Katka dorazila do vesnice prvním ranním linkovým autobusem, krátce po půl osmé. V obou rukou nesla tašky a na zádech měla batoh. Uvnitř byla sklenice zelí plněného masem, léky pro otce a nové ponožky, které pletla dva večery po sobě, zatímco její dcera Klára seděla nad úkoly.
Marie Nováková zahlédla dceru z okna a okamžitě vyběhla na zápraží, ani si nestihla převléknout domácí župan.
„Kačenko, proč jsi přijela tak brzy? Vždyť jsme si říkali, že to zvládneme sami.“
„Mami, včera táta do telefonu dýchal, jako by na zádech vláčel pytel cementu. O jakém ‚sami‘ to mluvíš? Kde je?“
„Na zahradě. Vykopává brambory. Hlásí déšť, tak chce všechno stihnout.“
Katka odložila tašky na lavičku, v předsíni se přezula do starých otcových gumáků a zamířila za dům.
Bohumil Novák stál u řádku brambor, oběma rukama se opíral o rýč a hleděl někam směrem k pásu lesa. Jakmile spatřil dceru, narovnal se, jako by ho přistihla při něčem, co se snažil zatajit.
„Vida, přijela kontrola.“
„Přijela. Dej mi ten rýč, tati. A ani se to nepokoušej rozmlouvat.“
Tentokrát se nehádal.
Posadil se na převrácený kbelík a snad poprvé za celé ráno se pořádně nadechl.
Marie Nováková si na to říjnové ráno později vzpomínala ještě dlouho.
Právě tehdy, když sledovala svou hubenou Katku, jak jeden bramborový keř za druhým obrací půdu, si poprvé bez výmluv přiznala pravdu: celý život s Bohumilem žili, jako by měli dvě děti, ale skutečná rodinná naděje byla podle nich vždycky jen jedna.
Radek se narodil jako první a všechno lepší se nějakým podivným způsobem dostávalo jemu.
Ne že by rodiče chtěli dceru úmyslně ranit.
Prostě to tak v rodině chodilo.
Syn. Dědic. Pokračovatel jména. Naděje.
Každý podzim kupovali Radkovi novou bundu, zatímco Katka nosila kabátek po sestřenici. Už druhou zimu měla rukávy tak krátké, že jí končily sotva u zápěstí.
Radkovi přivezli z města úplně nové kolo.
Katce vysvětlili, že holka kolo vlastně nepotřebuje, protože by si akorát odřela kolena.
Když Radek dokončil školu, oznámil, že bude studovat jedině v hlavním městě, jedině ekonomii a jedině na univerzitě, jejíž název neustále slýchal v televizi.
Na bezplatné studium mu body nestačily.
Bohumil tehdy dlouhé večery sedával u kuchyňského stolu, na zadní stranu starého kalendáře si tužkou zapisoval čísla a znovu je přepočítával. Nakonec řekl:
„Budeme platit. Byt ve městě pronajmeme studentům, prodáme prase. O víkendech si ještě něco přivydělám. Nějak to zvládneme.“
A zvládli to.
Marie si po dobu pěti let nekoupila skoro nic, co nebylo bezpodmínečně nutné.
O tři roky později odmaturovala Katka.
Ve škole měla mnohem lepší výsledky než její bratr. Dokonce za nimi domů přišla učitelka matematiky a prosila rodiče, aby talent své dcery nenechali promarnit.
Jenže na druhé placené studium už peníze nezbyly.
„Dceruško, přihlas se na střední odbornou školu,“ řekla tehdy matka a raději se jí nedívala do očí. „Na účetní se vždycky uživíš. A potom můžeš třeba pokračovat dál při zaměstnání.“
Katka chvíli mlčela.
Pak přikývla.
„Dobře, mami. Radek přece ještě musí dokončit školu.“
A k tomu tématu se už nikdy nevrátila.
Ani jednou jim nic nevyčetla.
Marie roky čekala, že dcera tu nespravedlnost jednou přece jen připomene.
Jednou se dokonce pokusila rozhovor začít sama.
Katka však jen mávla rukou.
„Mami, nech toho. Já se mám dobře.“
To její „dobře“ znamenalo malý pronajatý byt na okraji města, ve kterém žila už osmým rokem.
Znamenalo práci účetní v menší firmě prodávající stavební materiál.
A také jedenáctiletou dceru Kláru, vážnou holčičku s pečlivě spletenými copánky.
Katčin manžel odešel, když malé ještě nebyly ani tři roky.
Od té doby všechno nesla sama.
Rodiče navštěvovala každý týden.
Nikdo ji k tomu nenutil.
V sobotu ráno si prostě sedla s Klárou do autobusu a odjela do vesnice.
Někdy přivezla ryby.
Jindy léky.
A občas nové záclony do kuchyně, protože při pohledu na ty staré vždycky prohlásila:
„Ty vaše už úplně vybledly.“
Matce nastavila chytrý telefon a trpělivě jí už potřetí ukazovala, jak přijmout videohovor.
Když v srpnu teploty vystoupaly téměř ke čtyřicítce, přivezla rodičům ventilátor.
A potom celou hodinu hubovala otce, že se sám vydal na střechu vyměňovat prasklou tašku.
Marie někdy dceři nenápadně strčila do kapsy pět set korun.
Jenže následující sobotu nacházela stejné bankovky v cukřence.
„Katko, proč to pořád děláš?“
„Mami, kolik máte důchod? Tak si za to něco kupte. Já pracuju, já mám.“
A Radek…
Radek většinou zavolal jen o svátcích.
K otcovým narozeninám poslal do telefonu obrázek s lesklým dortem, květinami a nějakým obyčejným přáním.
Přijel jednou za rok v létě, obvykle sotva na dva dny.
Jeho žena Ivana vystoupila z auta v dokonale bílých teniskách a jako první se zeptala:
„Máte tady vůbec pořádnou wi-fi?“
Na jaře se Bohumil rozhodl natřít plot a okenice.
Sám už to nezvládal, záda ho bolela čím dál častěji.
Marie zavolala synovi.
„Radku, přijeď o víkendu a pomoz tátovi. Když budete dva, je to práce na jeden den.“