Přátelé mě prosili, ať to nedělám, ale v padesáti jsem si vzal pětadvacetiletou krásku — a už o první svatební noci jsem hořce litoval, že jsem jim nevěřil

„Dost, Stando. Zkazil jsi mi náladu. Už jsem se rozhodl, žádost je podaná.“

Povzdechl si tak těžce, jako když člověk pochopí, že motoru nevysvětlí, aby neklepal.

„Dobře, Petře. Dobře. Na svatbu přijdu. Ale dárek dám tobě, ne jí. Dám ti číslo na dobrého advokáta. Schovej si ho a neztrať.“

Tehdy jsem se urazil. Neměl jsem.

Svatbu jsme měli v restauraci U Modré hvězdy: hosté, živá hudba, fotograf z Prahy. Tereza v bílých šatech vypadala jako vystřižená z lesklého časopisu. Chlapi u stolů se na mě dívali se závistí — jasnou, hmatatelnou. A mně se to líbilo. Bože, jak moc se mi to líbilo.

Když se hosté rozjeli, odvezl jsem Terezu do hotelu u Brněnské přehrady. Vzal jsem nejlepší apartmán s krbem, vířivkou a panoramatickými okny do lesa. Na celý týden. Chtěl jsem, aby to bylo jako ve filmu.

Vešli jsme do pokoje. Svíčky, šampaňské — nealkoholické, protože ona přece nepije. Objal jsem ji, začal jí rozepínat šaty.

A vtom se odtáhla.

„Petře, počkej. Musím ti něco říct.“

„Co se stalo?“

Sedla si na kraj postele. Nohy u sebe, ruce v klíně, pohled do podlahy. Hlas klidný, skoro úřední.

„Já to vlastně nemám ráda tak často. A popravdě mi bez toho bývá docela dobře.“

Nejdřív mi nedošlo, co říká. Myslel jsem, že je to nějaký svatební žert.

„Jak to myslíš?“

„Normálně. Je mi to nepříjemné. Vždycky mi to bylo nepříjemné. Snažila jsem se, protože jsem věděla, že se ti to líbí. Ale teď jsme manželé a já chci, aby mezi námi byla upřímnost. Mně to stačí tak jednou za měsíc.“

Stál jsem uprostřed apartmánu za několik tisíc za noc, v rozepnuté košili, se sklenkou v ruce, a díval se na ženu, která se osm měsíců sama každý den lepila ke mně — každý den! — a teď mi pár hodin po svatbě klidně oznámila, že jí to bylo nepříjemné.

„Počkej,“ řekl jsem. „Takže jsi osm měsíců hrála divadlo?“

„Nehraju divadlo. Snažila jsem se. Kvůli tobě.“

„Terezo, tomu se říká podvod. Počkala jsi, až se vezmeme, a pak mi to řekneš o svatební noci. Proč?“

„Protože teď jsme rodina, Petře! A v rodině má být upřímnost! Nebo sis mě vzal jen kvůli přístupu k mladému tělu? To je mimochodem dost odporné a urážlivé. Takže jsem pro tebe jen hračka? Fuj, Petře, to bych do tebe neřekla.“

Takhle to udělala. Chápete ten trik? Před vteřinou přiznala, že mě osm měsíců uváděla v omyl, a za půl minuty byl viník ze mě. Já byl ten nechutný, já myslel jen na jedno, já ublížil chudince mladé manželce.

Co jsem měl udělat? Ráno jet k právníkovi. Nechat manželství zrušit. Nebo aspoň podat návrh na rozvod, dokud se nic nestihlo proplést a nebylo co dělit.

A co jsem udělal já? Zůstal jsem. Protože — řeknu to upřímně — styděl jsem se. Před hosty, před synem, před Standou, který mě varoval, že jsem parohatý jelen. Rozvést se den po svatbě by znamenalo přiznat, že mě obehráli jako posledního troubu. A Petr Havel přece není trouba. Petr Havel je úspěšný podnikatel, majitel dvanácti kamionů, chlap s mladou ženou. Ne trouba!

Trouba, Petře. Ukázková.

Nakonec jsme spolu žili šest let. Šest dlouhých let.

Tereza si můj byt zabírala tak, jako kukačka obsazuje cizí hnízdo. Pomalu, měkce, po vrstvách. Nejdřív rekonstrukce: „Petře, s těmi tapetami z počátku tisíciletí se přece nedá žít, to je hrůza.“ Potom auto: „Zlato, autobusem je to pro mě nepohodlné, aspoň nějaké malé, třeba Hondu.“ Potom kurzy: „Petře, chci se vyučit vizážistkou, je to investice do budoucnosti.“ Potom výlety: „Petře, pojeďme do Itálie, potřebuju změnit prostředí, jsem unavená.“

Unavená. Z čeho? Od prvního dne po svatbě nepracovala. Vstávala skoro v poledne, nasnídala se, jela do fitka na Lidické, pak obchodní centrum, kavárna, manikúra. Domů se vracela k večeři s taškami. Vařila občas. Uklízela, když měla náladu. V ložnici skoro nic. Jednou za měsíc, jak slíbila, a i tehdy s výrazem, jako by jí trhali zub bez umrtvení.

Každý pátek jsem jí nosil květiny. Bílé růže, protože je prý milovala. Vím to přesně, protože jsem pak v bankovní aplikaci našel za půl roku sedmnáct plateb v květinářství Fleurs, s.r.o.

A pít začala znovu. Ne hned. Nejdřív „jedna sklenička vína v restauraci, Petře, to je přece kulturní, já nechlastám, je to jen kvůli chuti“. Potom jedna sklenička přerostla v láhev doma. Láhev ve dvě. Vracel jsem se z práce v jedenáct večer a ona ležela na gauči v županu, na stole prázdná láhev Chardonnay, telefon v ruce, pohled skelný. Co jsem říkal? Samozřejmě:

„Terezo, slíbila jsi mi to.“

A ona odpovídala:

„Já nepiju. To je víno. Víno není alkohol, Petře. To je kultura. V Itálii ho pijí skoro jako vodu. Ty bys ho pil taky, kdybys tomu aspoň trochu rozuměl.“

Po nějaké době jsme začali spát v oddělených pokojích. Ležet vedle ní a probouzet se kvůli jejímu alkoholovému dechu jsem už prostě nezvládal.

A pak přišla ta noční jízda.

Ve dvě ráno mi volal řidič Honza Kovář. Na dálnici D1 u Rousínova mu klekl kamion, necelých dvacet kilometrů od Brna. Plný chladírenský návěs mraženého masa, termín hořel. Oblékl jsem se a vyrazil.