Byt na ni doléhal. V každé místnosti se držely stíny minulosti. Tady s Markem lepili tapety. V téhle kuchyni vybírali lustr. Na chodbě držel Aničku za ruce, když se učila první nejisté krůčky. Jednu teplou sobotu, kdy Petra odvezla dceru k babičce na chatu, si konečně řekla, že už dost. Musí z bytu odstranit jeho stopy, jinak se z toho zblázní.
Začala tím, že postupně posbírala všechno, co po něm zůstalo: staré košile, nářadí v bedně na zaskleném balkoně, směšnou sbírku půllitrů z různých zemí. Všechno skládala do velkých černých pytlů. K večeru přišla na řadu komora. Byla to úzká, ale překvapivě hluboká tmavá místnost na konci dlouhé chodby, napěchovaná krabicemi s vánočními ozdobami, botami mimo sezonu, rozbitými kufry a zavařovacími sklenicemi. Petra rozsvítila matnou žárovku pod stropem, kýchla, jak se zvedl prach, a pustila se do hromad. Chtěla tam uvolnit místo pro Aniččino kolo a svoje pracovní věci, aby jí už nic nepřipomínalo starý, přeplněný život.
Když vytáhla do chodby tři těžké krabice se zapomenutým harampádím, konečně se dostala k nejvzdálenějšímu rohu komory. Tam, opřený o zeď a přitlačený starou těžkou komodou bez šuplíků, stál vysoký předmět. Byl pečlivě zabalený do černé stavební fólie a několikrát omotaný širokou šedou vyztuženou páskou.
Petra se zamračila a hřbetem ruky si setřela pot z čela. Přistoupila blíž a přejela dlaní po podivném balíku. Pod fólií se podle tvaru i tuhé struktury nedal splést koberec. Skoro dvoumetrový, neuvěřitelně těžký, stažený do pevného válce.
Najednou se jí vybavil večer starý asi tři roky. Marek tehdy přijel hluboko v noci, zavolal nějakého kamaráda, aby mu pomohl tenhle válec dostat do bytu, funěl, nadával a škobrtal na prahu. Na její ospalou otázku „co je to za hrůzu?“ odpověděl nadšeně, s očima rozzářenýma jako kluk: „Představ si, skoro zadarmo jsem sehnal pravý ručně tkaný perský koberec! Šéfovi umřel děda a rodina rozprodává věci z pozůstalosti. Teď se nám sem samozřejmě vůbec nehodí, tak ho dáme zatím do komory, jo? Necháme ho na lepší časy, až si jednou koupíme dům za Prahou.“
Unavená Petra tehdy jen lhostejně pokrčila rameny. Marek často propadal náhlým „výhodným“ nápadům, které podle něj nesměly uniknout. Válec společně zasunuli do zadního rohu komory, zastavěli ho bednami a krabicemi a ona na něj na několik let úspěšně zapomněla.
Teď však stála před tím zaprášeným, znepokojivým kokonem a cítila, jak se jí po páteři rozlévá led. Proč si Marek, tak puntičkářský a šetrný až do okamžiku rozvodu, neodnesl svůj údajně pravý ručně tkaný perský koberec, který musel stát spoustu peněz? Proč ho nechal ležet v prachu stejně ochotně jako tenhle drahý byt?
Náhlé, skoro bolestivé nutkání ji přimělo sáhnout po fólii. Pokusila se odtáhnout válec do chodby, k lepšímu světlu. Balík byl obludně těžký. I ona, fyzicky zvyklá žena, která v salonu běžně nosila krabice s barvami, s ním sotva pohnula. Táhla ho po podlaze, škrábala světlý laminát, lapala po dechu a nakonec ho dovlekla až doprostřed obývacího pokoje.
Došla do kuchyně a ze zásuvky vytáhla ostrý odlamovací nůž se širokou čepelí. Srdce jí z neznámého důvodu bušilo až někde v krku a dlaně měla vlhké. Klekla si před černý plastový válec a udělala první hluboký řez. Fólie pod ostřím suše zapraskala a rozevřela se. Okamžitě ji udeřil do nosu zvláštní, nepříjemný pach: starý prach, naftalín a slabý kovový podtón.
Petra metodicky, skoro zuřivě rozřezávala vrstvy pevné pásky a strhávala je v dlouhých pruzích. Trvalo téměř deset minut, než látku úplně osvobodila. Byl to opravdu krásný starý koberec — hutný, těžký, s tuhým vlasem v hluboké bordó barvě a složitým zlatavým ornamentem. Jenže jeho krása ji v tu chvíli vůbec nezajímala. Střed pevně stočeného válce se divně vydouval, takže tvar nebyl hladký. Jako by se uvnitř ukrývalo nějaké tvrdé jádro.
Opřela dlaně o bordó vlas a vší silou do koberce zatlačila, aby ho rozvinula po podlaze.
Rozbalil se s tupým, těžkým bouchnutím a ukázal to, co v sobě schovával. Petra prudce ucukla, vyjekla hrůzou a bolestivě narazila zády do nohy pohovky. Nemohla uvěřit vlastním očím. Obývací pokoj se před ní rozpil do neostrých skvrn a v uších jí začalo tence, nesnesitelně zvonit.
… uvnitř koberce leželo lidské tělo.
Petra nekřičela. Hlas prostě zmizel, jako by někdo v místnosti vypnul celý svět. Seděla na podlaze, lopatkami přitisknutá k pohovce, a hleděla na to, co se před ní objevilo. Koberec se nerozvinul úplně, zarazil se o televizní stolek, ale i to stačilo. Ze záhybů těžké bordó látky trčela vyschlá, svraštělá ruka. Prsty připomínaly kořeny starého stromu, byly nepřirozeně zkroucené a nehty polámané. Zápěstí pokrývalo cosi šedohnědého, podobného staré, úplně vyschlé kůži.
Pach, který předtím pokládala za kovový, najednou dostal děsivě přesný význam. Nebyla to rez. Byl to zápach rozkladu. Starý, zažraný do vláken, utlumený časem a těsným obalem.
„To není možné,“ zašeptala beze zvuku, jen rty.