Mezi nespočtem způsobů, jakými lidé dokážou druhé nenápadně využívat, existuje jeden zvláštní trik, o kterém se příliš nemluví. Nazvala bych ho obyčejným domácím parazitováním, pečlivě převlečeným za přátelství, blízkost a srdečné návštěvy. Umíme si dávat pozor na energetické upíry, manipulativní kolegy, sebestředné muže i na lidi, kteří bezostyšně překračují naše hranice. Jenže veškerá ostražitost mizí ve chvíli, kdy se u dveří objeví usměvavá známá s balíčkem nejlevnějšího čaje v ruce a pronese: „Šla jsem zrovna kolem, tak jsem si řekla, že se zastavím.“ Samo o sobě by na tom možná nebylo nic hrozného, kdyby se tyto náhodné návštěvy neopakovaly téměř každý večer a potraviny z vaší lednice nemizely závratnou rychlostí.
Přibližně před rokem jsem se přestěhovala do Česka. Bydlení tu rozhodně není levné, účty za energie člověka rychle naučí přemýšlet nad každou kapkou vody, každou rozsvícenou lampou i každým stupněm na topení. A po několika návštěvách supermarketu jsem si zvykla plánovat výdaje s předstihem. Mám jasný cíl — šetřím na vlastní byt — a odkládám prakticky všechno, co mi po zaplacení nezbytností zůstane. Hodně pracuji, vedu si podrobný rozpočet a nešetřím v podstatě jen na dvou tvorech: na sobě a na svém obrovském kocourovi Mourkovi. Jeho chuť k jídlu někdy stojí víc než moje vlastní.
Můj byt se postupně proměnil v malý, dobře uspořádaný svět, kde mělo všechno své místo a pravidla. A právě do tohoto systému začala jednoho dne pomalu pronikat Markéta.
Seznámily jsme se na jazykovém kurzu. Markétě je třiatřicet let. Pracuje na zkrácený úvazek a pravidelně si stěžuje na drahý život, rostoucí ceny, daně a na to, jak je ze všeho dlouhodobě vyčerpaná. Zpočátku jsme po lekcích zašly jen na kávu. Potom se několikrát stavila pro zápisky z hodin. Byla jsem zvyklá hosty pohostit, a tak jsem pokaždé postavila na čaj, vytáhla něco dobrého a při večerních návštěvách ji rovnou pozvala k večeři.
Tehdy se nejspíš spustil ten známý mechanismus, o kterém mluví biologové: když člověk příliš často krmí divoké zvíře, zvíře časem přestane hledat potravu samo a začne se pravidelně vracet tam, kde ji dostává.
Nejdřív přicházela asi jednou týdně. Pak už dvakrát nebo třikrát. A během posledního měsíce se z jejích návštěv stala téměř absurdní komedie, jejímž hlavním tématem bylo jídlo.
Kolem šesté večer mi začala psát zprávy typu: „Ahoj, jsi doma? Dneska jsem úplně hotová, venku je příšerně a mám hroznou náladu. Můžu se u tebe na půl hodinky zastavit?“
A skutečně dorazila. Zvláštní náhodou vždy přesně ve chvíli, kdy jsem vytahovala z trouby pečenou rybu, krájela zeleninu do čerstvého salátu nebo pokládala na talíř kvalitní sýr z farmářského trhu.
Markéta bez váhání zamířila do kuchyně, umyla si ruce, posadila se ke stolu, jako by jí byt patřil, hlasitě si povzdechla a spustila své obvyklé vyprávění o tom, jak těžký život má.
„To tak krásně voní!“ protahovala obvykle a upírala oči na můj talíř s výrazem žalostného kocoura ze Shreka. „Já jsem dneska skoro nic nejedla. Pořád jsem někde běhala. A když jsem se stavila v obchodě, málem jsem omdlela z těch cen! Losos stojí pomalu jako zlato. Něco takového si vůbec nemůžu dovolit.“
A co v takové chvíli udělá slušně vychovaný člověk? Samozřejmě si povzdechne, vezme další talíř a rozdělí se.
Markétin apetit by jí mohl závidět člověk po celodenní fyzické práci. S chutí snědla rybu, naložila si pořádnou porci salátu s mozzarellou a nakonec se pokaždé zeptala, jestli nezbylo něco sladkého. Její vlastní příspěvek k našim večerním setkáním byl přitom velmi skromný. V lepším případě přinesla balíček levných sušenek koupených ve slevě. V horším dorazila s prázdnýma rukama a vysvětlila, že si peněženku zase nechala doma.
Trpělivosti mám dost. Zároveň ale umím počítat peníze. Asi po třech týdnech této intenzivní návštěvní sezony jsem otevřela bankovní aplikaci a pořádně si prohlédla přehled výdajů.
Za potraviny jsem začala utrácet téměř dvojnásobek.
Bylo to vlastně docela směšné. Já, která si šetří na vlastní bydlení a hlídá každou položku v rozpočtu, jsem najednou zajišťovala plnohodnotné stravování jiné dospělé, pracující ženě.
Rozhodující večer přišel v úterý. Mourek se mi motal kolem nohou a neodbytně se dožadoval své oblíbené paštiky. Sotva jsem po práci odemkla dveře a zulovala si boty, ozvalo se z telefonu upozornění na novou zprávu.
Psala Markéta:
„Jsem právě kousek od tvého domu. Za deset minut jsem u tebe. Co bude k večeři? Jen mi prosím neříkej, že kuřecí prsa, těch už mám opravdu dost. Udělej radši ty těstoviny s mořskými plody, co vaříš. Ty jsou naprosto úžasné!“
Několik vteřin jsem na displej jen mlčky zírala.
Už se neptala, jestli se mi její návštěva hodí.
Nezajímalo ji, zda vůbec může přijít.
Prostě mi oznámila, že míří ke mně, a ještě si objednala večeři, jako by si rezervovala stůl v restauraci.
Jenže tou restaurací byl můj byt.
A účet jsem pokaždé platila já.