Uvnitř mě něco tiše prasklo. Trpělivost byla pryč. Můj vnitřní účetní spustil poplach a sebeúcta mi jasně řekla, že je nejvyšší čas ukončit tento gastronomický charitativní projekt.
Nenapsala jsem jí dlouhé vysvětlení. Nechtěla jsem se hádat ani dělat scénu.
Odepsala jsem jediné slovo:
„Čekám.“
Pak jsem vstala a pustila se do příprav.
Otevřela jsem lednici a začala z ní vyndávat všechno, co by mohlo hladového návštěvníka zaujmout. Kvalitní sýry, uzeného lososa, čerstvou zeleninu, ovoce, prosciutto i jogurty — zkrátka veškeré jídlo, které vypadalo lákavě. Všechno jsem pečlivě naskládala do velké chladicí tašky a odnesla do šatny, kde jsem ji schovala mimo dohled.
V lednici zůstala jen sklenička dijonské hořčice, půlka oschlého citronu, dvě vejce a v mrazáku sáček s ledem.
Dokonce jsem uklidila i kočičí krmení do kuchyňské skříňky, aby prázdnota působila naprosto přesvědčivě.
Potom jsem si rychle připravila obyčejný chléb s něčím jednoduchým, snědla ho vestoje, zapila vodou, umyla talíř a s naprosto klidným výrazem se posadila k notebooku.
Asi po čtvrt hodině zazvonil zvonek.
Markéta vrazila do bytu a setřásala dešťové kapky ze skládacího deštníku. Přesně podle očekávání nepřinesla vůbec nic.
„Ahoj!“ protáhla vesele, když se v předsíni zouvala. „Venku je naprostá hrůza! Jsem promrzlá až na kost a mám příšerný hlad. Ani si neumíš představit, jak moc. Úplně se mi svírá žaludek. Co to tak vonělo? Ty ještě nemáš vařeno?“
„Ahoj, pojď dál,“ usmála jsem se co nejpřívětivěji. „Dneska jsem nic nepřipravovala. Bylo toho v práci moc a do obchodu jsem se vůbec nedostala.“
Markéta na okamžik znejistěla. Pohled jí okamžitě sklouzl k úplně prázdné varné desce.
„Aha… jasně. No dobře. A v lednici něco máš? Mohla bych si třeba sama něco rychle udělat. Vajíčka, nebo chleba se slaninou? Jsem tak hladová, že bych snědla celého slona.“
„Jistě, podívej se,“ odpověděla jsem klidně a ukázala směrem ke kuchyni. „Vždyť jsi tu skoro jako doma.“
Markéta sebejistě přešla k lednici a otevřela ji.
Pak zůstala nehybně stát.
Byl to skutečně nádherný obraz.
Dospělá žena mlčky hleděla na dokonale čisté bílé police, na nichž osaměle stála hořčice a vedle ní ležela žalostná půlka citronu.
Pozorovala jsem ji z křesla a téměř jsem viděla okamžik, kdy jí poklesla ramena. Do tváře se jí vkradlo zmatení a hned nato i špatně ukrývané znepokojení.
Pomalu zavřela dveře lednice a otočila se ke mně.
V očích se jí mísilo překvapení, dotčenost a téměř upřímné pohoršení.
„Aleno… Ty doma vážně nemáš vůbec žádné jídlo. Jak takhle můžeš žít?“
„Takhle, Markéto,“ odpověděla jsem klidně a pohodlně se opřela v křesle. „Šetřím. Vždyť víš, že si odkládám na byt. Dneska jsem si navíc naplánovala odlehčený den. Prý to tělu prospívá. Voda s citronem údajně pročistí organismus a možná i čakry. Chceš sklenici? Mám nový filtr, voda je opravdu dobrá.“
Markéta nervózně polkla.
„Jak jako vodu? A co tedy budeme jíst? Vždyť jsem ti psala…“
„Ano, psala,“ přikývla jsem. „Jen jsem si říkala, že když jdeš znovu na návštěvu a dobře víš, kolik dnes potraviny stojí, možná se cestou zastavíš v obchodě a něco přineseš. Mohly jsme si společně něco uvařit. Nemohla jsi přece přijít už popáté během jediného týdne s úplně prázdnýma rukama, nebo ano?“
Tváře jí začaly pomalu rudnout.
Právě v tu chvíli Markétě došlo, že nejde o náhodu.
Byla odhalena.
Její obvyklý scénář s hladovou, unavenou ženou, která si zase zapomněla peněženku, přestal fungovat.
Před ní stála prázdná lednice a za ní nebyla žádná obvyklá večeře zdarma.
„Já… já jsem strašně spěchala,“ začala rychle vysvětlovat a uhýbala pohledem. „Neměla jsem u sebe hotovost a kartu jsem asi nechala v jiné bundě.“
Pořád stejná výmluva. Tu už jsem slyšela nesčetněkrát.
„To nevadí,“ odpověděla jsem vlídně. „To se stává. Zítra se pořádně najíš. Dneska si můžeme jen sednout a popovídat. Vždyť ke mně chodíš kvůli společnosti, ne kvůli večeři, viď? Dáš si čaj bez cukru?“
Po těch slovech se místností rozhostilo ticho tak husté, že by se snad dalo uchopit do rukou.
Markétě definitivně došlo, že bezplatná jídelna právě zavřela.
Přístup ke krmítku byl zablokovaný.
A proti ní byl najednou použit stejný nástroj, jaký sama celé měsíce využívala: klidná, dokonale zdvořilá drzost.
Ještě několik vteřin postávala uprostřed pokoje a rozpačitě přešlapovala. Zdálo se, že představa obyčejného rozhovoru bez talíře těstovin, ryby, sýra a dezertu ji náhle přestala lákat.
Její obvyklá únava a špatná nálada ustoupily mnohem silnějšímu pocitu — hladu.
„Víš, Aleno, nějak mě najednou rozbolela hlava,“ pronesla nakonec a vykouzlila na tváři napjatý úsměv. Pomalu se přitom přesouvala k předsíni. „Asi radši půjdu domů. Už je vlastně docela pozdě. Potřebuju si odpočinout.“
„To je škoda,“ povzdechla jsem si soucitně a doprovodila ji ke dveřím. „Tak se brzy uzdrav. A někdy se zase zastav. Nejlépe s nějakými potravinami.“
Neodpověděla.
Markéta si mlčky obula tenisky, popadla deštník a prakticky vyběhla z bytu, aniž by se se mnou pořádně rozloučila.
Dveře se zavřely.
Zámek cvakl.