Letěl jsem nočním městem, bral to přes Lesnou na výpadovku — a na světlech jsem zahlédl bílou Hondu. Terezinu značku jsem znal nazpaměť. Dvě hodiny ráno. Auto stálo u činžáku, který jsem neznal, ve dvoře, kde jsem nikdy nebyl.
Projížděl jsem dál. Nejdřív jsem musel řešit kamion. Celou noc jsem se s Honzou hrabal v poruše: měnili jsme řemen alternátoru na krajnici, v zimě, špíně a tmě. K ránu jsme náklad dotáhli do skladu.
Domů jsem se vrátil v sedm. Tereza spala. Honda stála na svém obvyklém místě u domu, jako by se nic nestalo.
„Včera jsi nikam nejela?“ zeptal jsem se u snídaně. Klidně, jako bych se ptal na počasí.
„Nikam,“ řekla a ani nezvedla oči od telefonu. „Celý večer jsem byla doma. Koukal jsem na seriál a šla brzo spát.“
Ani sval jí necukl. Ani řasa. Tak lžou lidé, kteří to dělají pořád — lehce, navykle, skoro automaticky.
Nehádal jsem se. Začal jsem ověřovat.
Podíval jsem se do bankovní aplikace. Ne do své hlavní, ale na společnou kartu, kterou jsem jí kdysi zařídil „na domácnost“. Za poslední půlrok: čtrnáct plateb v restauracích, kam jsme spolu nikdy nešli. Devět plateb v barech. Tři nákupy v Douglasu — parfémy po několika tisících. Dohromady skoro sto padesát tisíc korun. Z karty na domácnost.
A pak jednou v noci, když Tereza zase přebrala a usnula na gauči, zavibroval jí telefon. Obrazovka nebyla zamčená. Zpráva: „Teri, zítra můžeš? Ve jednu jako obvykle. Čekám.“ Odesílatel — „Ondřej“.
Neotevřel jsem konverzaci. Jen jsem se podíval na seznam chatů.
Ondřej. Marek. Tomáš mňau. Radek. Filip rest. Martin bývalý.
Martin. Ten samý Martin z autosalonu. Ten údajně bývalý. Ten, se kterým se prý rozešla den předtím, než poznala mě. Poslední zpráva jemu byla ze včerejška.
Zavřel jsem telefon a položil ho přesně tak, jak ležel. Displejem dolů.
Potom jsem si sedl v kuchyni a nalil si čaj. Ruce se mi netřásly. Vlastně se netřáslo vůbec nic. Uvnitř byla prázdnota — těžká, betonová, jako obrovská opuštěná hala.
Ráno jsem zavolal Standovi.
„No,“ řekl. A nic víc. Jenom „no“. Jako člověk, který na ten telefonát čekal šest let a vůbec si nepřál se ho dočkat.
„Měl jsi pravdu,“ řekl jsem.
„Petře, z té pravdy mi není líp. Teď věcně. Číslo na advokáta jsem ti dal. Ten svatební dárek sis schoval?“
„Schoval.“
„Zavolej mu dneska. Hned. Ne zítra, ne za týden. Čím déle to budeš natahovat, tím víc tě to bude stát.“
Jenže já nezavolal.
Protože Tereza vycítila, že jsem jiný. Že se na ni dívám jinak a mlčím jiným způsobem. A najednou se zase proměnila v laskavou ženu. Pozorná. Uvařila večeři. Oblékla si ty šaty, které na mně vždycky fungovaly. Přišla ke mně, objala mě.
„Petříku, proč jsi tak zamračený? Víš, přemýšlela jsem. Naše manželství je asi v krizi. Dívám se na tebe a bolí mě z toho srdce. Ty se nesmíš rozčilovat, věk, tlak a tak. Jen se prosím nezlob, vyslechni mě v klidu. Co kdybychom šli k psycholožce? Jana z práce zná úžasnou párovou terapeutku. Všichni říkají, že zachraňuje manželství.“
„Tak pojďme,“ řekl jsem. Proč? Dodnes nevím. Asi to byl poslední pokus ještě jednou uvěřit.
Psycholožka se jmenovala doktorka Hana Králová. Ordinace poblíž Kounicovy, diplom v rámu na zdi, kaktus na parapetu. Dvanáct sezení po dvou tisících — čtyřiadvacet tisíc. Pak to bylo mnohem víc.
Na třetím sezení jsem popsal situaci ze svého pohledu. A hlavně jsem přiznal, že vím o jejích zprávách s jinými muži. Myslel jsem, že psycholožka řekne: tohle je vážné, takhle to nejde, musíte se rozhodnout. Tereza seděla vedle mě a krásně plakala. To uměla bezchybně.
Doktorka Králová mě vyslechla, sundala si brýle, otřela je a pronesla:
„Pane Havle, je potřeba pochopit, že Tereza je mladá žena se svými potřebami, které vy bohužel ne vždy naplňujete. Při takovém věkovém rozdílu je to poměrně očekávatelné. Hodně pracujete, jste starší, máte jiné životní rytmy. Její chování není jen nevěra. Je to volání o pomoc. Signál, že jí chybí pozornost, emoční kontakt a porozumění. Pro vás je důležité naučit se přijímat ji takovou, jaká je, a pracovat na sobě.“
„Já? Pracovat na sobě?“ zopakoval jsem.
„Ano. Na žárlivosti, kontrole, očekáváních. Vy na ni tlačíte svými standardy a ona se dusí. Hledá uvolnění napětí jinde, v komunikaci s jinými muži, aby to nevylévala na vás. Kdyby byl vztah harmonický, kdybyste naplňoval její emoční potřeby, nemusela by se dívat jinam. Odtud i návrat k alkoholu. Je to protestní chování.“
Tereza přikyvovala a utírala si oči kapesníkem. Velmi působivě přikyvovala.
Odchodil jsem všech dvanáct sezení. Pak dalších deset. Pak ještě několik. Nakonec jsem za půl roku zaplatil sto osmdesát tisíc korun za to, abych slyšel, že moje žena chodí za jinými, protože jsem špatný manžel a dávám jí málo pozornosti.
Když jsem si konečně sedl ke stolu a začal počítat ne pocity, ale čísla, jak jsem byl zvyklý z firmy, obraz byl jasný.
Rekonstrukce bytu — milion dvě stě tisíc. Auto — šest set tisíc. Její život za šest let, když se sečetly restaurace, oblečení, kurzy, dovolené, manikúry, kosmetičky a fitness — zhruba tři a půl milionu. Psycholožka — skoro dvě stě tisíc. Už téměř pět a půl milionu. A to bez toho, co mě čekalo při rozvodu. Za takové peníze, odpusť mi to nebe, bych si mohl každý týden měnit mladé společnice jako rukavice. Jak měl Standa pravdu…