Klára položila šálek heřmánkového čaje na skleněný stolek a unaveně se opřela do křesla.
Po každém rozhovoru s tchyní jí v hrudi zůstávala těžká, nepříjemná pachuť, přestože Božena Novotná mluvila vždycky tiše, jemně a skoro až přehnaně ohleduplně. I teď, když ji znovu prosila o peníze, se omlouvala téměř za každou druhou větou.
— Klárko, promiň mi, staré ženské, — naříkala provinile. — Já vím, že tě obtěžuji až moc často. Jenže doktoři mi řekli, že léčbu nesmím přerušit. A z mého důchodu, sama chápeš…
Klára soucitně přikývla, i když ji druhá žena přes telefon samozřejmě vidět nemohla.
Před třemi měsíci jí Božena se slzami v hlase oznámila diagnózu: začínající artrózu a nutnost drahých procedur, které měly zabránit tomu, aby jednou skončila odkázaná na pomoc druhých. Klára odmítnout nedokázala. Padesát tisíc korun měsíčně pro její firmu nebyla částka, která by ji zničila, a zdraví blízkého člověka se jí zdálo mnohem důležitější než peníze.
— Paní Novotná, prosím vás, netrapte se tím, — odpověděla laskavě. — Zítra vám pošlu potřebnou částku. A přestaňte se mi pořád omlouvat. Vždyť jsme teď rodina.
— Ach, Klárko, ty jsi hotový poklad! Ten náš Petřík měl takové štěstí, že potkal právě tebe. Pane Bože, čím jsem si zasloužila takové dobro?
Klára ještě chvíli poslouchala další vlnu vděčných slov, potom se s tchyní rozloučila a stiskla tlačítko pro ukončení hovoru. Na dlouhé prázdné rozhovory jí už nezbýval ani čas, ani síla.
Její značka dámského oblečení „Klara Styl“ vyžadovala neustálou pozornost. Na druhý den měla naplánovanou prezentaci nové kolekce a hned další den důležité jednání s možným investorem. Ve svých osmadvaceti letech vedla tým třiceti lidí. Malý projekt, který kdysi nastartoval její otec, se díky dlouhým rokům práce proměnil v respektovanou a dobře rozpoznatelnou značku.
Už natahovala ruku po tabletu, aby ještě zkontrolovala poslední návrhy, když najednou zaslechla známé hlasy. Nejdřív si myslela, že ve vedlejším pokoji běží televize: Petr si rád pouštěl různé debatní pořady a reality show. Jeden z hlasů jí však až nepříjemně připomínal tchyni.
— Petříku, zase se mi poštěstilo! Zítra mi tvoje žena znovu pozlatí ručičku! — zasmála se vesele Božena.
Klára strnula.
Byla to opravdu její tchyně. Ale odkud se ten hlas bral? Podívala se na telefon a uviděla rozsvícený displej s aktivním hovorem. Zjevně se jí při pokusu o ukončení spojení tlačítko nezmáčklo správně.
— Kolik z ní vytáhneš tentokrát? — zeptal se Petr.
Klářino srdce se prudce rozbušilo. Manžel měl být přece v kanceláři a pracovat na důležitém projektu předělávky webu. Proč tedy uprostřed pracovního dne seděl u své matky?
— Padesát tisíc, jako vždycky. Je až dojemné, jak upřímně se bojí o moje zdraví!
Znovu se ozval smích. Tentokrát se smála nejen tchyně, ale i Petr.
— Mami, ty jsi génius! A ta vymyšlená artróza, to byl prostě skvělý nápad!
Klára opatrně zvedla telefon. Prsty se jí sotva znatelně třásly.
Co znamená „vymyšlená“? Vždyť na vlastní oči viděla lékařské zprávy a doporučení, které jí Božena ukazovala.
— Jakýpak génius! — odfrkla tchyně. — Tvoje žena je jen neuvěřitelně naivní husička. Ale pravda, štědrá husička, a to je důležitá vlastnost. Využívej příležitosti, synku. Hlavně nepropásni správnou chvíli!
— Nepropásnu. Chci nové auto ze salonu. A žádného levného Korejce nebo Číňana. Normální evropskou značku. Třeba Mercedes. A ať stojí aspoň pět milionů.
— No teda! Ty máš ale nároky!
— A co, mám celý život jezdit starou fabií? Neženil jsem se s bohatou ženskou jen tak pro nic za nic.
Oženil se s bohatou ženskou. Využívej příležitosti…
Klára se několikrát pomalu a zhluboka nadechla. Rozum se vzpíral přijmout to, co právě slyšela.
Mluvil tak její Petr. Ten stejný lehký, okouzlující muž s výborným smyslem pro humor, který si ji dokázal získat během několika týdnů. Petr, kterého potkala ve vlastní kanceláři a do kterého se zamilovala jako školačka. Petr, který ji před půl rokem se slzami v očích požádal o ruku a mluvil o velké lásce a společné budoucnosti.
— Jen opatrně, aby nezačala něco tušit, — varovala ho Božena skoro šeptem. — Klára je důvěřivá, ale úplně hloupá taky není, když dokázala tak rozjet firmu.
— Mami, neříkej nesmysly. Teď je do mě tak zamilovaná, že by mi snesla modré z nebe, kdybych si řekl správným tónem. Stačí to dobře podat. Vysvětlím jí, že drahé auto potřebuju kvůli práci, obchodnímu dojmu a schůzkám s klienty.
— Šikula! Já jsem se tak bála, že si vybereš nějakou prázdnou fiflenu. A ty ses dokázal zamilovat opravdu rozumně.
— Zamilovat? — Petr se uštěpačně zasmál. — Mami, ty máš fantazii. Připadám ti jako beznadějný romantik? Prostě jsem si dobře zařídil osobní život i práci.
Klára zavřela oči a snažila se uklidnit dech. Takže půl roku manželství, které považovala za nejšťastnější období svého života, bylo pro jejího muže jen výhodným obchodem. A neexistující nemoc jeho matky se ukázala být pohodlným způsobem, jak z ní pravidelně tahat peníze.
— Stejně mám trochu strach, — pokračovala Božena. — Co když mě jednou nabídne, že půjde se mnou k doktorovi?
— Uklidni se, mami. Za prvé, Klára nemá absolutně žádný volný čas. Za druhé, medicíně nerozumí ani trochu. Ty falešné zprávy jí úplně stačí. Kdyby se náhodou začala vyptávat, řeknu, že se stydíš chodit na vyšetření s ní, nebo vymyslím něco jiného. Neboj.
Klára přitiskla telefon blíž k uchu.
Takže dokumenty, které jí tchyně tak dojemně ukazovala, byly padělané. A ona se ani nepokusila ověřit, jestli jsou pravé. Copak se sluší pochybovat o nemocném příbuzném?
— Mimochodem, — pokračoval Petr věcným tónem, — za dva nebo tři měsíce musíme tu historku s procedurami postupně ukončit. Začnu ji připravovat na koupi auta. Nějak to spojím s pracovní nutností.
— A co když Klára navrhne, aby se služební auto koupilo přes firmu?
— Nenavrhne. Ona má všechno přísně oddělené: práce zvlášť, rodina zvlášť. Asi ji tak tatínek vychoval, když jí naservíroval hotovou firmu na stříbrném podnose.
Klára bolestivě sevřela pěsti.
Jako by firmu pět let nerozvíjela sama. Jako by netrávila bezesné noci nad projekty, nehledala klienty, dodavatele, švadleny, grafiky a obchodníky. Otec jí skutečně poskytl počáteční kapitál a podpořil její rozhodnutí. Všechno ostatní však bylo výsledkem její vlastní práce. V očích manžela přesto zůstávala bohatou hloupou holčičkou, které starostlivý tatínek koupil drahou hračku.
— Víš, co je na tom nejzábavnější? — pokračoval Petr. — Ona doopravdy věří, že jsem do ní bláznivě zamilovaný. Měla bys vidět, jak Klára září, když přijdu domů. Takové důvěřivé kotě.
— Petříku, — matčin hlas se najednou ztišil a změkl, — ty k ní opravdu vůbec nic necítíš? Vždyť je to celkově dobrá holka.
— Co s tím mají společného city? Nejsem přece krutý člověk. Samozřejmě mi je sympatická. Ale především je Klára hrozně pohodlná. Vysoké příjmy, skvělé vyhlídky a hezká bohatá manželka. O tom většina chlapů může jen snít.
— To je pravda, — souhlasila tchyně. — Jen si dej pozor, abys nic nepokazil. Co kdyby přece jen něco vytušila?
— Nevytuší nic. Až příliš lidem věří. Proč myslíš, že jsem ji požádal o ruku tak rychle? Pochopil jsem, že taková žena dlouho sama nezůstane: hezká, úspěšná a hodná. Druhá taková šance by už přijít nemusela.
Klára pomalu vstala z křesla a přešla k oknu. Za sklem se rozprostíraly střechy rodinných domů. Nedávno si v téhle klidné části za Prahou koupila prostornou dvoupatrovou vilu. Petr žertoval, že teď budou mít ideální místo pro velké rodinné oslavy. Ještě před půl rokem jí ta slova připadala tak romantická.
— Poslyš, co kdybychom o víkendu udělali rodinnou večeři? — navrhl náhle Petr. — Klára se nedávno sama ptala, kdy pozveme příbuzné do nového domu.
— A k čemu ti to bude?
— Ukážu jí, jaký jsem starostlivý rodinný typ. Bude mít skvělou náladu a pak můžu začít řeč o autě. Po příjemném rodinném večeru milovanému manželovi určitě neřekne ne.
Rodinná večeře. Klára se bezděčně pousmála.
Jak nádherná ironie. Opravdu snila o tom, že pozve příbuzné do nového domu. Chtěla všem ukázat, jak semknutá rodina z nich vznikla a jak dobře spolu všichni vycházejí. Nejvíc byla hrdá na vztah s Boženou, protože ne každá snacha má tak moudrou a pečující tchyni.
— Ty vážně chceš pořádat rodinný večer?
— Jasně. Pozveme tvoji sestru s manželem, mého bratra a ostatní příbuzné. Klára bude šťastná a já dostanu auto, které chci.
Ve sluchátku se ozvaly kroky.
— Dobře, mami, už musím. Musím se vrátit do kanceláře, než někdo ženě řekne, že jsem nebyl na pracovišti.
— Běž, synku. A pamatuj: se vším se musí opatrně. Auto je auto, ale slepici, která snáší zlatá vejce, je zatím brzy podříznout.
Klára uslyšela zaklapnutí dveří a potom šustění. Božena zřejmě konečně vzala telefon do ruky. Spojení se přerušilo.
Několik minut stála Klára nehybně u okna a snažila se pochopit, co právě vyslechla.
Slepice, která snáší zlatá vejce. Překvapivě přesná definice.
Ironicky se pousmála a otevřela aplikaci, která automaticky ukládala telefonní hovory.
Tenhle zvyk získala už v prvním roce vedení firmy. Tehdy se jeden dodavatel pokusil popřít ústní domluvu. Od té doby se každý její pracovní i soukromý hovor ukládal do zabezpečeného cloudového úložiště.
Potřebný soubor byl na místě. Dvacet tři minut, které obsahovaly její rozhovor s tchyní i všechno, co následovalo po omylem neukončeném hovoru.
Klára nahrávku přetočila a znovu si pustila nejostřejší úryvky.
„Neženil jsem se s bohatou ženskou jen tak,“ „naivní a štědrá husička“, „slepice, která snáší zlatá vejce“.
Každá věta bolela, ale zároveň v ní pomalu rostl chladný, ostrý vztek.
Půl roku žila ve vymyšleném světě. V něm ji milující manžel každé ráno něžně líbal před odchodem do práce a hodná tchyně se zajímala o její zdraví a úspěchy. Ve skutečnosti ji tihle lidé používali jen jako stálý zdroj peněz.
Telefon zavibroval. Přišla zpráva od Petra:
„Sluníčko, dneska se zdržím. Projekt je složitý, musím dokončit návrh. Nečekej na mě s večeří. Miluju tě.“
Klára si text přečetla dvakrát.
Složitý projekt. Samozřejmě. Rozhovor s matkou o nových způsobech, jak z ní vylákat peníze, jistě vyžadoval mimořádné úsilí. Na konci zprávy se skvělo srdíčko. Manžel svou roli zamilovaného muže hrál dokonale.
Začala psát:
„Dobře, miláčku. Hlavně se nepřepracuj!“
Potom větu smazala a omezila se na krátké: „Dobře.“
Teď potřebovala všechno v klidu promyslet.
Mohla hned zítra podat žádost o rozvod, vyhodit Petra ze dveří s jedním kufrem a pokusit se na tuhle rodinu zapomenout jako na zlý sen. Jenže takový konec jí připadal příliš jednoduchý. Půl roku ji podváděli, vychutnávali si vlastní chytrost a vysmívali se její důvěřivosti. Opravdu to mělo skončit obyčejným rozloučením?
Rodinná večeře, kterou navrhl sám Petr, jí však nabídla dokonalou příležitost udělat za vším krásnou tečku.
Klára otevřela kontakty a zavolala mladší sestře Veronice.
— Kláro, ahoj! Jak se máš? Dlouho jsme spolu pořádně nemluvily.
— Ahoj, Veru. Chci ti něco navrhnout. Pamatuješ si ten dům, který jsem koupila krátce před svatbou?
— Jasně! Viděla jsem fotky. Je úžasný!
— V sobotu chci uspořádat velkou rodinnou večeři a pozvat všechny příbuzné. Přijedete s Tomášem?
— Skvělý nápad! Samozřejmě že přijedeme. Kdo tam ještě bude?
— Naši rodiče, paní Novotná, Petrův bratr s manželkou a dětmi. Myslím, že se nás sejde kolem deseti.
— Výborně. Máme něco přivézt?
— Nic není potřeba. Všechno připravím. Jen přijeďte v dobré náladě.
Když hovor ukončila, Klára si sepsala kompletní seznam hostů. Společnost se měla sejít opravdu zajímavá. Zvlášť s ohledem na to, že její otec Petrovi nikdy příliš nedůvěřoval a považoval ho za lehkomyslného, i když to nikdy neřekl přímo.
Následující dva dny připomínaly nekonečnou telenovelu.
Navenek Klára žila jako obvykle: věnovala se práci, mluvila s manželem a odpovídala na starostlivé zprávy jeho matky. Uvnitř ní však zároveň dozrával pečlivě promyšlený plán, který se s každou hodinou rýsoval jasněji.
Hned další ráno začal Petr o rodinné oslavě sám.
— Sluníčko, — pronesl u snídaně, — co kdybychom pozvali všechny příbuzné do tvého nového domu?
— To je nádherný nápad! — odpověděla Klára nadšeně. — Zrovna jsem na to nedávno myslela. Kdy to uděláme?
— Mohli bychom v sobotu. Já zavolám mámě a bratrovi, ty pozveš svoje.
— Skvělé, domluveno.
— Bude to krásné!
Petr ji políbil na tvář a odešel se chystat do práce. Klára zůstala v kuchyni a pomalu dopíjela kávu.
Ano, Petře. Bude to opravdu krásné.
Ve čtvrtek večer jí tchyně poslala další zprávu:
„Klárko, promiň, že zase obtěžuji. Nemohla bys mi poslat ještě deset tisíc? Doktor mi předepsal další léky a na kartě už nemám skoro nic.“
Klára peníze odeslala a přitom přemýšlela, za co budou ve skutečnosti utracené.
Za novou kabelku? Za večeři v drahé restauraci? Možná za nábytek nebo domácí spotřebič?
„Samozřejmě, paní Novotná. Peníze už jsou odeslané. Moc se na vás v sobotu těším!“
„Děkuju, drahá moje! Nemůžu se dočkat, až uvidím ten tvůj nádherný dům.“
Klára se pousmála a odložila telefon.
Sobota byla slunečná a teplá.
Od rána se hostitelka věnovala posledním přípravám: kontrolovala prostírání, rozmisťovala květiny a zkoušela domácí ozvučení. Zvláštní pozornost věnovala reproduktorům v obývacím pokoji. Zvuk se musel dobře nést nejen domem, ale i na terasu.
Petr se neustále motal kolem ní.
— To je nádherný stůl! Vypadá to jako z časopisu! — rozplýval se a upravoval ubrousky.
— Miláčku, poprvé v tomhle domě hostíme rodinu. Chci, aby všechno dopadlo dokonale.
— Jasně. Je to přece náš dům, — řekl tiše Petr, ale hned hlasitěji dodal: — Samozřejmě, sluníčko. Ty máš jako vždycky pravdu.
Klára se v duchu ušklíbla. Nemovitost koupila za vlastní peníze ještě před svatbou. Petr však zjevně předpokládal, že po obřadu automaticky získal právo i na majetek své ženy.
Jako první přijeli Klářini rodiče. Otec byl jako vždycky spíš mlčenlivý, ale dům si pozorně prohlédl a uznale přikývl. Matka se okamžitě vydala pomáhat dceři s posledními úpravami.
— Klárko, ty jsi šikovná, — říkala, zatímco rovnala mísy s předkrmy. — Dům jako ze snu, manžel pozorný. Život se ti krásně uspořádal.
— Ano, mami, — odpověděla Klára tiše. — Manžela mám opravdu velmi pozorného.
Potom dorazila Veronika s Tomášem, po nich Petrův bratr Marek s rodinou. Jako poslední se objevila Božena Novotná. Vypadala výborně: elegantní nové šaty a drahá kabelka.
Klára si hned všimla, že doplněk musel stát nejméně padesát tisíc korun. Zajímalo by ji, jestli byl pořízen z peněz na neexistující artrózu, nebo měla tchyně ještě jiný zdroj příjmů.
— Klárko, moje drahá! — Božena políbila snachu na obě tváře. — To je neuvěřitelně krásný dům! Petřík mi hodně vyprávěl, ale nedovedla jsem si představit, že je to tady až tak nádherné!
— Děkuju. Pojďte dál a chovejte se jako doma.
Večeře začala v teplé rodinné atmosféře. Hosté chválili jídlo, interiér i vkus hostitelky. Petr předváděl mimořádnou galantnost: naléval víno, vyprávěl vtipné historky a pečlivě hrál ideálního manžela i zetě. Jeho matka hrála svou roli stejně dobře. Ptala se Klářiných rodičů na zdraví, zajímala se o Veroničinu práci a dojímala se nad chováním Markových dětí.
— Víte, — ozval se Klářin otec, když se na stole objevil dezert, — trochu jsem se obával, když se dcera rozhodla vdát tak rychle. Ale teď vidím, že se nespletla. Petře, ukázal ses jako dobrý rodinný člověk.
— Děkuji, pane Svobodo, — pronesl zeť skromně. — Snažím se být vaší dcery hoden.
Klára pod stolem pevně sevřela ubrousek.
Hoden. Samozřejmě.
— Moc se mi líbí, jak se o sebe vzájemně staráte, — přidala se matka. — Paní Novotná mi vyprávěla, že Klára pomáhá platit vaši léčbu. To je opravdu dojemné. Ne každá snacha by něco takového udělala…
— Ani nemluvte! — tchyně rozhodila rukama. — Klárka je hotové zlato, ne žena. Tak hodná, citlivá a štědrá. Já ji prostě zbožňuji!
— A co vám vlastně je? — zeptala se Veronika. — Doufám, že to není nic nebezpečného.
— Obyčejné potíže věku, — odpověděla Božena nedbale. — Začínající artróza. Lékaři předepsali drahé procedury, ale co se dá dělat? Ještě že Klárka souhlasila, že mi pomůže.
— Artróza umí být vážná věc, — zamračil se otec. — Léčbu je potřeba dotáhnout do konce.
Klára vstala od stolu.
— Omluvte mě, půjdu zkontrolovat kávovar. A zároveň vám pustím něco zajímavého.
Vyšla do chodby, vytáhla telefon a našla správný audio soubor. Srdce jí bilo tak silně, že jí tep bušil až ve spáncích. Připojila se k ozvučení a stiskla přehrávání.
Nejprve se z reproduktorů ozval její vlastní hlas. Potom krátká pauza, šustění a veselý hlas tchyně:
— Petříku, zase se mi poštěstilo! Zítra mi tvoje žena znovu pozlatí ručičku!
Na terase i v obývacím pokoji se okamžitě rozhostilo mrtvé ticho. Klára se vrátila ke stolu a klidně se posadila na své místo. Všichni přítomní na ni hleděli nechápavě. Jen Petr a jeho matka zbledli jako stěna.
— Kolik z ní vytáhneš tentokrát?
— Padesát tisíc, jako vždycky. Je až směšné, jak upřímně se bojí o moje zdraví.
Na tváři Klářiny matky se objevil naprostý zmatek. Veronika překvapeně pootevřela ústa. Marek se zamračil a snažil se pochopit, co se děje.
— Mami, ty jsi génius! Ta historka s artrózou se povedla dokonale.
— Kláro, — zeptal se tiše otec, — co je to za rozhovor?
Dcera však zvedla ukazováček. Ta nejdůležitější slova ještě nezazněla.
— Jakýpak génius, — pokračoval Boženin hlas. — Tvoje žena je jen neuvěřitelně naivní husička. Ale pravda, velmi štědrá husička.
Marek prudce položil sklenici na stůl. Jeho žena Jana si zakryla ústa dlaní. Klářini rodiče ztuhli a nedokázali říct ani slovo.
— Neženil jsem se s bohatou ženskou jen tak pro nic za nic! — zazněl z reproduktorů jasně Petrův hlas.
— Petře, — zachraptěl jeho bratr, — co to má znamenat?
Muž však nedokázal odpovědět. Prsty se křečovitě držel hrany stolu a s opravdovým děsem hleděl na manželku.
— Proč myslíš, že jsem ji požádal o ruku tak rychle? Pochopil jsem, že taková žena dlouho sama nezůstane: hezká, úspěšná a hodná. Druhá taková šance by už přijít nemusela.
Klára vzala ovladač a nahrávku zastavila.
— Myslím, že to stačí. I když dál je ještě výborná část o slepici, která snáší zlatá vejce.
Několik vteřin všichni mlčeli. Pak se najednou ozvalo několik hlasů zároveň.
— Petře, ty ses úplně zbláznil? — začal Marek.
— Jak jste mohli něco takového udělat? — rozhořčila se Klářina matka.
— Kláro, já vůbec nic nechápu, — řekla zmateně Veronika.
— Ticho! — pronesla hostitelka nahlas a všichni okamžitě zmlkli. — Teď vám všechno vysvětlím. Před třemi měsíci mě moje drahá tchyně požádala o finanční pomoc. Tvrdila, že se u ní rozvíjí artróza a že potřebuje drahé procedury, aby neskončila invalidní. Já, jako ta důvěřivá husička, jsem jí uvěřila a každý měsíc posílala padesát tisíc.
— Za tři měsíce je to sto padesát tisíc, — spočítal pomalu otec.
— Přesně tak. Kromě toho mě předevčírem požádala ještě o deset tisíc údajně na další léky. A můj pečující manžel mezitím plánoval, jak mě přesvědčí, abych mu koupila auto za pět milionů. Samozřejmě výhradně z pracovních důvodů.
Božena se konečně vzpamatovala:
— Klárko, drahá, ty jsi to špatně pochopila! My jsme jenom…
— Co přesně jsem pochopila špatně? — zeptala se snacha ledovým hlasem. — Že jste se synem tři měsíce hráli přede mnou divadlo? Že jste používali falešné lékařské zprávy? Nebo že jste mě za zády nazývali naivní husou?
— Kláro, — začal Petr, — já ti to můžu vysvětlit.
— Žádné vysvětlení už nepotřebuji.
Žena vytáhla z kabelky předem připravené dokumenty.
— Tady jsou výpisy z bankovního účtu. Tady kopie vašich falešných zpráv. A tady kompletní přepis telefonní nahrávky. Mám pro vás dvě zprávy: jednu špatnou a jednu dobrou. Kterou začneme?
Petr ani jeho matka neodpověděli.
— Tak začnu tou špatnou. V pondělí podávám žádost o rozvod. Petře, ještě dnes si sbalíš věci a odejdeš z mého domu.
— A ta dobrá zpráva? — zeptal se manžel sotva slyšitelně.
— Zatím nechci spojovat svoje jméno s trestním vyšetřováním, takže na policii nepůjdu okamžitě. Máte přesně týden na to, abyste vrátili získané peníze v dvojnásobné výši. Tři sta dvacet tisíc korun. Tu částku navíc můžete brát jako náhradu za podvod a psychickou újmu.
— Tři sta dvacet tisíc?! — vypískla Božena. — Kde máme vzít takové peníze?
— To už se mě netýká. Vezměte si půjčku, půjčte si od známých nebo si je vydělejte. Pokud za sedm dní peníze nepřijdou na účet, nahrávka i dokumenty půjdou na policii. Podvod a padělání lékařských zpráv jsou vážné věci. Petře, na slušnou pověst v IT oboru po odsouzení můžeš zapomenout. Který zaměstnavatel bude chtít webdesignéra s takovou minulostí?
Marek pomalu vstal od stolu.
— Petře, ty jsi definitivně přišel o svědomí? Jak jsi mohl něco takového udělat?
— Marku, počkej…
— Nic nechci slyšet! — Bratr se otočil ke Kláře. — Odpusť mi. Netušil jsem, že je něčeho tak ubohého schopný. Jano, děti, oblékněte se. Stydím se být s nimi pod jednou střechou.
Markova rodina odešla z domu jako první. Hned po nich vstali Klářini rodiče.
— Klárko, — matka dceru pevně objala, — děláš správnou věc. Taková zrada se odpustit nedá.
— Kdybys potřebovala pomoc, hned volej, — dodal stručně otec. — Chceš, abych si s nimi promluvil já?
— Děkuju, tati, ale není třeba. Zvládnu to.
Veronika s manželem odešli poslední a stihli Petrovi i jeho matce říct všechno, co si mysleli o zradě a o skutečných rodinných hodnotách.
V domě zůstali jen tři.
— Kláro, — začal Petr znovu, — pojďme se bez emocí normálně pobavit.
— Nemáme už o čem mluvit. Sbal si věci a odjeď se svou matkou.
— Ale já to opravdu dokážu vysvětlit…
— Co přesně? Že ses oženil kvůli mému majetku? Že jsi chtěl dál zneužívat moji důvěru? Ty ani teď nechápeš, jak nízko jsi klesl.
Za hodinu Petr i Božena odjeli. Klára zůstala sama ve velkém domě. Místo očekávané prázdnoty však cítila zvláštní úlevu. Jako by ze sebe konečně shodila obrovskou tíhu lži, podvodu a nekonečného předstírání.
O pět dní později přišlo na její bankovní účet tři sta dvacet tisíc korun. Božena kvůli tomu musela sáhnout na své úspory.
Petr dál volal, prosil o schůzku a přísahal na upřímnou lásku, ale Klára už mu neodpovídala.
Mezitím značka „Klara Styl“ představila novou kolekci, která se stala nejúspěšnější v celé historii firmy. A sama Klára konečně pochopila, že samota a svoboda nejsou totéž.
A svoboda se jí líbila mnohem víc.