Jenže tělo nikam nezmizelo. Leželo tady, v jejich komoře, celou tu dobu, kdy spolu snídali v kuchyni, kdy se Anička učila jezdit na kole, kdy jí Marek řekl „žij v klidu“. Tři roky. Tři prokleté roky stál ten balík dva metry od krabic s vánočními ozdobami, kterými s dcerou každé prosincové odpoledne zdobily stromek.
Petře se náhle vybavilo, jak tehdy Marek požádal kamaráda, aby mu koberec pomohl vynést nahoru. Jakého kamaráda? Horečně začala v paměti procházet jeho známé. Mladý muž, snad Pavel? Ten samý, který krátce po té zimě nečekaně odešel z práce a odstěhoval se do jiného města. Zmizel ze sociálních sítí, přestal zvedat telefon. Marek tehdy jen mávl rukou: „Seknul s naším oborem, šel jezdit s kamionem.“ Petra tomu nevěnovala pozornost.
Teď se jednotlivé střípky skládaly do jediného obludného obrazu.
Přinutila se vstát. Nohy se jí třásly, ale zvědavost, silnější než hrůza, ji postrčila vpřed. Obešla koberec z druhé strany, nahmatala okraj látky, zavřela oči a prudce zatáhla.
Koberec se otevřel celý.
Na vlasu posetém tmavými hnědavými skvrnami ležel muž. Měl na sobě drahý tmavě modrý oblek, kdysi zjevně sako a kalhoty, jenže látka byla místy zetlelá a jako by srostla s tělem. Obličej… Petra jen taktak potlačila nával nevolnosti. Z obličeje téměř nic nezbylo. Jen lebka potažená suchou pergamenovou kůží, propadlé oční důlky a škleb, ve kterém se na horní čelisti leskl zlatý zub. Vlasy měl rezavé, delší, zacuchané, spadlé na ramena.
Rezavé. Marek měl hnědé vlasy. Tenhle muž měl úplně jiný odstín. A jinou postavu — širší ramena, vyšší tělo.
Nebyl to Marek.
Petra si jako v hypnóze klekla vedle koberce. Ruce se jí třásly, přesto natáhla prsty k vnitřní kapse saka. Pod dotykem jí látka i to, co bylo pod ní, odporně povolilo a propadlo se. Nahmatala něco tvrdého. Koženou peněženku. S námahou ji vytáhla a otevřela.
Uvnitř byl řidičský průkaz. Fotografie už se samozřejmě nemohla podobat tomu, co z člověka zbylo, ale jméno a příjmení se daly přečíst jasně.
Radek Václav Král. Narozen 1978.
Petra nikdy žádného Radka Krále neznala. Ve stejném okamžiku si však vzpomněla na něco jiného. Před třemi a půl lety, když si s Markem tenhle byt teprve prohlíželi, realitní makléřka mezi řečí poznamenala, že předchozí majitel byl nějaký podnikatel, který byt náhle prodal a odstěhoval se do zahraničí. „Prý se mu nečekaně začalo skvěle dařit, přesunul se na Maltu,“ štěbetala tehdy upovídaná žena.
Teď Petra pochopila, komu se ve skutečnosti začalo dařit. A kdo se opravdu „přestěhoval na Maltu“.
Marek, její klidný, pečlivý manžel z logistiky, zabil člověka. Zmocnil se jeho bytu, možná jeho peněz, možná dokumentů? Ne, to nedávalo smysl. Marek zůstával Markem, měl vlastní občanský průkaz, rodné číslo i daňové údaje. Takže jen využil zmizení majitele bytu, aby zbohatl? Nebo byl Radek jeho obchodní partner, společník, kterého bylo později nutné odstranit?
Motala se jí hlava. Seděla na podlaze obývacího pokoje vedle rozvinutého koberce a lidských ostatků, zatímco za oknem jasně svítilo slunce, zpívali ptáci a svět se dál tvářil, jako by se nestalo vůbec nic.
Telefon v kapse džínů zavibroval. Trhla sebou, vytáhla ho a uviděla zprávu z neznámého čísla. Text byl krátký:
„Doufám, že už jsi všechno našla. Teď chápeš, proč jsem odešel a nechal vám byt. Nebyla to velkorysost, Petro. Byla to cena za tvoje mlčení. Máš dva dny na rozhodnutí: buď půjdeš na policii a budeš vysvětlovat, proč jsi deset let žila s vrahem, spala s ním v jedné posteli a porodila mu dítě — a Anička pak už nikdy nebude mít otce, jen sirotčí důchod a cejch dcery zrůdy na celý život. Nebo přijmeš můj dar, budeš mlčet a půjdeš dál. Koberec můžeš vyhodit. Tělo si potom odvezu. Volba je na tobě. P. S. Miluju tě. Vždycky jsem tě miloval. Odpusť mi.“
Petra si zprávu přečetla třikrát. Potom ještě jednou. Pak jí telefon vyklouzl z ruky přímo na koberec, vedle vyschlé ruky mrtvého muže, a ona se tiše, beze zvuku rozesmála. V tom smíchu nebylo nic veselého. Jen poznání, že její obyčejný, srozumitelný a trochu nudný život právě skončil. A začalo něco úplně jiného.
Zvedla oči ke stropu, jako by tam snad mohla najít odpověď. Jenže žádná nepřišla. Zůstalo jen husté, lepkavé ticho a pach smrti, který se teď zdál navždy zažraný do všeho kolem.