V kanceláři se rozhostilo nesnesitelné ticho. Klára slyšela šumění vlastní krve, monotónní vrčení starého ventilátoru pod stropem i přerývaný zvuk svého dechu.
— To není možné, — podařilo se jí nakonec vyslovit. — Znám ho dva roky. Viděla jsem jeho rodiče. Setkala jsem se s jeho přáteli. Znám jeho život.
— Viděla jste lidi, které vám představil jako své rodiče, — odpověděla úřednice jemně, ale rozhodně. — Spojili jsme se se skutečnou rodinou Novákových. Žijí na jižní Moravě. Oficiálně nám potvrdili, že jejich syn poslední tři roky pracuje na dlouhodobých montážích v Německu a nikdy nebyl ženatý.
Klára sevřela hranu stolu tak prudce, až nehty zaskřípaly o dřevo.
V hlavě se jí jeden po druhém začaly vynořovat detaily, kterým nikdy nepřikládala význam. Martin v hotelech vždycky vyplňoval registrační formuláře sám. Nikdy jí nedovolil vstoupit do svého údajného starého bytu, protože ho prý už dávno pronajal. Tvrdil, že sám žije v podnájmu.
A hlavně — když ho chtěla seznámit se strýcem, který pracoval u policie, na poslední chvíli schůzku zrušil kvůli podivné a nepřesvědčivé výmluvě.
— Kde je teď? — zašeptala s hrdlem sevřeným strachem.
— My nemáme pravomoc ho zadržet, — řekla Hana Králová a podala jí malý lístek s telefonním číslem. — Případ už byl předán policii. Zavolejte na toto číslo okamžitě. Vyšetřovatel čeká na váš hovor. A ať se stane cokoli, nevracejte se sama do hotelu.
Klára si vzala papírek, ale telefon jí vyklouzl z roztřesených prstů a dopadl na podlahu. Když se pro něj sklonila, displej se náhle rozsvítil.
Přišla zpráva od Martina.
„Lásko, už to máš hotové? Objednal jsem snídani na pokoj. Lívance s borůvkami na tebe čekají, ale začínají chladnout. Pusu.“
Kláře se obrátil žaludek.
Před očima znovu spatřila jeho pokojnou tvář z dnešního rána. Laskavé oči, vřelý úsměv, důvěrně známý hlas, který ji dokázal uklidnit. A teď se dozvídala, že ten muž možná nemá ani skutečnou minulost.
— Pokuste se zachovat klid, — ozvala se Hana Králová, ale její hlas zněl Kláře, jako by přicházel z velké dálky nebo zpod hladiny hluboké vody. — Policejní hlídka už je na cestě. Víte, zda má doklady u sebe?
— Nosí je pořád, — zamumlala Klára. — Pas má ve vnitřní kapse saka.
To sako spolu vybírali teprve před týdnem.
A zaplatila ho Klára.
Vtom se na chodbě ozvaly blížící se kroky. Klára se s nadějí obrátila ke dveřím. Očekávala, že uvidí uniformované policisty.
Místo nich se ve dveřích objevil člověk, při jehož pohledu jí ztuhla krev v žilách.
— Martine? — dokázala jen zašeptat.
Stěny kanceláře se jí začaly otáčet před očima.
Stál vzpřímeně ve dveřích. Na sobě měl světlou košili, kterou mu sama den před svatbou žehlila. Pořád to byl stejný pohledný muž, kterému včera před svědky slíbila, že s ním zůstane po celý život.
V jeho očích však už nebyla láska ani něha.
Nahradila je ledová rozvaha a vypočítavá únava člověka, který příliš dlouho čekal na nevyhnutelný konec.
— Kláro, — řekl klidně.
Z jeho hlasu zmizelo všechno teplo.
— Věř mi, opravdu jsem se snažil, aby se tohle nikdy nestalo. Až do poslední chvíle jsem doufal, že všechno skončí jinak. Ale osud nás zřejmě znovu přivedl právě sem.
Hana Králová prudce vstala a natáhla se po telefonu. Martin v tu chvíli udělal pomalý, ale rozhodný krok dopředu.
— To není nutné, — řekl vyrovnaně. — Nikomu neublížím.
Potom obrátil pohled ke Kláře.
— Nejsi moje žena. Ve skutečnosti jsi jí nikdy nebyla. Ale nechci ti nijak ublížit. Potřeboval jsem jen… čistou totožnost. Spolehlivé jméno na několik měsíců. Myslel jsem, že všechno dokončím dřív, než se systém aktualizuje.
— Kdo jsi? — zašeptala Klára.
Dokonce i vlastní hlas jí připadal cizí.
Martin se unaveně a bolestně pousmál.
— Pro tebe bude lepší, když se to nikdy nedozvíš. Můžeš mi dál říkat Martin, nebo mi neříkej nijak. Úplně na mě zapomeň. Požádáš o prohlášení manželství uzavřeného na základě falešných dokladů za neplatné. Za několik týdnů bude po všem. Odpusť mi…
Uprostřed věty se na chvíli zarazil. V očích se mu poprvé objevil záblesk skutečně lidského citu.
— Hlavně za dnešní ráno. Chtěl jsem, aby alespoň těch několik hodin bylo opravdových.
Když domluvil, otočil se a stejně tiše, jako přišel, odešel na chodbu.
Přibližně o minutu později vtrhli do kanceláře dva policisté. Jeden za druhým pokládali otázky, zapisovali si odpovědi a z vysílaček se neustále ozývaly útržky hlášení a pokynů.
Klára dokázala rozeznat jen několik vět.
„Prověřte autobusové i vlakové nádraží…“
„Popis hledané osoby byl rozeslán všem hlídkám…“
Odpovídat však téměř nedokázala. Seděla bez hnutí a dívala se na prasklý displej telefonu, který se poškodil při pádu.
Martinova zpráva o chladnoucích lívancích na něm stále svítila.
Asi o hodinu později, když už podala výpověď, seděla sama na lavičce před budovou magistrátu. Teprve tam na ni všechno, co se stalo, dolehlo celou svou tíhou.
Vzpomněla si na slova, která jí Martin řekl včera, když jí navlékal prsten.
„Nikdy ti nebudu lhát.“