Není divu, že o tom někteří mlčí. Ten stav je tak zvláštní, že se zdá skoro nemožné ho někomu popsat. Člověk byl přece vzhůru, a přesto se nemohl pohnout. Vnímal okolí, ale zároveň mohl vidět nebo cítit něco, co tam ve skutečnosti nebylo. Strach pak zůstává ještě dlouho po probuzení.
Přitom spánková paralýza není známkou toho, že by se s člověkem dělo něco nevysvětlitelného. Může potkat téměř kohokoli. Někomu se přihodí jednou za život, jinému se opakuje v období velké únavy, napětí nebo rozházeného spánkového režimu.
Jde o stav, který přichází na hraně usínání nebo probouzení. Vědomí se zapne dřív, než se tělo stačí vrátit k plné pohyblivosti. Proto člověk leží při vědomí, ale svaly zůstávají dočasně zablokované.
K tomu se mohou přidat obrazy, zvuky nebo pocity, které jsou nesmírně přesvědčivé. Někdo má dojem, že se vznáší mimo své tělo, jiný vnímá tlak na hrudi, další cítí přítomnost někoho neviditelného. A právě tyto prožitky dělají ze spánkové paralýzy jednu z nejděsivějších poruch spánku.
Čeští odborníci na spánek popisují tento jev jako přechodový stav mezi spánkovou fází a plným bděním. Většina epizod skončí rychle, během několika sekund nebo minut. Spadá do skupiny parasomnií a navzdory silnému strachu obvykle tělu neškodí.
Odhady výzkumníků mluví o tom, že se s tímto stavem alespoň jednou setká asi třicet procent lidí.
Přichází bez varování, někdy večer při usínání, jindy ráno nebo uprostřed noci při probouzení. Člověk se nemůže pohnout, nemůže promluvit, může cítit tíhu na hrudi, oddělení od vlastního těla, ostrou úzkost nebo náhlý záchvat paniky. Některé epizody jsou tak krátké, že po nich zůstane jen zmatený pocit. Jiné se vlečou tak dlouho, že se každá sekunda zdá nesnesitelná.
Příčina leží v mechanismu spánku.
Během REM fáze, tedy období snů, mozek přirozeně tlumí svalovou aktivitu. Chrání nás tím před tím, abychom ve skutečnosti utíkali, mávali rukama nebo opakovali pohyby, které se odehrávají pouze ve snu. Když se ale vědomí probere příliš brzy a tělo se ještě z tohoto ochranného útlumu nevymanilo, vznikne spánková paralýza.
Člověk tedy není v nebezpečí proto, že by mu tělo selhávalo. Spíš se na malou chvíli neshodnou dvě části jednoho procesu: mysl je už vzhůru, svaly ještě ne.
Taková nerovnováha se častěji objevuje u lidí, kteří jsou vyčerpaní, vystavení stresu nebo dlouhodobě nespí dostatečně. Právě na to upozorňuje i spánková psycholožka Klára Novotná, podle níž únava a psychické napětí mohou narušit běžnou plynulost spánku.
Strach, který spánková paralýza vyvolává, je skutečný. To ale neznamená, že je nebezpečná. Lidé se ji snažili pochopit dávno předtím, než existovalo moderní vysvětlení spánkových fází. Proto se v různých dobách objevovaly příběhy o bytostech, které člověka drží, dusí nebo mu sedí na hrudi.
V českém prostředí se podobné pocity snadno spojovaly s obrazy nočních můr, duchů, těžkého stínu u postele nebo čerta, který člověku nedovolí vstát. Ve všech těchto vyprávěních se opakoval stejný základ: bdělé vědomí, nehybné tělo a tíživý pocit cizí přítomnosti.
Někteří lidé při epizodě zažívají mimořádně živé vjemy. Jsou přesvědčeni, že někdo stojí ve dveřích, že se v pokoji změnil vzduch, že jim něco tlačí na hrudník nebo že se právě stane něco strašného. Jana Vítková vzpomínala, že při prvním takovém zážitku v dospívání cítila zvláštní vibrace a nedokázala se ubránit dojmu, že ji cosi vtahuje do neznáma. Tereza Králová zase přiznávala, že se po podobných epizodách bála znovu usnout.
Pokud se něco takového stane, nejdůležitější je neztratit se v panice. Pomáhá v duchu si připomenout, že jde o známý stav, který odezní. Soustřeďte se na dech, počítejte pomalé nádechy a výdechy a zkuste vyslat drobný pohyb do prstu na ruce nebo noze. Právě ten malý pohyb často prolomí pocit úplné nehybnosti.
Jakmile se tělu vrátí i minimální schopnost pohybu, zbytek obvykle následuje postupně. Napětí povolí, dech se zklidní a realita se znovu usadí na své místo.
Proto má smysl o spánkové paralýze mluvit. Když člověk ví, že nejde o šílenství, nadpřirozený útok ani nebezpečnou nemoc, může se příště bát o něco méně. Ten zážitek sice zůstává nepříjemný, ale už není tak nevysvětlitelný.
A pokud znáte někoho, kdo podobné noční stavy zažívá, může mu taková informace přinést úlevu. Někdy stačí vědět, že v tom člověk není sám a že se jeho tělo jen na krátký okamžik probudilo pomaleji než jeho mysl.
Podivný a děsivý jev spánkové paralýzy tak není tajemstvím, které by muselo zůstat zavřené ve tmě. Je to stav na hraně snu a bdění, který dokáže vyděsit, ale dá se pochopit.
Hned po svatbě podala tchyně nevěstě seznam požadavků, které měla splnit.