— Seznam se, tohle je Lenka. Nějakou dobu bude bydlet v pokoji pro hosty… než si vyřeší svoje bydlení. Darjo, nedívej se tak, jako bys právě spolkla celý citron. Ten dům je obrovský, místa máme dost. Tobě to přece nijak neublíží.
Vít to pronesl tak klidně a samozřejmě, jako by mi oznamoval, že koupil novou lampu do předsíně. Ne jako muž, který právě pod naši střechu přivedl ženu, do níž jsem před měsícem „náhodou“ narazila na obchodním fóru.
Lenka byla vysoká a štíhlá. Měla na sobě šaty s výstřihem tak hlubokým, že o skromnosti nemohla být řeč. Pohrdavě sevřela rty a postavila kufr přímo doprostřed mého světlého koberce.
S mokrými kolečky.
Špinavými.
Doprostřed obýváku.
Drzá ženská.
— Doufám, že spolu budeme dobře vycházet, Darunko? — protáhla sladce, až to znělo falešně.
Těžký, nasládlý parfém se mi okamžitě zařízl do hlavy. Ve spáncích mě nepříjemně sevřelo.
Vít pozorně sledoval můj obličej.
Čekal.
Chtěl, abych vybuchla. Abych začala křičet, mrštila hrnkem o zeď nebo mu vyházela košile z okna.
Potřeboval skandál.
Pak by mě mohl před všemi vykreslit jako šílenou hysterku a bez výčitek se mě „legálně“ zbavit.
Dobře věděl, že nemám kam jít.
Všechny peníze, které jsem téměř deset let odkládala, jsem vložila do naší sítě pekáren. V oficiálních dokumentech jsem však figurovala jen jako skromná „poradkyně“.
A dům Vít kdysi pro jistotu přepsal na svou matku Annu Novotnou.
Pomalu jsem se nadechla a stejně pomalu vydechla.
Srdce mi bušilo až v krku, přesto jsem došla k manželovi a opatrně mu uhladila límec saka.
— Samozřejmě, Vítku. Když sis to tak rozhodl, bude to tak… Pojď dál, Lenko. Chovej se tu jako doma.
Vítovi nepatrně zacukalo víčko.
S tímhle nepočítal.
Očekával, že se pod tíhou ponížení zhroutím a vybuchnu přímo před ním.
Netušil však, že moje nečekaná „poslušnost“ ho přijde nesmírně draho.
Ve skutečnosti ho měla stát téměř všechno, co vlastnil.
Následující tři dny byly opravdovou zkouškou nervů.
Lenka se nechovala jako žena, které někdo dočasně dovolil přespat v cizím domě.
Vystupovala, jako by byla jeho novou paní už celé roky.
Bez dovolení odnesla z koupelny moje drahé sérum — měsíc jsem si na něj šetřila — a místo něj vystavila své levné krémy a lahvičky.
Při večeři si okázale sedala na moje obvyklé místo a nespokojeně krčila nos.
— Vítku, proč Darja zase tolik osolila jídlo? Vždyť ti to škodí. Zvedne se ti tlak. A my jsme se chtěli večer projít…
Vít se jen ušklíbl a přede mnou ji pohladil po ruce.
— Neboj, Leni. Darja je zvyklá na všechno. Je to pohodlná žena. Skoro jako skříňka v předsíni — stojí na místě a nikomu nepřekáží. Když jí řekneš, aby něco udělala, udělá to. Nevšímej si jí.
Ještě ten večer se objevila tchyně.
Anna Novotná bydlela jen o několik domů dál a přišla prý „jen na minutku“.
Posadila se v kuchyni, položila si ruce na břicho a důvěrně ztišila hlas.
— Darunko, hlavně teď nezačni dělat scény. Rozumíš? Vít si tím musí jednoduše projít. Muži jsou jako děti — uvidí něco nového a nápadného a hned po tom zatouží. Chvíli si pohraje a zase ho to přejde. Ty to musíš vydržet. Vždyť sama víš, že dům je napsaný na mě. Kam bys šla? K matce na vesnici? Do toho starého rozpadlého domku, kde ani pořádný záchod není? Buď zticha, nehádej se a třeba ti pak něco zůstane…
— Dokonale vám rozumím, paní Novotná. Jsem ostatně velmi trpělivý člověk. Opravdu velmi, — odpověděla jsem klidně, aniž bych odtrhla oči od obrazovky notebooku.
Právě se na ní dokončovalo vyřízení smlouvy o postoupení pohledávky.
Vít si byl jistý, že moje schopnosti končí u vaření kávy, přípravy večeře a poslušného přikyvování.
Hesla k e-mailu už několik let neměnil.
Považoval mě za tichou a naprosto neškodnou ženu, která se bez jeho svolení neodváží udělat jediný krok.
Jak hluboce se mýlil.
Z nějakého důvodu zapomněl, že účetnictví, objednávky, smlouvy s dodavateli i téměř veškerá logistika našich pekáren stály celé roky právě na mně.
Čtvrtý den jsem schválně nechala tablet na kuchyňském stole.
Byla jsem si jistá, že Lenka neodolá příležitosti strkat nos do cizích záležitostí.
A nemýlila jsem se.
Neuplynulo ani deset minut a z chodby se ozval její rozrušený šepot.
— Vítku, ta tvoje tichá manželka něco dělá za tvými zády! — syčela nervózně. — Viděla jsem bankovní upozornění. Je tam nějaký obrovský převod… Určitě tě chce okrást!
O minutu později vtrhl Vít do ložnice.
Já právě skládala oblečení.
Svoje.
Bylo ho málo — jen věci, které jsem si pořídila ještě před vznikem našeho takzvaného rodinného podnikání.
— Co to má znamenat, ty potvoro? — popadl mě prudce za paži nad loktem.
Bolestí jsem vykřikla.
Druhý den se tam nepochybně měla objevit velká modřina.
— Jaké převody? Jaké peníze? Ty tady nejsi vůbec nikdo! Jsi nula! Prach pod mýma nohama, rozumíš?
Zvedla jsem k němu oči a pokusila se nasadit co nejvyděšenější výraz.
Dokonce jsem přiměla slzy, aby se mi zaleskly v očích.
— Vítku, to je jen záloha na pronájem bytu… Rozhodla jsem se odejít sama. Nechci tu zůstávat a dívat se, jak vy dva… No… V pátek v šest večer přiveze kurýr dokumenty. Vezmu si občanku a odejdu. Už mě tady neuvidíte. Slibuju.