařídím. S maminkou to bude všechno sladěné.
Zbývající tři dny jsem hrála dokonalou snachu. Přikyvovala jsem, usmívala se a obdivovala tchyniny nápady.
— A dort? — strachovala se paní Nováková.
— Bude nejlepší dort ve městě, — ujistila jsem ji. — Autorský.
— A hosté? Pozvala jsem ještě pana Františka Vacka s akordeonem!
— Akordeon je báječný. Panelák je pro živou akustiku přímo stvořený.
Ráno v den oslavy jsem se probudila dřív než všichni ostatní. Radek ještě spal, patrně ponořený do snů o vlastní velikosti. Potichu jsem sbalila kufr. Vzala jsem notebook, dokumenty a oblíbený fíkus.
Na kuchyňském stole jsem nechala obálku. Uvnitř ležel podrobný plán oslavy a klíče.
Vyšla jsem z domu, nasedla do taxíku a odjela do wellness hotelu za městem, kde jsem si předem zamluvila apartmá na tři dny. Telefon jsem vypnula až po tom, co jsem poslala jednu zprávu do společného chatu Radka a jeho maminky.
Ve 14:00, kdy se hosté už měli začínat trousit, jsem seděla ve vířivce.
A velmi živě jsem si představovala, co se asi děje doma.
Nejdřív se probouzí Radek. Jde hledat snídani. Snídaně není.
Potom najde obálku. Otevře ji. Čte:
„Drahý manželi a vážená paní Nováková!
Protože jste si tolik přáli, aby bylo všechno odsouhlasené s maminkou, slavnostně jí předávám vedení celé akce.
Suroviny nejsou nakoupené. Maminka přece říkala, že domácí je vždycky nejlepší a že má zlaté ruce. Rozhodla jsem se nebránit talentu v rozletu.
Stůl není připravený. Maminka tvrdila, že prostírání je odrazem duše hospodyně. Nechci vašemu svátku vnucovat svou „bezcitnou“ estetiku.
Hosté přijdou v 15:00. Akordeonista pan František Vacek vzkazuje, že uznává výhradně koňak.
P. S. Odjela jsem hledat svou ženskou moudrost. Prý žije tam, kde se muži nemusí vysvětlovat, že manželka není multifunkční hrnec s funkcí platební karty.
Líbám, Lenka.“
Když jsem večer zapnula telefon, čekalo mě 48 zmeškaných hovorů od Radka a 12 od paní Novákové.
Hlasové zprávy byly samostatná umělecká díla. Nejdřív výhrůžky. Potom znepokojení. A nakonec čistá panika.
— Lenko, ty jsi normální?! Jsou tady hosté! Teta Milada už dorazila!
— Lenko, tohle je podlost! Objednali jsme pizzu, ale kurýr nemůže najít vchod!
— Lenko, pan Vacek roztrhl akordeon, protože Radek nesehnal koňak!
A poslední zpráva byla od Radka, šeptem — podle ozvěny nejspíš ze záchodu:
— Leni, proč jsi to udělala? Máma brečí. Teta Milada říká, že jsme ostuda rodiny a úplní chudáci. Vrať se, prosím. Já to všechno sám umyju.
Neodpověděla jsem.
Domů jsem se vrátila po třech dnech. V bytě bylo ticho, ale ve vzduchu visel pach starého alkoholu, levného salámu a porážky.
Radek seděl v kuchyni s hlavou v dlaních. Vypadal, jako by Napoleon nejen prohrál u Waterloo, ale cestou domů ještě ztratil boty.
— Ty ses vrátila, — řekl chraplavě.
— Vrátila jsem se k sobě domů, — upřesnila jsem. — Zato co tady děláš ty, to je zajímavá otázka.
— Máma se mnou nemluví. Řekla, že jsem jí nedokázal zařídit důstojnou oslavu. Že jsem ji zostudil před příbuznými.
Nalila jsem si vodu.
— Zvláštní. Vždyť jste si všechno dohodli.
— Lenko, bylo to kruté. Ty jsi nás podrazila.
— Ne, drahý. Já jsem jen předala pravomoci. Ty přece miluješ obchodní formulace, ne? Dala jsem vám naprostou svobodu. Chtěli jste oslavu podle svých pravidel — dostali jste ji. A to, že vaše pravidla nefungují bez mých zdrojů, je bohužel tvrdá ekonomika.
Radek se pokusil zaujmout hrdý postoj.
— Takhle já nemůžu! Jsem muž! Vyžaduji úctu!
— Úcta, Radku, — sedla jsem si naproti němu a podívala se mu přímo do očí, — není to, že všichni mlčky kývají, zatímco pronášíš slavnostní nesmysly. Úcta je, když se tvoje prohlášení potkávají s činy. A zatím… svůj kufr jsem ještě ani nevybalila. Můžu ti pomoct sbalit ten tvůj. Mamince se po tobě určitě stýská. Má doma rekonstrukci, novou auru. Ideální podmínky pro tak vzácný exemplář.
Odešel za hodinu. Pokusil se hlasitě prásknout dveřmi, ale zavírač je poslušně a hladce dobrzdil, čímž ho připravil o poslední divadelní tečku.
Zůstala jsem sama. V tichu. Sundala jsem alobal ze zrcadla. V odrazu na mě hleděla žena, která možná neumí připravit dokonalý aspik pro čtyřicet lidí, ale zato si umí uvařit vlastní život.
A víte, co vám řeknu?
Nikdy se nebojte být „špatná“ pro ty, kteří si zvykli používat vaši laskavost jako palivo pro vlastní pýchu.
Od té doby bydlí Radek u maminky. Říká se, že dodnes řeší, kdo může za „katastrofu století“. A já… Já jsem si koupila nové závěsy. Ne béžové. Jasně tyrkysové. Protože je to barva moře, svobody a naprosté nepřítomnosti příbuzných z Přerova v mém obýváku.