Pak se jí vybavilo jejich první setkání. Malá kavárna, kde jí údajně omylem převrhl šálek kávy na kabát. Nevinně působící náhoda, díky které se spolu dali do řeči.
A potom způsob, jakým dokonale pronikl do jejího života.
Přizpůsobil se jejím zvykům, oblíbeným místům i způsobu uvažování, jako by ji znal už mnoho let. Věděl, co ji potěší, čemu se zasměje a při kterých slovech přestane být opatrná.
Jako by ji dávno před jejich první schůzkou pozoroval a zjistil si o ní každý podstatný detail.
Když zvedla hlavu k olověné ranní obloze, uvědomila si skutečnost, která ji vyděsila ještě víc než všechno ostatní.
Nejhorší nebylo, že muž, kterého si vzala, byl zločinec používající ukradené doklady.
Nejhorší bylo, že ho navzdory tomu všemu stále nedokázala nenávidět.
Telefon, který zaměstnanci úřadu provizorně stáhli průhlednou lepicí páskou, znovu zavibroval.
Tentokrát se na displeji objevila zpráva z neznámého čísla.
„V hotelovém pokoji najdeš v lednici pod ubrouskem klíče od bytu v Korunní ulici. Nechal jsem tam všechno, co ti ještě můžu dát. Se svatbou to nijak nesouvisí. Jen chci, abys věděla, že alespoň v některých věcech jsem ti říkal pravdu. Nehledej mě. Dávej na sebe pozor, Kláro.“
Klára sevřela telefon pevně v dlani.
Z dálky se ozývaly policejní sirény a jejich zvuk rozřezával ranní ticho města. Výjezdy z Prahy už možná hlídaly policejní vozy a jeho popis se šířil mezi dalšími hlídkami.
Pomalu vstala. Kolena se jí třásla tak silně, že měla potíže udržet se na nohou.
Teď musela zavolat matce a vysvětlit jí, že žádné skutečné manželství vlastně nikdy nevzniklo.
Musela kontaktovat cestovní kancelář a zrušit letenky na Mallorku.
Musela svým přátelům říct, že muž, kterého dva roky milovala, byl součástí dokonale připraveného plánu.
Vydala se směrem k čekajícím taxíkům.
Po několika krocích se však zastavila.
Dlouho hleděla na potemnělou kamennou fasádu magistrátu.
Ještě včera před touto budovou všichni volali: „Pusu! Pusu!“ a oni se před zraky rodiny a přátel smáli a líbali.
Dnes se na stejném místě dozvěděla nejbolestnější pravdu svého života.
Největší lží nebyla jeho láska.
Největší lží byla samotná jeho existence.
Telefon v kabelce začal znovu naléhavě vibrovat.
Volal detektiv, který vedl vyšetřování.
Klára hovor nepřijala okamžitě.
Dívala se do dálky, kde nad městem houstly tmavé bouřkové mraky.
Teď měla klíče od bytu, o jehož existenci nikdy předtím neslyšela.
A v paměti jméno, které ji od této chvíle mělo bolet pokaždé, když si na ně vzpomene.
Nakonec se zhluboka nadechla a přiložila telefon k uchu.
— Ano… poslouchám.
Právě v tom okamžiku se za jejími zády s těžkým zaduněním zavřely železné dveře magistrátu.
Klára při tom zvuku pochopila jednu věc naprosto jasně.
Její skutečný život začínal právě teď.
V životě, který nechávala za sebou, nebylo téměř nic opravdového.
Ani muž, o němž si myslela, že ho miluje.
Skutečné zůstalo jen ono ráno naplněné vůní lilií.
A poslední pohled v očích tajemného člověka, který jí nikdy neřekl, kým doopravdy je.
Toho dne Klára poznala jedinou nepopiratelnou pravdu.
Někdy člověk za poznání skutečnosti zaplatí ztrátou všeho, o čem věřil, že mu patří.
Protože teprve ve chvíli, kdy se mu celý svět rozpadne pod rukama, pochopí, že největším podvodem nebývá jedna lež.
Někdy je tím podvodem celý život.