A při rozvodu mě čekalo další. Tereza měla nárok na polovinu toho, co vzniklo během manželství. Šest let není málo. Advokát — ten samý, jehož číslo mi Standa daroval na svatbě — si prošel dokumenty, pak se podíval na mě a řekl:
„Pane Havle, řeknu vám nepříjemnou věc, ale na rovinu. Kamion koupený v manželství je společné jmění. Za ty roky jste pořídili tři vozy. K tomu úspory. K tomu zhodnocení bytu rekonstrukcí. Jestli si najde šikovnou právničku — a ona si ji najde — přijdete ještě o několik milionů. Připravte se na těžké období. Dokonce bych vám doporučil ještě před začátkem řízení zajít na vyšetření, zkontrolovat srdce a domluvit si něco na uklidnění.“
Podal jsem žádost o rozvod.
Tereza neplakala. Neprosila. Nedělala scény. Usmála se na mě tím stejným úsměvem, kterým se na mě kdysi usmála v autosalonu, a řekla:
„No, Petře, můžeš si za to sám. Dávala jsem ti šance. Jenže ty ses nikdy nenaučil být normální manžel. Nezlob se, ale už jsi starý pán, i když si hraješ na mladšího. Promiň, že to říkám takhle, ale celý život volant a firma — co z tebe má být za muže, buďme upřímní.“
„Starý pán,“ zopakoval jsem.
„No ano. A já jsem mladá. Chci žít. Ty máš práci, práci, práci. Všechno pro kamiony, nic pro mě. Já se ještě stihnu dobře vdát a mít děti. Jen ne s tebou, samozřejmě. S tebou jsem je ani neplánovala.“
„Chybělo ti vedle mě někdy něco?“
„Už to začíná. Teď začne počítat. Malicherný starouš. Přesně proto tě nejde milovat, Petře. Ty nejsi muž, ty jsi jako ten krtek z pohádky. Nudný starý účetní se šedinami a mozoly — na rukou i na svém volantu. Promiň, ale tak to prostě je.“
Beze slova jsem vstal a odešel. Přímo jsem s ní už nikdy nemluvil. Jen přes advokáty.
Rozvod trval čtyři měsíce. Najala si právničku — dravou ženu z kanceláře Právo pro ženy, která se specializovala na „ochranu zájmů žen při rozvodu“. Podstata té ochrany byla jednoduchá: dostat z manžela maximum.
A dostala. Soud jí přiznal devět set padesát tisíc korun kompenzace a nechal jí Hondu, kterou jsem jí koupil. Byt zůstal mně — byl pořízený před manželstvím, díky bohu. Ale úspory, které jsem skládal dvacet let, dostaly tvrdou ránu. Musel jsem vytáhnout peníze z obratu firmy, abych nemusel prodávat techniku a nepřišel o kontrakty.
Ten večer Standa přijel bez ohlášení. Přivezl láhev koňaku a dvě skleničky. Seděli jsme v kuchyni a dlouho mlčel. Pak řekl:
„Petře, nebudu ti dávat kázání. Jsi dospělý chlap. Sám víš. Ale jsi živý, zdravý, ruce a nohy máš. Firma jede. A pořád nevypadáš nejhůř, i když tě ta holka pěkně sežvýkala. Ber to tak, že ses ještě vyhrabal.“
„Kam jsem se vyhrabal, Stando? Táhne mi na šedesát,“ řekl jsem. „Skoro šedesát a začínám skoro od začátku.“
„Ne od začátku. Od začátku to bylo tehdy, když jsi v pětadvaceti seděl v cizí Liazce a jezdil za pár korun. Teď máš dvanáct kamionů, klienty a jméno. To není nula. Je to mínus, jasně. Ale mínus není nula. Vytáhneme to. Jsem tady.“
A opravdu byl. Dohodil mi pár zakázek přes známé, pomohl mi s refinancováním, když mě splátky tlačily ke zdi. Neopustil mě, neradoval se z mého pádu a nikdy neřekl: „Já jsem tě varoval.“
Na ženy jsem se potom dlouho nedokázal ani podívat. Už jsem si začínal myslet, že je se mnou konec, že Tereza měla pravdu a že už „na to nejsem“. Ale ne. Díky bohu, Standa počkal na správný okamžik, párkrát mě vytáhl do sauny s kamarádkami známých, mladými a veselými. A já pochopil, že mě ještě není potřeba odepisovat, chlapi.
Terezu jsem viděl půl roku po rozvodu. Náhodou. V tom samém autosalonu AutoMorava na Vídeňské, kam jsem zajel pro díly. Vrátila se tam.
Stála v prodejní hale. Už jí nebylo pětadvacet, to bylo jasné, ale působila ještě vyzývavěji: podpatky, úzká sukně, halenka znovu rozepnutá o jeden knoflíček pod firemní hranicí. Vedle ní muž kolem šedesátky: břicho, drahý kabát, na zápěstí hodinky Breitling. Tereza se k němu nakláněla, smála se, dotýkala se jeho ramene.
„Díváte se na FHčko? Skvělá volba. Vy budete určitě vážný podnikatel…“
Slovo od slova. Gesto od gesta. Stejný program, jen spuštěný na novém „klientovi“.
Ten chlap roztával. Viděl jsem to v jeho tváři. Přesně ten výraz, který jsem měl před šesti lety já: „Jsem neodolatelný. Mladá kráska po mně touží. Měl jsem štěstí.“
Vyšel jsem ze salonu, sedl si do auta a nějakou dobu jen nehybně seděl.
Potom jsem nastartoval a odjel do areálu. Čekaly tam tři kamiony na servis a nová smlouva s masokombinátem. Život neskončil — jen mě jeden velmi drahý omyl stál víc, než jsem si kdy dokázal představit.
Chlapi, zapamatujte si jedno: jestli je vám padesát a jí pětadvacet, nespěchejte věřit tomu, že se bezhlavě zamilovala právě do vás. Velmi často ji nezajímá vaše duše, ale vaše možnosti. A žádné zelené oči, krásné noci, slzy ani něžná slova neruší zdravý rozum. Myslete hlavou. Tou, která je nahoře. Ano, vím, mnozí řeknou, že jsem byl dokonalý jelen. Nebudu se hádat — budete mít pravdu. Ale ať se moje historie stane pro někoho jiného lekcí.